S Tomášem Kolowratem jste se nikdy nevzali. Proč jste tedy po smrti převzala jeho jméno?
Stala jsem se správkyní dědictví mých dětí. Tím, že jsem převzala jeho jméno, se zjednodušila a usnadnila veškerá jednání s úřady a institucemi. Už jsem nemusela vysvětlovat, kdo jsem. Rády byly hlavně děti, že se konečně jmenuju jako ony. Zviditelnilo se také jméno Kolowrat. Ale hlavně jsem to udělala proto, že si to Tomáš přál.
Co všechno jste musela prokazovat?
Rodné listy dětí, Tomášův a můj. A také vyjádření, proč o změnu žádám.
Vyčítal vám tenhle krok někdo?
O změnu jsem požádala rok po smrti Tomáše. Spousta lidí, nejen našich zaměstnanců, ale i obchodních partnerů i známých, mi pak říkala, že jsem to měla udělat už dřív. Správcem dědictví jsem se stala v září 2004. Na pohřbu Tomáše mi přátelé ze šlechty říkali, abych neměla žádné obavy, že jsem pro ně Kolowratová. Když jsem si jméno změnila, nikdo se nad tím nepozastavil. Honza Kolowrat, Tomášův příbuzný, mi vyčítal, že v příjmení Krakovská jsem si nechala napsat jednoduché v. Správně historicky by tam mělo být dvojité. Ale Tomáš i děti mají v rodném listě jednoduché, tak to nemohlo být jinak.
Proč jste se vlastně nevzali?
Tomáš byl celý život svobodný. Bylo mu třiapadesát, když se narodil syn Maximilian. Když jsme o svatbě mluvili, říkal, že se příšerně bojí rozvodu. Měl dva kamarády, kteří byli ženatí s jednou ženou celý život, ale všichni ostatní se rozvedli. Podle něj to byla strašná vizitka pro oba dva. Ke konci jeho života, kdy bojoval s nemocí, stále věřil, že se uzdraví. Říkal, že až mu bude lépe, zlegalizuje náš vztah.
Kdy jste se s Františkem Tomášem Kolowratem seznámila?
Na Silvestra v roce 1992 v divadelním klubu v Kolowratském paláci. Seznámil mě s ním můj známý, herec Jiří Kodet. Když jsem odcházela, Tomáš mě doprovodil k autu. Měla jsem malý fiátek 127. Chtěl si zavolat taxík domů na Barrandov. Nabídla jsem se, že jej odvezu. Měl strach, jestli se do auta vůbec vejde, já zase byla nervózní, abych ho nastartovala a neudělala ostudu. Nakonec to dobře dopadlo. Na Nový rok mě pozval na Barrandov, aby mě seznámil se svým tatínkem. Ten třiadevadesátiletý pán si mě prohlížel, ptal se, co dělám, kolik je mi let. Hned mi začal tykat. Byl zvyklý z Ameriky. Pak se najednou zamyslel a řekl: "Škoda, že nejsem aspoň o dvacet let mladší." (směje se)
A jak to pokračovalo dál?
Já tehdy měla přítele. Tomáš byl milý a sympatický, ale byla jsem zadaná. Skončila jsem právnickou fakultu a hledala místo. Podala jsem si žádost k soudu i do advokacie. Vzali mě na obojí. Řešila jsem, kterým směrem jít. Na jednu stranu mi jakýsi vnitřní hlas říkal, abych šla k soudu, protože i můj tatínek, který byl doktor práv, by si to přál. Ale i soudci jsou jen lidé. Nikdy si nemůžete být jist, že soudce rozhodne správně, i když vyslechne obě strany.
Takže jste se rozhodla pro advokacii?
