Dagmar Pecková: Lidé mi chyby odpouštěli, ale já si kopala hrob

  0:50aktualizováno  0:50
Stála na slavných světových operních a koncertních scénách, zpívala pod vedením známých dirigentských osobností, ale rozhodně nezpychla. Mezzosopranistka Dagmar Pecková se spíš než o vysoké mínění opírá o pravdu.

Operní pěvkyně Dagmar Pecková | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Kdesi jste řekla, že vám v životě všechno padalo do klína. Jak daleko do minulosti jste se při tom dívala?
To jsem měla na mysli asi spíš dětství a mládí. I když vlastně musím říct, že na konzervatoř mě vzali až na druhý pokus a byla jsem nucena jít mezitím na matematicko-fyzikální gympl.

Dagmar Pecková

  • Narodila se 4. dubna 1961 v Medlešicích, části Chrudimi. Má bratra. Rodiče se v jejích 6 letech rozvedli. Otec zemřel ve svých 50 letech. Maminka na rakovinu, když jí bylo 62.
  • Aktuálně žije s rodinou v Německu. Jejím současným manželem je hudebník Klaus Schiesser, s nímž má dceru Dorotheu (17). Otcem syna Theodora (21) je violoncellista Aleš Kaspřík. Prvním manželem byl novinář Jiří Vejvoda.
  • Vystudovala operní zpěv, mezzosoprán, na Státní konzervatoři v Praze. Už v pátém ročníku, jako jednadvacetiletá zpívala nejprve v plzeňském divadle, poté v Hudebním divadle Karlín a v roce 1985 získala angažmá v Semperově opeře, scéně Saské státní opery Drážďany, a záhy přímo v berlínské Státní opeře.
  • V roce 1999 získala Cenu Thálie za roli Carmen v inscenaci Národního divadla v Praze. V roce 2015 vydala ve spolupráci se Supraphonem vlastní album Hříšnice.
  • V současnosti se kromě klasické operní práce věnuje vlastním hudebním projektům, např. Wanted, a pořádá druhý ročník Hudebního festivalu Zlatá Pecka Chrudim s bohatým koncertním programem.

Proč vás nevzali?
Nevím, možná jsem nebyla dostatečně připravená na teorii, kterou jsem pak stejně nikdy v životě nepotřebovala. Anebo se tam třeba na můj úkor dostal někdo z protekce, nevím. Důvod byl „pro velký počet uchazečů“. Klasika.

Mrzelo vás to?
Ne, tenkrát mě to ještě nebralo. Spíš jsem koukala jako blázen, že musím jít na matematicko-fyzikální větev, protože ta humanitní byla obsazená. Věděla jsem s jistotou, že to rozhodně nebude pro mě.

Co jste tam celý rok dělala?
Provokovala učitele. Hlavně matikář byl ze mě úplně vyřízený. Taky ho můj odchod rovnou do druhého ročníku konzervatoře, kde jsem zvládla rozdílové zkoušky, učinil neskonale šťastným.

Drzé holky o sobě nemívají nízké mínění. Jak jste vypadala jako puberťačka?
Já ale o sobě vysoké mínění nikdy neměla, ani co se týče vizáže. Navíc na konzervatoři byli samí synové a dcery muzikantů a herců, a všichni měli všechno z Tuzexu a ze Západu, a mezi nimi já jako ta kráva z vesnice. Ke všem jsem vzhlížela. Byli pro mě něco nedosažitelného. A vidíte, kde jsou dnes oni a kde jsem já?

Provokovala jste. A to se budu přít. Na to musí mít, podle mě, člověk dost sebevědomí.
Za tím není sebevědomí. To je povahou. Vždycky jsem byla „huba prořízlá“ a něco mě hnalo k tomu, ty lidi srát. A mám to do dneška.

Co je tím motivem?
Možná chci, aby vylezli ze své ulity, a přestali používat aroganci jako výrazový prostředek. Nemají mě za to moc rádi, hlavně chlapi.

