Popovídala si se starou paní sedící na invalidním vozíku, která jí chtěla připomenout svého syna muzikanta, protože hrával právě v její kapele.
V posledních týdnech jste hodně jezdila po domovech seniorů a asistovala zde při předávání počítačů s připojením na internet. Myslíte, že si starší lidé mohou ještě vytvořit k pro ně nezvyklému novému komunikačnímu prostředku nějaký vztah?
Určitě, přece když je někdo starší, neznamená to, že ho přestanou věci kolem zajímat. Mohla bych vám to doložit prvním mailem, který mně od seniorky z domova přišel, a můžu vám říct, že jsem měla upřímnou radost.
Je známo, že vaše záliba ve fotografování vznikla ve chvíli, kdy jste koupila první fotoaparát původně manželovi. Ale kdy jste přešla na digitál?
Digitál mám přes čtyři roky. Oproti klasickému fotoaparátu už mi ušetřil spoustu peněz. Dříve jsem nafotila třeba šedesát západů slunce a pouze dvě fotografie byly použitelné. Zbytek jsem vyhodila. Digitál má výhodu, co se vám nelíbí, můžete smazat.
Jak se vám zamlouvá nový tvůrčí proces? Myslím tím možnost počítačové úpravy fotografií?
Zatím jsem jakž takž zvládla jen zlomek, ale je tam velká spousta dalších možností a věřím, že se časem dostanu dál.
Objevila jste si program na úpravu fotografií sama, nebo jste si nechala nějaký doporučit a odborně se proškolila?
Přišla jsem k tomu náhodou. Fotograf Josef Louda mě fotografoval pro jistý týdeník. Fotky se mi líbily a jen u jedné jsem podotkla, že mohla mít světlejší pozadí. Pan Louda pravil, že to není problém, na něco v počítači kliknul a objevilo se pozadí podle mých představ. Hledala jsem, jestli něco takového má i můj počítač. Našla jsem a byla jsem ztracená. Prokousávala jsem se tím sama, neměla jsem ani poradce, ani odbornou literaturu.
Kolik času vám v průměru zabere úprava fotografie? Mám na mysli především ty snímky, které plánujete zařadit do divácky veřejně přístupné expozice.
To není otázka hodin ani dnů, jsou fotky, se kterými si hraji třeba půl roku. A někdy se jim musím věnovat třeba deset hodin denně.
Upravujete všechny fotografie, nebo si u některé řeknete: tak tohle je přesně ono, to už nepotřebuje vůbec nic?
Spíš bych řekla, že všechny fotografie se pro úpravu nehodí.
Výtvarníci občas škodolibě říkají, že fotografování se věnují ti, kteří by bývali rádi malovali, ale nebylo jim dáno. Jak je tomu u vás?
Tak tomu věřím, já malovat skutečně neumím, přesto jsem malovala vždycky ráda.
Kdy jste začala mít pocit, že vaše fotografie již nejsou obyčejnými snímky do rodinného alba, nýbrž malými uměleckými počiny?
Takový pocit jsem neměla nikdy, nehraji si na žádné umění, ale mám radost, když se obrázek někomu líbí.
Necháváte si před výstavou fotografie někým schvalovat, nebo se řídíte jen vlastními pocity?
Nechávám to na svých pocitech, nicméně prvním kritikem je manžel. Někdy se stane, že se nadchnu pro nějaký obrázek a po čase se nestačím divit, proč jsem ho vystavila.
Stalo se vám to někdy i u písničky, že jste ji zařadila do svého repertoáru a pak toho litovala?
Nestalo, ale když mě písnička přestala bavit, vyřadila jsem ji, to se někdy stane. Ale za nějakou dobu se k ní třeba zase vrátím.
Všimla jsem si, že hodně námětů nacházíte v zákoutích staré Prahy. Jsou zde ještě vůbec nějaká místa, na něž lze pohlédnout novým způsobem?
Určitě, jde přece o novou techniku.
Nebojíte se, že zastánci klasických záběrů mohou brát jako svatokrádež, když místa tak úzce spjatá s českou historií procházejí díky počítačové úpravě novým vývojem?
