O hlas jsem se nikdy nestarala, říká zpěvačka Eva Pilarová

  8:46aktualizováno  8:46
Když se na začátku šedesátých let objevila Eva Pilarová na scéně, bylo to jako zjevení. Krásná mladá dívka, dlouhé blond vlasy, sexy postava v minisukni... K tomu ohromující hlas, který neměl v populární hudbě obdoby. Dnes je z ní zralá dáma, která stále koncertuje. A navíc nedávno oslavila osmdesátiny.

Máte za sebou skvělou kariéru, ale vzhledem k vašemu hlasu mohla být ještě úspěšnější. Když se ohlédnete, udělala byste dnes něco zásadního jinak?
Na to se velice těžko odpovídá. Všechno, co se stalo, zřejmě k něčemu vedlo a asi to tak muselo být. Kdybych ale přece jenom mohla něco změnit, tedy kdyby se to tenkrát dalo, tak bych si nenechala vzít pas a nedala ze sebe udělat takzvaně nevýjezdnou.

Jenže to jste v socialistickém Československu asi moc ovlivnit nemohla. 
Za minulého režimu jsem toho do světa moc nenajezdila, a když už jsem někam vycestovala, tak především do „lido demo“ států. Přitom jsem dostávala velmi zajímavé nabídky. Třeba na Světovém festivalu mládeže v Helsinkách v roce 1962, kde jsem vyhrála v oboru jazz, za mnou přišel slavný Bill Dixon, tedy americká jazzová legenda, a nabídl mi, abych s ním jela na turné. To by bylo úžasné, moc ráda bych na to kývla, ale měsíc poté, co jsem z Helsinek přijela domů, zůstal na Západě jistý Milan Pilar, což byl můj první muž, a nechal mě tady s tříměsíčním dítětem.

Fotogalerie

Jak vás potom omezoval cejch manželky emigranta?
Odevzdala jsem pas a nepomohly žádné nářky, žádné prosby, vydávali mi ho jen na cesty do spřátelených zemí. To jsem si ho vždycky šla vyzvednout, dali mi nějaké razítko, a když jsem se vrátila, musela jsem ho jít druhý den odevzdat. Změnilo se to – pro mě z nepochopitelných důvodů – po okupaci. To mi pas dali a nechali mi ho ještě do počátku roku 1970. Potom ovšem nastala normalizace, a aniž by mi někdo něco řekl, pas mi zase vzali. Vzpomínám si, že na Západ jsem pak vyjela až v roce 1988.

Najednou vás jen tak pustili?
Jen tak to nebylo. Přišel za mnou Felix Slováček a řekl mi, že když s ním udělám vystoupení na nějakém plese esenbáků, tak mi zařídí, že pak společně pojedeme dělat silvestra do švýcarského Luzernu. No já když slyšela Švýcarsko, tak jsem zpívala pro esenbáky jak o život a skutečně jsem do toho Luzernu jela. V následujícím roce, ještě před revolucí, už zřejmě měli soudruzi jiné starosti, protože jsem mohla odjet koncertovat do Paříže a potom do Curychu, najednou mi už nikdo nebránil.

Původní otázka ale zněla, co byste s dnešními zkušenostmi ve své kariéře změnila.
Jestli bych něco udělala jinak? (chvíli přemýšlí) Ne, asi nic.

Nelitovala jste někdy toho, že jste zanechala operních studií na brněnské JAMU?
Tak z toho mám radost dodnes! (směje se) Na JAMU jsem šla hlavně proto, abych se trochu vzdělala v hudební teorii a abych se tam naučila pořádně dýchat.

Takže vás klasická hudba moc nebavila?
Když jsem byla malá, brali mě rodiče na koncerty vážné hudby a na operu. Pak jsem ale jednoho dne viděla v kině film Zasněžená romance. Všichni si z něj pamatovali krasobruslařskou šampionku Sonju Henie v hlavní roli, ale mě uchvátila hudba Glenna Millera a jeho orchestru. Tam se zachytil ten drápek, který mě už nepustil. Zamilovala jsem si swing a dodnes mám při svých koncertech swingovou část, kterou si pokaždé s chutí zazpívám.