A vylezou ze své ulity?
Tím naštváním ano, ale jen na chvíli.

A vy sama tím něco získáte?
Zadostiučinění? Nejspíš ano.

Proč by se ryzí, syrová pravda měla říkat lidem do očí?
Vezměte si jen, v jaké žijeme době. Lež je povýšená na něco, co je normální. Lže se tu, podvádí, lidé a politici se přiklánějí k bezpráví, k násilí. Pravda a láska jsou prašivé. To mi strašně vadí.

Co kdyby někdo mluvil tak zpříma s vámi?
Ať mluví! Jsem za to ráda. Nejsem zvyklá lhát. Lidé o mně všechno vědí, takže mi nemají co vpálit, čím mě urazit. Nemám žádného kostlivce ve skříni.

Vymstila se vám někdy vaše prostořeká otevřenost?
No jejej! Taky jsem v Německu udělala kariéru jen proto, že jsem ze začátku neznala řeč a nemohla jsem říkat, co si myslím. Dirigent v Semperově opeře v Drážďanech mi vždycky nadával kvůli rytmu a hrozně mě provokoval i takovými výrazy, kterým jsem ještě nerozuměla. A já se jen pitomě usmívala a přikyvovala. A víte, co se stalo? Za tu dvouměsíční dobu studia jsem strašně vyrostla, hodně jsem se naučila a ten člověk, který mě v podstatě dva měsíce deptal, se pak zasloužil o to, abych byla přijata jako sólistka.

Fotogalerie

Proč jste si šla ještě v dobách komunismu budovat kariéru zrovna do drážďanského angažmá? To přece nemohl být, při vaší povaze, plán.
Taky nebyl. Dirigent Zdeněk Košler mě jako mladičkou poslal kamsi, poněvadž prý nemám hlas. A když toto řekne šéf Národního divadla, nemáte šanci ani v Ostravě, Opavě, Liberci, prostě nikde. Tehdy jsme se zmrskali s mým známým Vojtěchem Nalezencem, který byl už tenkrát v operním studiu v Drážďanech, já mu plakala na rameni, že mě tu nikdo nechce, a on mi řekl, abych zkusila jet předzpívat právě do Drážďan. Napsala jsem tam, nechala si to přeložit, přijela tam, zazpívala Ježibabu z Rusalky a Pannu Orleánskou z Čajkovského, a dvoumetrový pan ředitel okamžitě vlítnul na jeviště s tím, že mě ihned berou. To se stalo dva měsíce poté, co mě Košler pro Česko odrovnal.

Co s vámi odsouzení na české půdě v tu chvíli udělalo?
Chvíli jsem chtěla skočit do Vltavy, ale pak jsem se oklepala. A za dva měsíce… To už víte. To byl začátek všeho. Byla jsem nadšená. Věděla jsem, že dostávám novou šanci. Za pár měsíců už přišly první malé role na jevišti Semperovy opery, pak sólové angažmá ve Státní opeře v Drážďanech a za rok na to už jsem byla sólistka Státní opery v Berlíně. Pak, asi za tři měsíce padla zeď, a já frnkla do západní části města.

Celou tu dobu po domácím debaklu jste si věřila?
Myslím, že říct mi to Košler dnes, nesla bych to hůř. Se životními zkušenostmi sebedůvěra klesá. Člověk o sobě neustále pochybuje a čím je starší, tím víc si bere chyby k srdci, protože ubývají příležitosti k nápravě. Ztrácí se drzost, stupňují se jeho pochybnosti, že zapomene text, že něco nevyjde…

Nemůže v tom hrát roli i syndrom vyhoření, který jste prožila?
Jasně, že ano. Musela jsem se učit znovu zpívat, znovu objevovat celý ten svůj hudební svět.