V lednu v roce 1993 jsem nastoupila do vyhlášené advokátní kanceláře jako koncipient. S Tomášem jsem se během dvou let náhodou potkala dvakrát na ulici. Nikdy jsem neměla čas s ním zajít ani na kafe. Po dvou letech jsem z advokacie odešla. S kolegyní jsme založily agenturu. Organizovaly jsme módní přehlídky a společenské akce. Jedna z nich byla i na karlovarském festivalu. Pozvala jsem tam Tomáše. Přijel rád. O několik dnů později mě poprvé pozval na večeři do Pálfyho paláce.
A co bylo dál?
Začali jsme se více vídat, navštěvovat a poznávat. Na konci roku 1995 to s jeho tatínkem vypadalo po tělesné stránce špatně. Tomáš to těžce nesl. Byl šťastný, že jsme spolu. Když tatínek umřel, společně jsme zařizovali pohřeb. Nikdy by mě nenapadlo, že Tomáš za osm let taky zemře.
Kdy se zjistilo, že je váš přítel nemocný?
Dozvěděl se to asi rok před smrtí. Ale už půl roku předtím pokašlával. Mysleli jsme, že to může být alergie. Chtěla jsem, aby šel k doktorovi, ale nešel. Až když kašlání bylo soustavné, odhodlal se. Lékaři zjistili, že má zasažené obě plíce. Kdyby šel dříve, možná mohlo být všechno jinak. Jenomže když člověk začne pokašlávat, tak hned nechce jít k doktorovi a Tomáš věřil, že si tělo pomůže samo.
Kouřil?
Ne. Žil zdravě, zdravě se stravoval, cvičil.
Vy jste se o něj starala doma?
Tomáš si přál umřít doma a já mu to slíbila. I když to bylo strašně smutné a těžké, věděla jsem, že jeho přání splním. Všichni mi to rozmlouvali. Lékaři mě varovali, že nevím, do čeho jdu. Teoreticky mě na ty nejhorší chvíle připravovali. Představovala jsem si, že to bude jako ve filmu. Samozřejmě, že realita je úplně jiná. Když člověk vidí, že sil ubývá, rekapituluje. Ale i v tom utrpení to bylo jedno z nejkrásnějších období, byli jsme si blízko. Tomáš zemřel ve spánku. Dodýchal v klidu, smířený se životem.
Jak jste to tehdy řekla dětem?
Není nic strašnějšího než oznámit dětem, že jejich druhý rodič umřel. Posadila jsem si je u Francesky na postel. Řekla jsem jim, že se tatínek proměnil v hvězdičku na nebi a že se na ně bude pořád dívat. Děti to rychle pochopily.
Váš přítel byl vyhlášený tím, že často navštěvoval společenské akce. Vy jste se po jeho smrti úplně stáhla do ústraní. Proč?
Společenské akce jsou večer. To chci být s dětmi. Oba chodí do zahraniční školy, celou výuku mají v angličtině, což je pro ně náročné.
Proč jste dala děti do zahraniční školy?
Tak jsme se rozhodli s Tomášem. Max ji začal navštěvovat už ve třech letech. Děti neuměly ani slovo anglicky. Celá rodina Tomáše je přitom z Ameriky, a tak si přál, aby se domluvily. Sám na ně anglicky mluvit nechtěl. Bál se, že mu nebudou rozumět. Zpočátku to děti měly dost těžké, protože nerozuměly. Byla jsem nešťastná, nechtěly do školky chodit, nikdo jim nerozuměl a ony také ne. Ale uplynulo pár měsíců a zlomilo se to. Tomáš na ně pak byl nesmírně pyšný a hrdý.
Zasvěcoval vás přítel do správy majetku, ještě když žil?
Hodně jsme o všem mluvili. Ale mou hlavní starostí byly děti. Řešila jsem s ním lesy, protože když byly děti malé, tak jsme na Tachovsku trávili takřka veškerý volný čas, celé prázdniny, což platí i dnes.
Kolik máte zaměstnanců?
Dvacet stálých zaměstnanců, od jara do podzimu pak na práci do lesa najímáme sezonní dělníky.
Pracujete spíš v Praze, nebo na Tachovsku, kde máte lesy?
