Středa 22. ledna 2020, svátek má Slavomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 22. ledna 2020 Slavomír

Bez studené ranní sprchy bych se neobešla, říká herečka Carmen Mayerová

aktualizováno 
Carmen Mayerová o Petru Kostkovi - Letos oslavila pětasedmdesátiny, dvě kulatá výročí čekají herečku Carmen Mayerovou i v novém roce. S manželem Petrem Kostkou spolu budou už padesát let a před šedesáti lety začala jako elévka hrát v divadle. V něm působí dodnes a hned na několika scénách.

Carmen Mayerová | foto: Michaela Džurná

Dala jste si dnes ráno studenou sprchu?
Ano. Já bych se bez ní necítila, byla bych celá polámaná. Roky mám problémy s páteří a studená voda mi pomáhá nejen na ni, ale i jiné neduhy. 

Fotogalerie

Kdy jste s tím začala?
Někdy kolem čtyřicítky mi problémy s páteří začaly. Byla jsem kvůli nim i v lázních, ale moc mi to nepomohlo, a když jsem končila pobyt, paní doktorka mi doporučila ranní ledovou sprchu. Zkusila jsem to a ono to opravdu fungovalo. A takový ledový proud vody na obličej je také nejúčinnější kosmetický přípravek na stárnoucí pleť.

Vám vloni bylo 75 let. Vnímáte tento věk jako nějaký předěl?
Možná bych měla, ale vzpomínám, že větší předěl byla čtyřicítka. Měla jsem sice krásné role, stala jsem se babičkou, všechno bylo v pořádku, ale já si připadala stará. A pokračovalo to po pětapadesátce. Ztrácela jsem sílu zvládat trable a trápení, která život přináší, a začala jsem se jakoby lámat. Tenkrát se u mne projevily deprese. 

Žena měsíce prosince 2019.

Rozhovor s Carmen Mayerovou vyšel pouze pro prémiové čtenáře. Protože jste si však v hlasování tuto herečku vybrali za Ženu prosince 2019, otevřeli jsme jej všem. Hlasovali jste zde.

Vyhledala jste pomoc lékaře?
Ano, protože jsem měla i fyzické potíže. Pár hospitalizací na neurologii a dostala jsem antidepresiva. Jenže v mé profesi to byl problém. Potřebujete mít jasnou mysl a mne ty léky tlumily. Na jednu stranu pomáhaly, cítila jsem se lépe, ale zároveň mi něco braly. Nevěděla jsem, co se sebou. Jedno léto jsem odjela s vnoučaty na venkov na farmu, kde jsem se toulala po lese, vařila, hrála si s nimi a pomalu začala léky snižovat. Trvalo to dost dlouho, ale časem jsem to zvládla. 

Fotogalerie

Ve kterých chvílích si dnes uvědomujete svůj věk?
Velmi často. Pokaždé, když si naplánuju, co všechno udělám, a pak zjistím, že to prostě nejde. Už nemám tu páru. Přesto si s Petrem dobře uvědomujeme, že máme velké štěstí. Zatím jsme nemuseli změnit způsob života. Máme krásné role, jezdíme na zájezdy, postaráme se i o vnoučata – na pravnoučata se už jezdíme jenom dívat a radovat se. A to všechno jsou věci, které nejsou samozřejmé. A za které nezbývá nic jiného než děkovat Bohu. 

Ptám se na vaše roky, protože jste letos měli premiéru divadelní hry „Oscar pro Emily“, kterou s manželem odehrajete téměř sami. Zradí vás někdy při práci paměť?
Ne, tu mám v pořádku a naučit se text mi nedělá problémy. Nejzajímavější a zároveň nejtěžší na naší práci je pochopit roli a myšlení člověka, kterého hrajete. V „Emily“ se odehrává příběh dvou stárnoucích herců, kteří si sami před sebou pořád na něco hrají, kteří nedokázali vychovat svoje dítě, nevěnovali se mu, protože pracovali, ale zároveň neudělali ani kariéru, po které tak toužili. Z manželů jsou ve stáří trosky, které si neumějí přiznat, jak moc si život zkazily. 