Víte, proč se to stalo?
Bylo toho moc. Dělala jsem kariéru, která by vystačila na tři zpěvačky, stále na cestách, do toho rodina, dvě malé děti, neustálé potyčky s otcem Theodora, který chtěl získat syna do vlastní péče a brát velké alimenty. Byla jsem bez energie. A nejhorší na tom bylo, že mě kolegové varovali, že to nedopadne dobře. A já se jim smála. Měla jsem pocit, že mám energie na rozdávání.

Žádná rozsvícená kontrolka vás nevarovala?
Nervozita tam byla. I jiné signály. Ale přicházely postupně. Vždycky se něco stalo, co mě mělo upozornit - tu jsem tancovala a zvrtla si kotník, tu si popletla, kdy zpívat na scéně… Riskovala jsem, ale lidi mě měli rádi a leccos mi odpustili. Odpouštěli mi na úkor toho, že já sama sobě kopala hrob.

Kdy jste zjistila, že je to malér?
Když jsem nevstala z postele. Ploužila jsem se a stojíc na jevišti, nevěděla jsem, proč tam jsem a proč mám začít zpívat. Všechno přestalo fungovat.

Věděla jste si rady?
Inu, to tak jdete k psychiatrovi, pak ke druhému…Ale je moc těžké najít toho správného. Tak jsem přestala hledat. A šla jsem na úplně jiné vyšetření, potkala tam úplnou náhodou majitele kliniky, svěřila se mu a… To byl osud. Pochopil, že jsem na tom hodně blbě. Tak jsme začali.

Jsou to tři roky, co jste psychologickou prací na sobě obnovila své energetické zdroje v míře vrchovaté. Řekla byste, že už se vám nemůže nic podobného stát?
Spousta lidí mi říká, že už zase jedu bez víkendů a dovolené. Ale já nevím, co bych měla omezit, čeho udělat míň. Nevím, proč bych měla jet na půl plynu. Já to neumím. A strašně mě štvou lidé, kteří mě vybržďují. Mám třeba nápad a někdo mi řekne, že to nejde tak, jak chci. A já vím, že to nejde jen proto, že tomu dotyčnému se nechce. Jsem vzteky bez sebe, když jsem obklopená neschopnými lidmi. Mám pocit, že všichni musí jet nadoraz jako já a všichni musí být schopní jako já a všichni se musí otáčet jako já. Když já něco chci, tak se všichni musí posrat.

Jste schopna uznat vlastní chybu?
To ano.

Čili uznáte, když vám někdo řekne, že se mýlíte?
Ať mi to dokáže. Pak to uznám. Ale z lenosti říct, že ne, pro mě není argument.

V osobních vztazích jste také schopná uznávat své chyby?
Ano, ale taky mi to musí dotyční dokázat.

Odpouštíte?
Musím! To je základní krok k tomu, psychicky se uzdravit. Pokud se chcete uzdravit a vyčistit, musíte opustit a odpustit. Když to někde vykládám, tak se přihlásí lidi do diskuze a řeknou mi, že by toho nebyli schopni. Jenže to je jejich problém, oni se tím užírají. Málokdo pochopí - protože v tom hraje velkou roli ego - že odpustit, je očista naší duše.

Vnímáte v tomto rozdíl mezi Čechy a Němci?
Tak Češi jsou zásadně jiní než Němci. Němci dokážou uznat, když něco někdo umí, a nevidí v tom žádnou protekci, žádnou zlodějinu. Něco máte, protože jste si to zasloužila. Kdežto v Čechách běží lidem hlavou: „No jo, jak ona to tam v tom Německu vlastně udělala, když tady propadala?!“ A ti samí lidé vám pak pláčou na rameni, že se jim nedaří v životě, že mají málo peněz… Tak je obsadíte do nějaké role, třeba na Hudebním festivalu Zlatá Pecka Chrudim, kterou mají slušně zaplacenu, ale musí ji nastudovat, a oni do týdne zavolají a mají sto tisíc výmluv, proč to nejde. Za dva roky, co tento festival dělám, jsem se s takovým přístupem setkala mnohokrát.