Swing se ale na JAMU neučil...
To víte, že ne. Pobyla jsem si tam rok a půl a nikdy jsem svého odchodu nelitovala. Měla jsem sice skvělou paní profesorku, ale jednou mi říkala: „Slečno Bojanovská,“ to bylo moje příjmení za svobodna, „musíte zpívat přirozeně,“ a zapěla tak nepřirozeným operním hlasem, (názorně předvádí) že jsem se v duchu rozhodla - a dost, tady končím!

Na kole v roce 1969. Říkalo se, že má z českých zpěvaček nejhezčí nohy.

Na kole v roce 1969. Říkalo se, že má z českých zpěvaček nejhezčí nohy.

V odborných článcích se ale o vás píše, jak je na vašem skvělém hlase patrná operní příprava.
To si vymysleli ti, co na těch školách učí. (směje se) Hlasově mi to tam nic nedalo, velký rozsah – tři a půl oktávy – jsem měla už předtím, takže muzika, kterou celý život dělám, mi dopřává možnost „zabučet“ hodně dole a naopak se dostat i nahoru do výšek. Na JAMU jsem se naučila bezvadně dýchat bránicí, to je ale jediné, co mi tam vtloukli do hlavy. Teprve nedávno jsem zjistila, že díky tomu můžu klidně zpívat i vsedě a ono se to tam nějakým způsobem vejde, takže vydržím úplně v pohodě i dlouhé tóny. Po technické stránce mi nejvíc nedala škola, ale zpěváci, které jsem poslouchala, například Ella Fitzgeraldová nebo Louis Armstrong, jehož chraplák jsem s oblibou napodobovala.

Zazpívala jste si vůbec někdy před obecenstvem nějakou operní árii?
Jednou. V Praze ve Slovanském domě s Waldou Matuškou jsme si střihli Věrné milování z Prodané nevěsty.

Měli jste úspěch?
Jo, měli. Lidi se mohli zbláznit – ale smíchy!

Semafor jsem neznala

Jak jste se dostala z rodného Brna do Prahy?
Na JAMU jsem se seznámila s Milanem Pilarem, o kterém už byla řeč. Studoval kontrabas a kompozici, zároveň si přivydělával hraním u Gustava Broma. To se ovšem na škole nesmělo vědět, že někdo dělá bokem nevážnou muziku. Slovo dalo slovo, přišla žádost o ruku, v Praze následovala svatba, dokonce dvě, jedna v kostele a jedna normální, pro mě tedy spíš nenormální. Mimochodem, svatbu v kostele mi pak soudruzi na nějakém výboru vyčítali. Milan Pilar, který už hrál v pražském Divadle Semafor, mi takhle jednou povídá, že než půjdeme na oběd, tak si musí něco vyřídit v divadle. Vešli jsme dovnitř a on nějakým lidem řekl: „Tak jsem vám přivedl tu zpěvačku z Brna, o které jsem vám vyprávěl.“ A než jsem se vzpamatovala, byla jsem přijata jako hééérečka do Semaforu.

Počkejte, tak rychlé to snad nebylo, museli si vás přece nějak proklepnout. A neříkejte mi, že se vám v populárním Semaforu neroztřásla kolena.
Ani ne, my v Brně v roce 1960 ještě žádný Semafor neznali. Když mě tam Pilar přivedl, na jevišti stál jeden pán a u piana seděl druhý pán. Ten pán, co stál, povídá: „Tak co nám zazpíváte?“ Pán u piana se zeptal: „A v jaké tónině?“ Já spustila pěkně brněnsky, zpívala jsem: „Noc a dééén...“ (předvádí brněnský přízvuk) V hledišti seděli dva chlapi, jeden brejlatý a druhý kníratý. Ten brejlatý se při mém zpěvu strašně smál, zatímco kníratý se zatvářil, no co je tohleto, a odešel. Až potom jsem se dozvěděla, že stojící pán na pódiu byl Jiří Suchý, u piana seděl Jiří Šlitr, brejlatý chlap v hledišti byl Karel Štědrý a knír měl tehdy Waldemar Matuška.