Zažila jste u kolegů něco podobného?
Osudy mnohých byly někdy smutné, hodně smutné. Často jde i o talentované lidi, kteří svůj osobní život promarnili, propili, vyhledávali večírky, aby na sebe upozornili, ale stejně jim to k ničemu nebylo. Nám se to naštěstí vyhnulo. Vždycky jsme stáli nohama na zemi, byli jsme rádi, že hrajeme divadlo, měli jsme krásné role a priorita byla pro nás vždycky rodina. A u divadla také platí, že musíte mít štěstí. Bez něj to nejde. 

Měla jsem štěstí, že mě přijali do angažmá v Hradci Králové. Bylo mi šestnáct a přišla jsem mezi lidi, kteří mě nenechali zplanět.

Vy jste ho měla?
Já rozhodně. Když mě v šedesátých letech nevzali na školu, protože jsem neměla ten správný kádrový profil, měla jsem štěstí, že mě přijali do angažmá v Hradci Králové. Bylo mi šestnáct a přišla jsem mezi lidi, kteří mne nenechali zplanět. Moje divadelní máma Jarmila Cmíralová se mě ujala a naučila mě řemeslo. Dávala mi regulérní hodiny výuky, vzdělávala mě, musela jsem číst dějiny divadla, filozofii. V divadle byli vůbec úžasní lidé. Viděli sice nadšenou, ale jinak úplně pitomou mladou holku, kterou mohli přehlížet, ale neudělali to. Vyrostla jsem na krásných rolích, a díky tomu si mě všiml ředitel Městských divadel pražských Ota Ornest a nabídl mi angažmá. 

Váhala jste jít z Hradce do Prahy?
Váhala, protože jsem už měla dceru Kateřinu a právě jsem řešila rozvod s prvním manželem Maxmiliánem Hornyšem. K tomu všemu můj divadelní šéf Milan Pásek odcházel s celým hereckým souborem do Brna a já měla jít s nimi. Ve svých 23 letech jsem stála před rozhodnutím, zda zůstat s lidmi, které znám a je mi s nimi dobře, nebo zvolit velké neznámo a jít do Prahy.

Rozhodla jste se pro Prahu. Jak jste to sama s malým dítětem zvládla?
Můj muž se tehdy zachoval naprosto velkoryse, protože garsonku, kterou jsme měli v Hradci Králové, mi nechal vyměnit za malý pražský byt a sám nic nechtěl. Bydlení jsem tedy měla vyřešené a pro Kateřinu jsem si našla paní na hlídání. Nakonec jsem to tedy zvládla. 

OnaDnes

Později jste se seznámila s Petrem Kostkou, ale v sedmadvaceti letech se všechno zkomplikovalo smrtí jeho bývalé ženy. Najednou jste měla místo jednoho dítěte hned tři. Byla po téhle tragédii ve hře jiná varianta, než že si vezmete jeho dvě dcery k sobě?
Absolutně ne. Tohle byla obrovská bolest, všechno šlo stranou a my jsme s Petrem okamžitě začali řešit, jak to udělat, abychom byli všichni spolu. Potřebovali jsme vyměnit dva malé byty za jeden velký, což se nám podařilo, a vzali jsme si tehdy k sobě i Petrovu tchyni, maminku po Ingrid. Přišla o dceru, byla nešťastná a já si myslela, že pro všechny bude dobré, když bude se svými vnučkami. Ale moc dobře to nefungovalo a po roce se odstěhovala. 