Čím to je?
Nerozumím tomu. Kdybych totéž udělala na Západě, tak už mi nikdy nikdo kvůli práci nezavolá. Tady je asi tak malý trh i konkurence, že si to holt umělci můžou dovolit. Pak si ale nemůžou stěžovat, že nedělají kariéru, jakou by chtěli. Oni by ji ani nemohli udělat, protože problém je v nich, ne v okolí.

Soudíte teď podle sebe?
Víte, přišla jsem na světové scény Londýna a New Yorku jako holka z Medlešic a jsem na to v podstatě pyšná. Dodnes nechápu, když přišli takoví velikáni, jako byl Boris Rösner nebo Arnošt Lustig za mnou do šatny po představení, a chválili mne. Vždycky budu mít úctu k lidem, kteří něco dokázali. Je to na místě. Dokážu uznat mladší lidí, kteří něco umějí, předvedou to a umějí toho využít. A jsem schopna jim do očí říct, že to umějí.

Mluvíme o pokoře?
Na jednu stranu si myslím, že jsem hrozně pokorná a obětavá, ale současně něco strašně zhoubného ve mně tlačí, aby věci šly dál. Teď, když už nedělám operu v takovém množství jako dřív, protože holt přechod u ženy odnese i hlas, a to i přes velkou vnější hormonální pomoc, si prostě role vybírám. A když to nejde jinak, založím festival a zpívám věci, které se mi líbí a jež se hodí pro můj hlas. Konec konců tak se alespoň vyhnu diktátu nějaké agentury či divadla. Poněvadž s diktáty já žít neumím.

Očima autorky

Těžko Dagmar Peckovou popsat jinak, než jako živel. Nebo lépe, životabudič. Je v ní cosi dráždivého, pro mě navýsost člověčího. Mám ráda lidi, kteří se vymykají představám o určité pozici či roli. A ona se vymyká. Žádné písmo jí nebude dost svaté. Má v srdci jistou divokost, ale v hlavě smysl pro fair play. Alespoň to si myslím po setkání s ní. Nemusí se to každému líbit, zvlášť když nejde daleko pro upřímně myšlené slovo a sází ho v tu chvíli na stůl v syrové podobě, padni komu padni. Účet si, myslím, spočítá sama.

Nikdy jste v nich nemusela fungovat?
Ale kdeže. Celou dobu jsem se podřizovala. A mezi padesátkou a šedesátkou, když máte poslední roky na to, něco ukázat, vás začnou strkat do stařenek, babiček a starých matek. A to mi můžou hodinu malovat na ksicht vrásky, jak chtějí, a já pak přijdu na scénu, poposkočím si tam a babička je v prdeli. To nejde. Proto si teď jedu kariéru podle vlastních kolejí. Nechávám si na sebe psát divadelní hry, jezdíme s představením s Bárou Hrzánovou, a všude je vyprodáno, všude zažíváme obrovský úspěch. I nová hra Smaragdová destička neboli antický kabaret, napsaná pro 2. ročník festivalu Zlatá Pecka Chrudim, se už chystá na zájezdová představení. No ukažte mi někoho, kdo to má! Moje kabaretní revue Wanted bude příští rok otevírat festival Kurta Weilla v Dessau a při té příležitosti o nás krásně psali v místním tisku, ředitel festivalu se byl osobně podívat, úplně se roztekl blahem a naproti tomu ti naši čeští strašáci do zelí, kritici, revue šmahem odsoudili.

Nebojujete v České republice tak trochu s větrnými mlýny?
Je fakt, že stejně jako na mém úplném začátku před těmi třiadvaceti lety, kdy mě byli schopní ocenit v Drážďanech, přišlo i dnes uznání z venku. Všechna natočená CD, která jsem vydala do letošního léta, mají obrovský úspěch u kritiky v Londýně. A tady? Škoda slov. To je tak seru? Mám takové koule, že si tu s tím nevědí rady? Nebo mě chtějí zadupat do země, ať už neotravuju? To na mě ovšem musejí poslat jiný kalibr než notorické alkoholiky a podobně nevyrovnané osobnosti, které si samy neví rady se životem.