Většinu času jsem v kanceláři v Praze. Na Tachovsku jsem tak jednou za týden, pokud je něco důležitého, samozřejmě častěji.
Co je vám v práci bližší – lesy, nebo nemovitosti v Praze?
Mám ráda obojí. Třeba tatínek Tomáše, Jindřich, miloval lesy. Na Tachovsku měl před válkou pilu, lovecký zámeček Dianu, osm set stálých zaměstnanců. Lesy byly jeho. Tomáš zase miloval společenský život, potřeboval žít v Praze.
Co všechno jako správce majetku řešíte?
Chci mít přehled o všem. Nejdříve jsem musela zjistit, v jakém je majetek stavu. Na pražských nemovitostech jsme se pustili do oprav, které pokračují dodnes, protože jsou to staré domy. Řeším záležitosti kolem stavby, s nájemníky zase smlouvy. Oprava nás čeká i na Tachovsku, kde máme zchátralý zámeček Diana. Kvůli lesům jsem musela nastudovat lesní zákon. Za pochodu jsem se učila všechno o lesním hospodaření. Absolvovala jsem spoustu schůzek a návštěv, kdy jsem se radila, jak co nejlépe reorganizovat. Přátelé ze šlechtických rodin mně nabídli, že když budu potřebovat pomoc, tak mi poradí, třeba Karel Schwarzenberg.
Využila jste nabídky?
Pro radu jsem určitě přišla. Zajímalo mě, jak se o majetek starají ostatní, jak to u nich funguje. A pak jsem se s mými lidmi radila, jak u nás věci zlepšit. Tatínek Tomáše vždycky chtěl, aby majetek zůstal celistvý. Měl báječnou myšlenku – pokud by neprosperovala Praha a její nemovitosti, lesy v západních Čechách jí pomůžou a naopak. Ta myšlenka byla a vlastně dodnes je hrozně chytrá. My jsme naštěstí v situaci, kdy k něčemu takovému nemusíme přistupovat.
Soudíte se s bratrem vašeho přítele o byt v centru Prahy. Navenek to působí tak, že jste, promiňte mi to slovo, zlatokopka, která po něm chce vysoké nájemné, zatímco tam dříve, když bratr ještě žil, mohl být za symbolickou korunu ročně.
Chápu, že to tak může na někoho působit, ale nejbližší okolí a všichni moji spolupracovníci vědí, jak to je, a stojí za mnou. Vědí, že to, co dělám, dělám proto, aby správa rodového majetku probíhala tak, jak má. Ne kvůli tomu, jak vy říkáte, že jsem zlatokopka. Kdybych řekla, jak se věci ve skutečnosti mají, tak bych se veřejně obhájila. Ale soudní spor není ukončený. Až bude pravomocné rozhodnutí, tak mohu říct na věc svůj názor.
Setkáváte se vůbec s rodinou vašeho přítele?
Vůle potkat se musí být na obou stranách. Problém je v tom, že nejstarší Tomášův bratr na tatínka po restituci naléhal, aby majetek prodal a peníze si sourozenci rozdělili. Ale to tatínek nechtěl. Jediný Tomáš se s ním z Ameriky vrátil, aby mu tu pomáhal. Tatínek si také přál, aby založil rodinu doma v Čechách a pokračoval v rodové tradici Kolowratů, což se stalo.
Dominika Kolowrat-KrakovskáNarodila se 26. 2. 1966 v Praze. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Má titul JUDr. S F. T. Kolowratem má syna Maximiliana (11) a dceru Francesku (9). Její přítel byl potomek slavného šlechtického rodu. V restituci rodina získala zpět svůj majetek. Jde mimo jiné o 6,5 tisíce hektarů lesů v západních Čechách a několik nemovitostí v centru Prahy, např. palác Chicago na Národní třídě, Kolowratský palác, který za korunu pronajala Národnímu divadlu. Založila nadační fond Kolowrátek, ten chce mimo jiné pomáhat dětem. |