Je pravda, že se k vám o sedm let starší Matuška, se kterým jste později často zpívala, zpočátku choval odměřeně?
My jsme s Waldou kolem sebe v divadle dlouho chodili a řekli si tak akorát „dobrý den“, nic víc. Jenže pak připravoval Jirka Šlitr nové písničky do představení Zuzana je zase sama doma a já slyšela, jak dává Waldemarovi nějaké noty a říká mu: „Tohle budeš zpívat s Hegerovou.“ Walda na to koukl a povídá: „Já bych to radši zkusil s Pilarkou.“ Mě to strašně překvapilo, protože jsem si do té doby myslela, že mě tenhle chlap nemůže ani vystát. A najednou by se mnou chtěl něco zpívat?! Stalo se, ta písnička se jmenovala Láska nebeská a tím naše společné zpívání odstartovalo.

A z tohoto duetu se stal obrovský hit, který si posluchači zamilovali...
Walda už měl na kontě svůj velký hit To všechno odnes čas, já zase měla hit Co je to láska, který je známý spíš jako Že kočka není pes, ale od Lásky nebeské se to začalo hromadit a najednou nás lidi poznávali.

Odkdy jste cítila, že se lidé za vámi začínají na ulici otáčet?
Asi v mém druhém semaforském roce, tedy někdy od roku 1961.

Zblízka

Co nedořekla

Vzhledem k bezmála šedesátileté kariéře by jí člověk odpustil i nějaký ten malý hvězdný rozmar. Jenže není co odpouštět. Je ochotná, vstřícná, odpoví na každou otázku. Opakovaně poděkuje za zájem, stejně jako za kraťoučké svezení z rozhovoru do jejího bytu. Setkat se s ní je velice příjemný zážitek.

A všimněte si jedné z jejích odpovědí o Gottovi a Matuškovi: „Byli to prostě dva nejlepší zpěváci té doby a já měla obrovskou kliku, že jsem s nimi mohla vystupovat.“ Ani slovo o tom, že to platilo i obráceně – je třeba dodat, že v té době byla stejně skvělá jako ti dva.

Bylo vám nějakých dvaadvacet, takže předpokládám, že jste se pyšně čepýřila.
Jednou jsem šla po Václaváku a z prodejny Supraphonu uslyšela svůj zpěv „... že kočka není pes“. To víte, že jsem se nafoukla a koukala, co na to lidi okolo. Najednou, po několika krocích buch!, strašně jsem se praštila čelem o kandelábr. Tak jsem se zase rychle smrskla. A to byl ten správný moment, včasné varování – už nikdy žádná nafrněnost, drž se, holka, při zemi, buď skromná a bude to fajn.

Kteří lidé byli pro vaši kariéru nejdůležitější?
Určitě Suchý se Šlitrem! Potom Waldemar Matuška, se kterým jsem dlouho zpívala. A samozřejmě Karel Gott, s nímž jsem v roce 1964 točila muzikál Kdyby tisíc klarinetů. V něm jsme nazpívali píseň Dotýkat se hvězd, kterou později odborníci označili za nejlepší český duet všech dob. S Karlem jsem během dalších let často vystupovala, jednou jsem s ním odjela i na turné do západního Německa. To bylo v mém „svobodnějším“ roce 1969. Tehdy jsem na vlastní kůži zažila to, co tady málokdo věděl – Karel byl v Německu ještě mnohem slavnější než u nás. Vybavuji si třeba, že jsme jeli ve tři odpoledne na zvukovou zkoušku před večerním koncertem a u haly se už tlačily davy lidí, kteří ho chtěli aspoň na okamžik zahlédnout.

S kým se vám spolupracovalo líp, s Matuškou, nebo s Gottem?
Každý byl naprosto jiný. Pravdou je, že s Waldou jsme byli ze Semaforu sezpívanější. Než jsme totiž spolu začali dělat, tak jsme se rok v divadle vzájemně poslouchali, a aniž jsme si to uvědomovali, navzájem si na svůj zpěv zvykali.

To vám pak při prvních duetech nějak výrazně pomohlo?
Velice! Když jsme začali zkoušet, Jirka Šlitr se nestačil divit, že jsme se nadechovali na stejných místech a téměř stejně jsme frázovali. Navíc jsme si do volných taktů vymýšleli a přidávali různé srandičky.

Šlitrovi to nevadilo, když nebyly z jeho hlavy?
Vůbec ne. Naopak je okamžitě bral, podporoval nás, jen ať to děláme, zatímco jiný autor by se nafrněl, co mu to tam s Waldou vyvádíme, když to do partitury nenapsal. Ale vystupovat s Karlem bylo taky úžasné. Je stejný ročník jako já, takže jsme v dětství a mládí poslouchali stejné písničky, i on obdivoval Glenna Millera, Louise Armstronga nebo Elvise Presleyho. Já měla v repertoáru jenom jednu Elvisovu písničku, zatímco Karel toho uměl víc a naučil se i ten Elvisův typický pohyb koleny a kyčlemi. Opravdu je těžké říct, s kým se mi pracovalo líp, jestli s Waldou, nebo s Karlem. Byli to prostě dva nejlepší zpěváci té doby a já měla obrovskou kliku, že jsem s nimi mohla vystupovat.

Jak se lišil jejich přístup ke zkouškám a koncertům?
Walda občas něco neuměl na sto procent, třeba tápal v textu, ale zase dokázal dobře odezírat. To Karel se naučil všechno, vždycky přišel perfektně připravený. Zábavu jsem však zažívala s oběma, byli to mladí kluci, kteří měli rádi legraci.

Říkala jste, že Matuška vás zpočátku skoro rok jen chladně zdravil. Kdy jste se skamarádili?
Brzy poté, co jsme spolu začali zpívat, ale vykali jsme si celý život až do jeho smrti.

Karel Štědrý, Eva Pilarová a Waldemar Matuška v Lucerně (1961)

Karel Štědrý, Eva Pilarová a Waldemar Matuška v Lucerně (1961)

Eva Pilarová při vystoupení na Libereckých výstavních trzích (1963)

Eva Pilarová při vystoupení na Libereckých výstavních trzích (1963)

Václav Neckář a Eva Pilarová v pražské Lucerně na koncertě k padesátinám...

Václav Neckář a Eva Pilarová na koncertě k padesátinám zpěvačky (13. září 1989)

Vážně? Přitom jste nazpívali tolik hitů a lidi si o vás vyprávěli drby...
No jo, ale byly to opravdu jenom řeči. Lidi viděli ten kontrast, on černý, já blond, tak se hned začalo povídat – je to jasné, mezi nimi určitě něco je. Jenže omyl, nikdy nic! Walda měl svoje, nebyl na blondýny, a já měla taky svoje. Horší fáma se o mně vykládala v souvislosti s mými cestami na Kubu. Že prý tam jezdím zpívat tak často, protože jsem milenkou kubánského vůdce Fidela Castra. Přitom já toho chlapa na vlastní oči nikdy neviděla! Později se mi doneslo, kdo tuhle lež vymyslel, ale jmenovat ho nebudu, už to nemá cenu. Pravda je, že na Kubě jsem byla celkem dvanáctkrát, ale díky tomu, že jsem měla u tamního publika fantastický úspěch. Mimochodem, chcete říct jednu zajímavou kubánskou perličku?