O to větší máte chuť hráz prolomit?
To naštěstí nemusím. Mám tu velké zastoupení lidí, kteří mi věří a kteří mě uznávají. Diváci, ať přijedu kamkoli, jsou v pohodě.

Zlatá Pecka

Letošní Hudební Festival Zlatá Pecka Chrudim se uskuteční 26.8. - 3.9. 2019 Ústřední postavou celého festivalu je sama Dagmar Pecková. Téma letošního festivalu je slavná opera Jaquese Offenbacha Krásná Helena.

Když přemýšlíte o své práci, přemýšlíte v měřítku světovém, evropském či národním?
Jsem Evropanka. Nikdy nepřemýšlím o německém nebo anglickém trhu. A docela se to daří. Třeba Wanted je projekt v němčině i angličtině. A moc vtipné bude pro německé publikum, až budu svou českou hlavou mluvit německy a s českým přízvukem. To se věru hodně nasmějí. Mám skutečně i po těch letech roztomilý přízvuk a nemíním udělat cokoli, abych se ho zbavila.

Jak žijete dnes? Máte stále před sebou touhu něco zdolat?
Samozřejmě! Bez toho by se nedalo žít. Nejradši bych co půl roku natočila cédéčko. Ale brzdí mě v tom lidé, kteří tvrdí, že je rozumné vydat cédéčko jednou za dva roky. Prostě se vymlouvají, že to dříve nejde. Mám spoustu svých plánů. Poněvadž mám pocit, že v té palici ještě něco mám, co bych ráda uskutečnila. A mám určitou záruční lhůtu, která třeba vyprší. A já nevím, kdy. Takže honem.

Autor: pro iDNES.cz

Nejčtenější

Zemřela královna sushi Bára Rektorová, podlehla rakovině

Bára Rektorová

Zakladatelka firmy na sushi a maminka dvou synů Bára Rektorová zemřela 11. srpna v kruhu svých nejbližších, jak na...

Andrea Černá: Jako kůl v plotě nežiju, ale pět dětí už porodit nestihnu

Andrea Černá

Přestože Andrea Černá ztvárnila desítky náročných divadelních rolí, pro národ zůstává hlavně Eliškou ze známého filmu...

Trend bio škodí, říká první dáma českého zemědělství Monika Nebeská

Monika Nebeská

Kdysi jako nezkušená městská holka, která se sama starala o malé dítě, vstoupila mezi ostřílené zemědělce, aby udělala...

Na Pacifické hřebenovce jsem věčně hladověla, vzpomíná Lucie Kutrová

Lucie Kutrová

Do dvaceti se kromě školy zajímala jen o módu a večírky. Neuběhla ani kilometr a nechápala, proč lidé chodí třeba na...

Tři potraviny, kterých se v létě můžete bezstarostně přejídat

Některé potraviny se mohou na vašem letním jídelníčku objevovat často,...

Léto velkému přejídání nepřeje. Obepnuté šaty i tílka okamžitě prozradí každý faldík na břiše, krátké sukně a kraťasy...

Další z rubriky

Stará láska nerezaví. Které páry se daly dohromady opakovaně?

Franco Nero a Vanessa Redgraveová

Kdysi se měli rádi, pak si sešli z očí, ale ne z mysli. Tyhle páry se po mnoha letech daly znova dohromady.

Příběh Zuzany: Přítel flirtuje s cizími ženami na internetu

ilustrační snímek

Náhodou jsem zjistila, že můj přítel má virtuální známosti. Na Facebooku si velmi důvěrně dopisoval s několika ženami....

V obložení závazků: sendvičové generaci hrozí krize a vyhoření

ilustrační snímek

Musejí se starat o děti, zároveň pečují o rodiče a mnohdy i prarodiče. A k tomu pracují nebo podnikají. Tak žijí...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz