Pětkrát denně dostává již hotová jídla v určených porcích domů a sní je v daný čas. "Nic jiného nejím, to by celá dieta ztratila smysl," říká herec, který má od května už 13 kilo dole. První, co mi ale řekl, bylo: Budeme si tykat. To je moje podmínka. Tak jsme si tedy tykali.
David Novotný* Narodil se v roce 1969. |
Jaké dobroty máš nejraději?
Miluju takové ty prasárny a čuňárny, jako je tučné koleno, kdy tuk teče po bradě. Klobásy, ale i takové trapárny jako buřtguláš, kdy ho do sebe člověk hrne pod tlakem. Nesnáším jakkoliv tepelně upravenou zeleninu, která se z dobré křupavé věci pro mě změní na bláto. Syrová mi nevadí, to mi v krabičkové dietě vyhovuje, protože je jí tam poměrně dost.
Teď zkoušíš "krabičky". Držel jsi nějakou dietu někdy předtím?
Nikdy. A ani u téhle jsem nevěřil, že bych zvládnul poskládat čas tak, abych snědl za den pět jídel.
Jak jsi na krabičkovou dietu přišel?
Zmínila se o ní kamarádka Denisa. Konzumovali jsme ty naše dobroty a tuk nám tekl po bradě, chrochtali jsme si, jak se máme, pak jsme se začali trochu hecovat, jestli jsme schopni s tím něco udělat. Bylo to téměř na hranici sázky. Já si tehdy vzpomněl, že kdysi se takhle podařilo zhubnout Davidu Ondříčkovi. Do divadla tehdy nosil krabičky, a když jsem ho za pár měsíců potkal, byl poloviční.
Pro tuto dietu je důležitá pravidelnost a dodržování předem daných časů. Nemáš s tím problém?
Protože jsem tak trošku sportovní magor, dávám si mantinely, které musím dodržet. Každá hra má svoje pravidla pro to, aby se hrála správně, já nerad podvádím. Když chci něčeho dosáhnout, musím hrát tak, jak se má. A funguje to. S hladem jsem se skamarádil, hýčkám si ho, vůbec mi nevadí. Navíc mám od odborníků, od kterých krabičky beru, povoleno, že když bude nejhůř, můžu se dojíst syrovou zeleninou.
A co oslavy? Nebo při natáčení?
Na oslavy chodím nerad a ani tam neporušuji režim. A co se týče práce, přizpůsobil jsem si to sobě. Když je potřeba se najíst, udělám si pauzu.
A alkohol? Ten je také velmi kalorický.
Alkohol nepiju osm let.
Jak jsi na tom teď? Po více než měsíci krabičkové diety?
Shodil jsem 13 kilo. Měl jsem teď týden pauzu, kdy jsem se stravoval sám a opět najíždím další měsíc. Cítím se báječně. Začínal jsem na 107 kilech, teď mám 94. Holky v divadle si už všimly, říkají, že jsem omládnul a zkrásněl (smích). Krabičky změnily i moje návyky. Kdybych dříve měl v lednici klobásu a mrkev, vzal bych si jen klobásu. Dnes bych si vzal půlku klobásy a celou mrkev.
Co tomu říká rodina?
Žena viděla, jaké mají krabičky účinky, že jsem v pohodě. A objednala si je taky. Vzala si ale vegetariánskou dietu, což já považuji za otřesné (smích).
Máš potíže s váhou odmala, nebo to přišlo s věkem?
Byl jsem tlusté děťátko, takže to mám asi částečně dané geneticky. Táta měl k nadváze sklony, mamina také. Byli jsem ale sportovně založená rodina, proto se sklony k nabírání projevily až na vojně, kde jsem přibral 20 kilo.
A po návratu už ti váha zůstala?
Měl jsem 96 kilo, byl jsem jako prasátko, ale tenkrát jsem ještě byl ve věku, kdy jsem to vysportoval. Skákal jsem přes švihadlo: pár desítek jsem jich zničil. Dával jsem si boxerskou průpravu, ale v jídle jsem se nijak neomezoval. Pak jsem se dlouho udržoval v normálu.
Kdy se to zlomilo a kila začala jít zase nahoru?
Pár zlomů přišlo někdy kolem třicítky, kdy se mi začaly trhat svaly. Pravidelný fotbálek čtyřikrát týdně šel do kopru, pak už jsem chodil jen jednou za 14 dní, pak jednou za měsíc. Protože když sval praskne, srůstá měsíc a bolí hlavně při prudkém pohybu. Takže kombinace věku a menšího zatížení byl důvod, proč šla váha nahoru. Nejhorší období ale přišlo v souvislosti s prací, když jsem točil Přešlapy, do toho jsem zkoušel v divadle, měl jsem chabou životosprávu a neměl absolutně žádný čas na sport. Koupil jsem si domů aspoň rotoped, ale brzy se z něj stal věšák na oblečení. Takže během Přešlapů jsem se spravil asi o 15 kilo. A to byl signál, že už bych něco měl dělat. I když jsem si myslel, že už je pozdě, že už budu prostě "libíčkovitej" (Podle herce Jana Libíčka - pozn. redakce).
Ale pak jsi se rozhodl, že to přeci jen zkusíš.
Řek jsem si, že ve 39 letech pozdě přeci jenom není. Věděl jsem, že už nezhubnu stylem, kterým to šlo dřív, tedy sportem. Že i procházka s holkama bolí a vyčerpává mě. Rozhodnutí jsem ale dlouho odkládal, kvůli práci či dalším důvodům. Až letos jsem se konečně rozhodl.