Nemyslím si, že bych až tak zastánce klasických záběrů zajímala. Nehledě na to, že moje obrázky zdaleka nemůžou ublížit Praze tak, jako se o to snaží někteří architekti. Taková knihovna…
Neméně důležitou roli hrají na vašich snímcích západy slunce. Proč zrovna závěr dne? Svítání vás neinspiruje?
Dobrá otázka! Svítání by mě určitě inspirovalo, ale to bych musela vstávat...
A co lidé? Neláká vás zachytit nějak netradičně třeba své pěvecké kolegy? Nebo je úskalí portrétování tak choulostivá záležitost, že se do toho raději nepouštíte?
Své pěvecké kolegy mám dokonale zmapované. Ale kdybych je digitálně upravené vystavila, bylo by to na žalobu. Vím to, mám jich pár v počítači.
Zúčastňujete se osobně i vernisáží svých výstav?
Samozřejmě, ve většině případů i něco málo zazpívám.
Jako zpěvačka jste si po právu užila potlesku obecenstva do sytosti. Necítíte se v tomto směru coby fotografka ošizena? Je vůbec možné zatleskat fotografii?
Já se ale opravdu necítím jako fotografka, jsem hrající si amatér, kterému lze ledacos odpustit. Profíkům by to nejspíš neprošlo.
Setkala jste se i se zápornými reakcemi na své fotografické umění? Existuje kupříkladu někdo, kdo vaše nadání nemůže skousnout?
No, nepřála bych vám číst maily, které mi občas na toto téma přijdou. Ale většinou jsou od někoho, kdo nepublikuje, nevystavuje. Ti dobří a známí jsou velmi tolerantní a nejeden z nich mě dokonce i pochválí.
Jaké pocity ve vás vzbuzuje vlastnost zvaná lidská závist?
V mládí jsem ze závisti byla smutná, ale postupem času mám jen ty nejlepší pocity. Kdyby nebylo co závidět, mohla bych to zabalit. Říká se ale, že je to typicky česká vlastnost.
Závidíte někomu něco vy sama?
Ne, kdo závidí, užírá se a rychleji stárne. A to já si nemůžu dovolit!
A co třeba dnešní mladé generaci její takřka neomezené možnosti?
Každá generace má své. Já fakt nezávidím nic, ale podle reakce mladých lidí zjišťuji, že oni nám naopak závidí šedesátá léta minulého století.
Nestýská se vám po době velkých hudebních orchestrů a po krásných velkých melodiích?
Není důvod ke stesku, občas zpívám s orchestrem Václava Hybše nebo Felixe Slováčka a nedávno jsem měla tři vystoupení jako host symfonického orchestru.
Zkoušíte si občas zanotovat některou ze současných písniček?
Zkouším, třeba písničku z Kleopatry, kterou zpívá Monika Absolonová "Teď královnou jsem já", je nádherná.
Vypadáte opravdu báječně. Prozradíte, zda na tom má větší podíl vaše genetická výbava, váš zdravý přístup k životu, kosmetický průmysl, nebo zkušená ruka chirurgova?
Děkuji za poklonu, podílí se od každého něco. Například maminka oslavila letos v červnu 93. narozeniny, chodí na vysokých podpatcích, hůl nepřichází v úvahu, jezdí na hory, cvičí jógu, kdo ji nezná, hádá jí o dobrých dvacet let méně. Že bych žila zrovna zdravě, no, nekouřím, nepiji alkohol, nepřejídám se, ale také necvičím, nechodím na procházky a málokdy se mně podaří naspat povinných osm hodin. Spíš šest i méně. Navštěvuji kosmetický salon KR studio a používám kosmetiku Darphin. A znám se už delší dobu dost dobře s plastickým chirurgem MUDr. Václavem Poláčkem.
Většina dam ve zralém věku rezignuje na vysoké podpatky. Že vy osobně podobné dilema neřešíte?
To mám po mamince. Ale chodím samozřejmě i ve sportovní obuvi, ovšem tu maminka neuznává.
Čeká vás v nejbližší době něco, na co se opravdu hodně těšíte?
Pořád se na něco těším, třeba na to, že se zítra ráno probudím. Co se práce týká, příští rok - pokud pánbůh zdraví dá - budu mít řadu koncertů, kterými oslavím kulaté narozeniny, a to rovnou na třech kontinentech, na turné v Austrálii, v USA i doma.
Eva Pilarová* Narodila se narodila 9. srpna 1939 v Brně. |