Jak se vám tohle náročné období tehdy podařilo překonat?
Nebylo to lehké, to je jasné. Moje Kateřina se najednou o mě musela dělit, doma byl jiný táta, Zuzana a Helena přišly o maminku, všichni jsme byli v jiném prostředí. Bylo to složité, řešili jsme především praktické věci, co a jak udělat, aby to bylo co nejpřijatelnější a co nejméně bolestivé. Pro děti to byla opravdová tragédie, já to měla těžké v tom, že jsem si všechno musela obhajovat před mojí maminkou. Ta vůbec nechápala, proč to dělám, že to nejsou moje vlastní děti, moje krev… Kdo to vzal a choval se naprosto normálně a přirozeně, byl můj první manžel a také dědeček Jirka Kostka, Petrův táta. Ti nás přijali jako kompletní rodinu, neřešili, které dítě je jejich krev.

Carmen Mayerová (75)

  • Narodila se v Trutnově. Její maminka pocházela z Mallorky, otec z Německa. Rodiče ji odmalička vedli k hudbě a také chodila do baletu. 
  • V šestnácti letech nastoupila do Klicperova divadla v Hradci Králové, kde působila do roku 1967. Pak se přestěhovala do Prahy a až do roku 1991 byla v angažmá Městských divadel pražských. 
  • Vystupovala i jako muzikálová herečka, v televizi si zahrála např. v seriálu Hříšní lidé města pražského, Četnické humoresky, Ohnivé kuře, Ordinace v růžové zahradě. 
  • Řadu let hostovala v Mladé Boleslavi, za což byla loni uvedena do síně slávy, v současnosti hraje ve Studiu DVA, kde spolu s manželem měli letos premiéru ve hře Oscar pro Emily, v Divadle Ungelt, Na Fidlovačce, v Divadle na Vinohradech, ve Viole a U Valšů. 
  • Vychovala čtyři dcery, má šest vnoučat a tři pravnoučata. 
Carmen Mayerová

S manželem se vám pak ještě narodila Tereza, shodli jste se při čtyřech dětech různých rodičů na výchovném stylu?
Nebudu tvrdit, že všechno bylo skvělé. Můj muž je autoritativní, mnohdy to bylo komplikované a já jeho povahu vyvažovala trpělivostí a tolerancí. Jako táta byl úžasný, nebylo a není nic, co by pro své děti neudělal. 

Přestala jste kvůli tomu všemu na čas hrát?
Ne, domácnost jsem si dokázala zorganizovat a za pomoci chůvy ohlídat děti tak, že jsem pořád hrála, a díky tomu jsem nijak netrpěla. Vědělo se o mně, že jsem ta, která má čtyři holky, filmové nabídky jsem tedy moc nedostávala a telefon často nezvonil, ale pro mě děti byly na prvním místě, za všech okolností. 

Když pak dcery dospěly a vy jste se mohla naplno věnovat práci, onemocněla maminka. Vzala jste si ji k sobě a na pět let jste nechala hraní. Ani tehdy jste nezvažovala jinou variantu?
Nebylo jiné řešení, nepřemýšlela jsem nad jinou možností. Maminka se narodila na Mallorce, s tatínkem po válce zůstali tady a prožila tu celý dospělý život, v sedmdesátých letech se ale vrátila zpátky k rodině na Ibizu. Rozuměla jsem tomu, protože se tady necítila doma, jenže nakonec domov neměla ani tam. Byla vykořeněná a často jezdila sem. Když pak zemřela její rodina, přišla léta a nemoc, tak jsme řekli, ať se vrátí, a ona v roce 1991 přijela. V té době se v divadlech děly velké změny a já se tam necítila dobře. Najednou jsem ztratila chuť hrát a řekla jsem si, že mě maminka potřebuje, že odejdu. Rozhodla jsem se velmi rychle. Samozřejmě to ke konci jejího života bylo velmi těžké a depresivní, ale nelitovala jsem. 