No jistě, povídejte.
Dozvěděla jsem se to až po letech. Kdysi jsem si nechávala šít šaty na koncerty u Podolské, i když tehdy se to už jmenovalo jinak, pak jsem šila v jiných salonech, až jsem skončila u kubánského návrháře Osmanyho Laffity, který už dlouho žije v Česku. A on mi vyprávěl, jak mu jeho maminka ještě na Kubě slíbila k osmým narozeninám, že ho vezme na koncert. Když se rozhrnula opona... „Já dívám, dívám, tam stál zpěvačka a ona celá třpytil se, to Eva Pilarová,“ líčil mi Osmany. Měla jsem tehdy takové lesklé šaty pošité tenkými kovovými destičkami. A on se prý na tom koncertě rozhodl, že jednou bude navrhovat taky takové šaty.

Lidi se přestávali bát

Pojďme ještě zpátky do šedesátých let. Proč byla u nás tak plodná na skvělou hudbu a filmy?
Doplním vás, že to nebyly jenom písničky a filmy, ale taky literatura a další umění. Češi a Slováci se totiž přestávali bát, najednou cítili větší volnost. Zatímco v padesátých letech se tady lidi vraždili a posílali na dlouho do vězení třeba jenom za to, že poslouchali západní rozhlas, v šedesátých letech už tak hrozné represe nehrozily. Pak ovšem přišla tvrdá rána – okupace v osmašedesátém.

Jakou roli hrály pro vás zpěváky v uvolněných šedesátých letech peníze za vystoupení?
My měli všichni stejně, honoráře za koncerty dělaly pár stovek. Jenže v té době se tady stejně dalo houby koupit, takže nás peníze nějak zvlášť neomračovaly, chtěli jsme hlavně hrát a zpívat, muzika nám byla milejší. A mně to bohužel, nebo spíš bohudík, zůstalo dodnes.

Mohla byste porovnat vaši generaci s nynějšími mladými zpěváky?
To si čtenáři řeknou, no tak baba vykládá totéž co všichni staří, kteří vzpomínají, jaké to bylo za jejich mladých let. Určitě nebylo všechno dobré, to rozhodně ne, ale podívejte se na zpěváky a zpěvačky, kteří se tehdy dostali někam nahoru. Pokud už nezemřeli, tak zůstali na jevišti dodnes a pořád si drží svou úroveň. Ať už je to Helena Vondráčková, Mařenka Rottrová, Hanka Zagorová, do své smrti i Věra Špinarová nebo Eva Olmerová, mezi muži samozřejmě Karel Gott, Vašek Neckář, skvělí byli Walda Matuška a Karel Hála... Z pozdější generace se mi líbila Petra Janů a potom taky Helena Zeťová, ale ta nějak vymizela. Jenomže pak různé pěvecké soutěže naflákaly spoustu zpěváků, po kterých už dnes ani pes neštěkne. Pořádně se z nich uplatnila jenom Aneta Langerová.

Zpěváci Waldemar Matuška a Eva Pilarová během duetu na galakoncertu v...

Zpěváci Waldemar Matuška a Eva Pilarová během duetu na galakoncertu v karlínském Hudebním divadle. (1993)

Leona Machálková, Karel Gott a Eva Pilarová při slavnostním večeru Divadla...

Eva Pilarová, Karel Gott a Leona Machálková při slavnostním večeru divadla Semafor

Přežijí dnešní písničky tolik let jako ty dřívější? Posluchačům, kteří si je z mládí pamatují, se vybavují slova a melodie i po půl století. Bude si někdo notovat za dvacet či třicet let nynější písně?
Prosím vás, vždyť si je nezazpíváte už ani teď, protože mají nezapamatovatelné melodie.

Za totality se více či méně povinně jezdilo koncertovat do Sovětského svazu. Mnozí vaši kolegové na to vzpomínají s úšklebky. Co vy?
Člověk tam zažil leccos, dostala jsem se do míst, kam bych se normálně nikdy nepodívala, zpívala jsem třeba i v Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu... Vystupovali jsme v Sevastopolu, kde byl velký vojenský přístav, všude jsme procházeli kordonem uniformovaných mužů a měli zákaz cokoliv fotit. Před Štědrým dnem jsem byla za severním polárním kruhem v Murmansku, kde v prosinci panovala i přes den taková tma, že jste v poledne sotva rozeznali, že naproti vám stojí nějaký dům. Ale publikum bylo v Sovětském svazu výborné, senzační. A občas se nám někdo potajmu omluvil za srpnovou okupaci v roce 1968.

Vážně? Jak to probíhalo?
Nenápadně nám podstrčili papírek, na kterém stálo, že se omlouvají za ten hrozný počin, který udělala Sovětská armáda. To se nám stávalo především v evropské části Sovětského svazu. Člověk si ale nemohl být jistý, jestli to není nějaká provokace, tak jsme takové papírky hned všichni snědli. Pak nám došlo, že je lepší je spálit, prostě hlavně nic takového neschovávat.

Máte za sebou více než půl století dlouhou kariéru, jak se staráte o svůj hlas?
Nikdy jsem se o něj starat nemusela. Dokonce jsem byla dlouho tak blbá, že jsem od jednadvaceti kouřila. Někdy, když se třeba něco natáčelo a já musela v různých pauzách čekat, jsem za den a noc zvládla i sedmdesát amerik bez filtru! Až mi v roce 1989 jedna léčitelka položila otázku: „Chceš zpívat, nebo kouřit?“ Odpověděla jsem, že samozřejmě zpívat. „To ráda slyším,“ řekla ta paní, „protože další otázka by zněla, jestli chceš kouřit, nebo žít!“ To byl fofr, z minuty na minutu jsem kouření nechala.

V pěti číslech

80
Narodila se 9. srpna 1939 v Brně. Ke svému jubileu pokřtí v září nové album Pilarka aneb Inventura těla, vedle sólových písní jsou na něm i duety s několika kolegy.

3
Je potřetí vdaná, prvním manželem byl hudebník Milan Pilar, druhým zpěvák Jaromír Mayer. V roce 1984 si vzala tanečníka Jana Kolomazníka.

104
Její maminka se letos 22. června dožila úctyhodných 104 let.

4
Je držitelkou Zlatého slavíka za roky 1963, 1964, 1967 a 1971. Získala i spoustu dalších tuzemských a mezinárodních ocenění.

92
Ve volném čase fotografuje a snímky počítačově upravuje. Už měla 92 výstav v Česku i v zahraničí.

Takže vy se vážně nepotřebujete udržovat nějakým pravidelným hlasovým cvičením a v den koncertu se nemusíte rozezpívat?
Heleďte, těsně předtím, než vylezu na jeviště, tak si v šatně jenom udělám... (předvádí tři hlasité tóny, vysoký, střední, hluboký) ... a vím, že to tam je.

To jste tedy výjimka.
Možná. Ale Walda se taky nerozezpívával, ten si jen odkašlal a šli jsme na věc.

Pomohla mi víra v Boha

Paní Pilarová, vím, že jsou to těžké vzpomínky, ale vy jste se v životě vlastně narodila ještě dvakrát. V roce 1973 jste shodou okolností neodletěla z Kuby s vaší kapelou, která se stala obětí letecké havárie. A v roce 1989 vám diagnostikovali zdánlivě beznadějnou formu rakoviny, kterou jste přemohla. Považujete to za šťastný osud?
Takhle o tom neuvažuji. Letecká tragédie, při níž zemřelo vedle dalších lidí pět mých muzikantů a zvukař, to je hrozně smutná věc. Z takového otřesu jsem se vzpamatovávala víc než půl roku. (je na ní vidět pohnutí) A moje nemoc? Dávali mi rok a půl života. Tenkrát mi vedle doktorů hodně pomáhala léčitelka a později léčitel, velkou oporou mi byl můj manžel Honza. A taky mi pomohla moje víra v Boha – o tom se budu hádat do krve s každým, kdo mi tvrdí, že na tom nic není! Věřím v Boha odmalička, k tomu jsem byla vedená.

Nepřemýšlela jste po své dlouhé léčbě, že zanecháte koncertů a budete raději odpočívat?
Naopak, když jsem se z toho dostala, začala jsem zase naplno zpívat. Nikdy bych taky neudělala to, co někteří moji kolegové, kteří vyhlásí, že končí, a pak se do toho dají znovu. Ne, takhle bych se nerouhala. Vždycky jsem tvrdila, že dokud budu mít zdravý hlas a nebudou mě muset na jeviště nosit, tak toho nenechám. Teď, po komplikované zlomenině nohy, už ze svého tvrzení vynechávám ono nošení na jeviště. (směje se)

Co by vám bez zpívání nejvíc chybělo?
Setkávání s lidmi a pocit, že to má pořád nějakou odezvu, i když tady už „bučím“ devětapadesát let. Za to vděčím Divadlu Semafor. Vždycky s úctou a pokorou říkám, že to byl pro mě ten základní kámen, na kterém se pak sakra dobře stavělo.

Autor:

Nejčtenější

Vezmi děti a kopni ji do zadku, radila náhradní manželka. Míra poslechl

Jarka poznala Míru, když jí bylo 15 let. Mají spolu dvě děti.

Vztah Jarky s Mírou je před krachem, zatímco Martina s Michalem spolu vrkají jako hrdličky a do Výměny manželek se...

Nebrala antikoncepci, aby neztloustla, tak se v sedmnácti stala matkou

„Martinka nechtěla brát antikoncepci, aby nebyla tlustá, tak čekáme miminko,“...

V dalším pokračování Malých lásek jste tentokrát mohli vidět nejen nejmladší rodičku celé série, teprve sedmnáctiletou...

Po třech dětech vážila Ludmila skoro metrák. Teď vypadá jako modelka

Osmatřicetiletá Ludmila shodila 25 kilogramů

U nás v rodině měly všechny ženy velké zadky, směje se Ludmila Černá (38), jejíž hmotnost se po narození třetího dítěte...

Tomáš se mně nemůže přizpůsobit, musím já, říká Anna Satoranská

Anna Satoranská

Společně se svým otcem Pavlem Maurerem pořádá gastronomické výlety do světa, vydává průvodce po restauracích a pořádá...

Zprvu jsem dietu před okolím tajila, říká žena, která zhubla 27 kilogramů

Jiřina Sedlmajerová zhubla 27 kilogramů.

Jiřina vaří v mateřské školce, se zdravým jídelníčkem pro sebe si však hodně dlouho neuměla poradit. Nakonec jí...

Další z rubriky

Branka tři osm, zavoláme Petra Čecha, žertoval Honza, když Gábina rodila

Malé velké lásky - Gábina

Další série Malých lásek zastihla porodní asistentku Gábinu v neobvyklé roli, na svém pracovišti se ocitla jako jedna z...

Dokud můžeme, zůstaneme u rodičů, říká si čím dál víc Čechů. Hlavně muži

Ilustrační snímek

Takzvaný mamahotel, tedy období života mladých lidí, kdy zůstávají dlouhé roky bydlet u rodičů, využívá velké procento...

Tomáš se mně nemůže přizpůsobit, musím já, říká Anna Satoranská

Anna Satoranská

Společně se svým otcem Pavlem Maurerem pořádá gastronomické výlety do světa, vydává průvodce po restauracích a pořádá...

Teribear hýbal Prahou a za deset dní vybral přes dvanáct milionů korun

T. Maxová se zástupci Škoda Auto M. Kaderou a B. Wojnarem, vpravo tenista R....

Pátý ročník charitativního happeningu Teribear hýbe Prahou aneb Prima den s medvědem, který byl sobotu slavnostně...

Po operaci mandlí upadl chlapec do kómatu, začalo trestní řízení
Po operaci mandlí upadl chlapec do kómatu, začalo trestní řízení

Policisté na Královéhradecku zahájili trestní stíhání tří lidí a jedné firmy, kteří údajně nesou odpovědnost za tragédii. Ta se odehrála před dvěma lety, jejímž následkem osmiletý chlapec po operaci mandlí upadl do kómatu.

Najdete na iDNES.cz