Jak vás napadlo trénovat lidi v komunikaci s médii?
Nebyl to tak úplně můj nápad. Začaly jsme s tím loni na podzim s
Dětské hvězdyOsmiletá Magdalena Bičíková přišla v roce 1976 na konkurz do Československé televize. Roli v pořadu Roste, kvete, zelená se získala, a tím se odstartovala její kariéra. Hrála v pohádkách Červánková královna, To se ti povedlo, Julie, Jak Jaromil ke štěstí přišel nebo Předeme, předeme zlatou nit. Viděli jste ji i ve filmech V pátek není svátek a V podstatě jsme normální. Dnes pracuje jako mluvčí shakespearovských slavností a pořádá kurzy komunikace. Žije v Praze s devítiletou dcerou Josefinou. Ráda vzpomíná na Pátek není svátek, protože to bylo opravdové natáčení v barrandovských ateliérech. |
To je učíte se usmívat?
Není to jen o úsměvu. Nejlepší je praktický nácvik přímo před kamerou. Je totiž důležité, aby se člověk naučil nejen soustředit, ale také uvolnit. Někdy stačí opravdu velmi málo. Klientům například doporučujeme, aby se usmívali během telefonického rozhovoru. Hlas pak zní mnohem příjemněji. A vzhledem k tomu, že o úspěchu komunikace rozhodují většinou první tři minuty, znát podobné triky se rozhodně vyplatí.
Pomáhá vám vaše herecká minulost v současném zaměstnání?
Dřív jsem si myslela, že ne, ale dnes to vidím jinak. Když jsem hrála v televizi a ve filmech, musela jsem se naučit soustředit se a v určitou chvíli podat co nejlepší výkon. A to se mi vyplácí i dnes. Public relations je totiž docela adrenalinové zaměstnání.
V čem ten adrenalin spočívá?
Musíte být strašně rychlá a předvídavá. Není lehké předem odhadnout, co by se kde mohlo uplatnit, jak to dopadne a jestli má vůbec smysl se o to pokoušet. Z jedné strany na vás tlačí zadavatelé, kteří chtějí být vidět, a z druhé strany zase média, která mají zase své zájmy. Vy stojíte uprostřed a musíte vyhovět oběma.
Vystudovala jste žurnalistiku a filmovou vědu, pracovala jako kritička a pak jste skočila na druhou stranu, do public relations. Proč?
Protože mě režisér Jan Svěrák v roce 1996 požádal, zda bych se nepodílela na propagaci jeho filmu Kolja. To byl vůbec první tuzemský film, který měl nějakou cílenou reklamu a PR. No a potom jsem začala podobných nabídek dostávat čím dál víc.
A jak jste se dostala k práci tiskové mluvčí shakespearovských slavností, kterou dnes děláte?
Tahle nabídka přišla v roce 2002. Měla jsem v tu dobu dvouletou dceru, o kterou jsem se starala spolu s maminkou, takže když mě oslovili, bylo to jako dar z nebes. Ten rok byl totiž do role Krále Leara obsazen Jan Tříska a díky tomu se nám s kolegyní podařilo udělat slavnostem ohromnou reklamu.
Bavilo vás být herečkou?
Co se týče mého hraní, myslím si, že jsem byla spíš jen šikovné fotogenické dítě.
Přesto jste se po škole hlásila na DAMU. Proč?
Zkoušela jsem to. Ne proto, že bych tak strašně chtěla být herečkou, ale proto, že jsem nevěděla, co chci dělat. Skončila jsem gymnázium, bylo mi sedmnáct let, a tak jsem to zkusila. Nevzali mě.
Neměla jste talent?
Byla jsem ještě moc dětská. Pak jsem šla na žurnalistiku a ta mě chytla. K herectví jsem se už nevrátila.
Diváci si vás pamatují především jako princeznu. Která role utkvěla v paměti vám?
Ráda vzpomínám na natáčení filmu Pátek není svátek. To rozhodně nebyl film, který by se zapsal do zlatého fondu československé kinematografie, ale bylo to opravdové natáčení v barrandovských ateliérech a to mě bavilo. Mohla jsem tam prolézat všechny rekvizitárny, maskérny, lézt do dekorací nebo se natáhnout na filmovou postel. Prozkoumala jsem jim tam i všechny šuplíky.
V tom filmu jste hrála nejzlobivější dítě z rodiny. Jak se vám hrálo?
Lehce. Hrát hrozné dítě bylo mnohem lepší než se jako dívka z chaloupky koukat z okna a čekat na prince. Celé to natáčení bylo velice uvolněné a zažili jsme při něm spoustu legrace. Moji starší sestru tam hrála Magda Reifová, která mě brala s sebou do bufetu. Kupovala mi tam paštiku, která mi vůbec nechutnala, ale Magdě bylo patnáct, zpívala po večerech s kapelou a já pochopitelně velmi stála o to, aby mě do toho bufetu brala s sebou.
Kolik vám bylo let, když jste začala s princeznami? Líbilo se vám prostředí a krásné šatičky? Princezny jsem hrála zhruba od dvanácti do čtrnácti let a bylo to pro mě hrozně obtížné. Mým princům bylo běžně o deset let víc a mně připadali jako starci. Na scény nevinných polibků a objetí jsem nastupovala příšerně ztrémovaná a pravidelně je kazila. Tehdy mi došlo, že pokud chce člověk něco hrát, musí mít buď ohromnou fantazii, nebo už o životě něco vědět, aby měl odkud brát.
Co na vaši hereckou kariéru říká vaše devítiletá dcera? Viděla vaše pohádky?
Když byla malá, tak se na ně dívat nechtěla, protože princezny, které jsem hrála, většinou procházely různým nebezpečím a ona v nich neviděla ty postavy, ale mě. Bála se, že o mě přijde.
A dnes?
Raději se dívá na Óčko, kreslený seriál Futurama či Brainiac, na pořad o šílené vědě, kde dělají bizarní pokusy třeba s kapalným dusíkem. To ji hrozně baví. Pořady s dětskými herci a pohádky s nezletilými princeznami nepostrádá. Pro dnešní děti je tohle minulost.
Vzpomínáte na herecké kolegy a poznávají vás dnes?
Třeba Petr Kostka byl moc hodný. Toho si pamatuji jako elegantního, energického a chytrého člověka, který mi připomínal mého dědu. Velmi příjemná byla také Marie Rosůlková a Libuše Šafránková, která mě také poznává, když se potkáme. Ale jinak moc ne a já se jim ani nedivím.
Oslovují vás lidé na ulici?
Většinou mě osloví ženy někde mimo Prahu. Často jsou to úřednice, prodavačky nebo servírky, které se nestydí to člověku říct a televize je pro ně tím nejdůležitějším zdrojem zábavy.
Jak na to reagujete?
Obvykle řeknu, že mají výbornou fotografickou paměť, což je většinou potěší. Radost tím udělám i sobě, protože se tím vyhýbám dalším možným otázkám, například "A kde jste tedy všude hrála?", "To si nepamatuju - kde ještě?", zdvořile se rozloučím a jdu.
Děkujeme restaurantu PK café za poskytnutí prostor k focení www.pk-restaurant.cz