Jak moc těžký byl pak po pětileté pauze divadelní návrat?
Po smrti maminky jsem si uvědomila, že ta přestávka byla opravdu dlouhá, že to bude těžké a vlastně nemyslitelné. Nevěděla jsem, kam jít, všude byli jiní lidé, divadla se v devadesátých letech změnila. Nakonec jsem dostala nabídku z Mladé Boleslavi. Tehdy tam režíroval Ladislav Vymětal z Městských divadel pražských, u kterého jsem předtím hrála, a nabídl mi menší roli. Nadšeně jsem kývla a byla za tu malou roli moc ráda. Velkou bych nezvládla, neměla jsem žádné sebevědomí a bála jsem se vylézt na jeviště. Postupně jsem se do toho všeho vracela. 

Sama jste tehdy telefon nezvedla, abyste někomu zavolala a řekla, že zase chcete hrát?
Ne, na to jsem moc hrdá. V tom jediném se asi projevuje moje španělská krev po mamince, moje pýcha. Když mi někdo řekne, abych přišla, tak buď jdu, nebo ne, ale sama telefon neumím zvednout. Nedokážu si říct o roli. Já si to radši doma odbrečím. Ale vím, že je to špatně, protože to pak vede k tomu, že se začne hroutit psychika, což se projevilo i u mě. Já si naivně myslela, že mi hraní nebude chybět, ale postrádala jsem ho. Říká se, že divadlo je úděl, a je to pravda. Příští rok u něj oslavím už šedesátku. 

A taky vás čeká padesátka s manželem.
To jsou čísla, co?!

Jsou. Když se na manželství podíváte zpátky, jak jste všechno vy dva zvládli?
Pro nás s Petrem byl důležitý začátek, to vzplanutí, láska. Nechci používat velká slova, ale my jsme se do sebe okamžitě zamilovali a později, když nám nebylo dobře, když přišly krize, jsme se k tomu počátečnímu období oba vraceli. A také nám pomáhalo divadlo. Měli jsme jedno složité období, velmi nepříjemné a dlouhé, kdy jsme se oba trápili. Tehdy jsme hráli Dostojevského Bílé noci a byli spolu mnoho hodin sami dva. A byl to Petr, který měl tu sílu a o to naše manželství stál. 

Doma se můžeme hádat jakkoliv, mít mezi sebou nevyřčené věci, ale když nás pak zavolají na jeviště, jsme kolegové.

Je sympatické, že krize přiznáváte, že netvrdíte, jak všechno bylo „zalité sluncem“.
Jistěže za tak dlouhou dobu krize a spory v manželství jsou, to k tomu patří, ale o to víc šťastní dnes jsme. Mám mnoho výhrad vůči svému muži, ale zároveň si ho také nesmírně vážím, to mě nikdy neopustilo. Je spolehlivý, obětavý, je pravdivý, ať už ve svém hněvu, tak i v nadšení, je skvělý herec, vypravěč a má smysl pro humor. Obrovský. My se teď vůbec dost nasmějeme, víc než dříve. 

Dokázali jste vždycky na jevišti odhodit osobní spory a hrát, jako by se nic nedělo?
To nebyl problém, je to naše řemeslo a bez toho by to nešlo. Doma se můžeme hádat jakkoliv, mít mezi sebou nevyřčené věci, ale když nás pak zavolají na jeviště, jsme kolegové. 

Máte to tak i s dcerou, se kterou také hrajete?
I ona je pro mě na jevišti jako kterákoliv jiná kolegyně. Nevnímám ji jako dceru, a když je potřeba, vytknu jí nějaké věci. A ona mně. S Terezkou hraju moc ráda a doufám, že i ona se mnou.

Carmen Mayerová

Vy jste přitom s manželem nechtěli, aby z ní byla herečka. Proč ne?Protože se bojíte. Jestli má talent, jestli bude mít štěstí a také proto, a to je úděl všech hereckých dětí, že je jim předhazován jejich původ, že mají protekci. Není snadné za těchto okolností prokázat svůj talent a obhájit svou existenci. Terce se to podařilo. A všem hereckým dětem, které znám odmala, také. 

Jaký pro vás byl loňský rok?
Dobrý, hraju v šesti divadlech, jezdím zájezdová představení, nazkoušeli jsme s manželem novou hru, oba nás práce pořád baví, nesklátila nás žádná choroba, takže to byl opravdu dobrý rok. Pravda ale také je, že to byl rok ztrát, protože zemřela řada mně milých a vzácných kolegů. Odešel Luděk Munzar, Vašek Postránecký, Standa Zindulka, můj první partner v hradeckém divadle Toníček Brtoun, vynikající, skvělý vypravěč Jiří Stránský a pro mě velmi osobní a bolestivá byla smrt Jany Štěpánkové. V listopadu to byl rok, co mi volal ředitel divadla Ungelt Milan Hein, že je Jana v nemocnici, a až se vrátí, asi nepojede naplno, že ho požádala o alternaci. Během dvou týdnů jsem se tu roli naučila, a když jsem hrála poprvé, Jana mi po svém synovi vzkázala, že mi drží palce, ať to dobře dopadne. A dva dny nato umřela. 

Na co v takových chvílích myslíte?
Že smrt je blízko… a že si nemám na co stěžovat. 

Co byste si přála v tomto roce?
Zdraví. Když bude to, budu naprosto spokojená.

Autor:
  • Nejčtenější

Vysoký tlak nepodceňujte, i když nic necítíte. U infarktu jde o minuty

Srdeční infarkt je závažné akutní onemocnění, které postihuje pětkrát častěji muže než ženy. S největší...

Jsem manželka, ale nebudeš mi strkat jazyk do hlavy, zaznělo ve Výměně

Vlastík má ženy rád a pod vlivem alkoholu nemá zábrany. A ví to o něm i jeho manželka Markéta (37), která rodinu do...

Sedm vědecky podložených triků, jak být atraktivní pro muže

Nepatříte k ženám obletovaným muži, ale chtěla byste to změnit? Máme pro vás dobrou zprávu – nemusíte mít postavu jako...

Před třiceti lety se báli masturbace, dnes Češi řeší závislost na pornu

Když po roce 1989 začaly vycházet v tisku první poradny jako Láska, sex a něžnosti, byl to pro mnohé čtenáře šok....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si nechala potetovat téměř celé tělo, chtěla být jako její otec

Třiadvacetiletá Nadine Andersonová ze Skotska má tělo potetované z devadesáti procent. S tetováním prý však ještě není...

Premium

Vážné nemoci nepadají z nebe. Ničí nás stres, shodují se psycholog i psychiatr

Lidské tělo má něco jako vnitřní baterku. Když dlouho jedete na rezervy, vypne se imunitní systém a­ organismus to...

Premium

Elitní trenér o zákulisí MMA, drogách, penězích i zženštilé společnosti

Pod jeho vedením vyrostl český šampion Martínek, o něhož projevila zájem slavná organizace UFC. Pro boj v kleci...

Premium

Proč vyhraje vodík. Vynálezce Tůma má o budoucnosti automobilů jasno

Už před dvaceti lety se projel vodíkovým autem, kterým chtějí Japonci na letošní olympiádě v Tokiu propagovat...

  • Další z rubriky
Premium

Deset kroků, které vám pomohou zlepšit sexuální život

Sex bývá časem pro většinu párů obyčejná rutina, kterou provádí jen z nutnosti. Po letech s jedním a tím samým...

OBRAZEM: Jak šel čas s Janou Brejchovou, která oslavila osmdesátiny

Na filmovém plátně vždy suverénní a sebejistá, ale v soukromém životě prý bývala plachá. Zatímco natáčení filmu si...

Týdenní horoskop pro ženy všech znamení od 20. do 26. ledna

Týden začíná a hvězdy vašemu znamení mohou pomoct k tomu, abyste následující dny nejen zvládla, ale užila si je,...

Premium

Vláďa je městský člověk, já inklinuji k přírodě, říká Eva Mišíková

Doma má legendu českého rocku i pěvecký a herecký idol nejmladší generace. Eva Mišíková ovšem není typem ženy, která by...

Najdete na iDNES.cz