Kdysi žádné vize neměla, chtěla jen studovat a žít. Jenže osud s ní měl jiné plány. Mladičká studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy byla spolužačkou Jana Palacha.
"Dodnes si pamatuji ty hrozné dny v lednu 1969. Honzu se snažili v nemocnici zachránit, jeho snoubenka vypadala jako šedý přízrak," vzpomíná na tragické události Běla Jensen, která v té době patřila ke skupině lidí, kteří spolupracovali s Bonnem a Washingtonem, posílala do zahraničí zprávy nebo u nás překládala necenzurované zpravodajství zvenčí.
"V létě jsem odjela na tři měsíce do Norska studovat. Jednoho dne jsem se školou jela na výlet daleko od Osla a nikdo na světě nevěděl, že tam jsem. A najednou mi volal novinář z Dánska, ať se za žádných okolností nevracím domů, protože moje přátele pozatýkali estébáci a po mně jdou také."
Tak zůstala v cizí zemi bez prostředků, v kufru měla dvoje šaty, jedny boty a skoro žádné peníze. "Navíc v Praze zůstali moji nejbližší a mamince jsem nemohla moc psát ani volat, protože tajní všechno cenzurovali," líčí zlomový okamžik svého života.
S nepřízní osudu se prala po svém - prací. Myla podlahy, obsluhovala na benzince, pracovala v televizi. Aby vše stihla, pořídila si moped.
"A pak jsem poznala svého manžela, se kterým jsem prožila nádherných dvacet let. Manželství bohužel nakonec vzalo zasvé. Lidé se prostě někdy mění a to se na prahu padesátky stalo i mému muži. Rozvod mne hodně vzal, ale věděla jsem, že musím jít dál, takže jsem se s plnou vervou pustila do budování nového "vztahu" se Stonožkou," vysvětluje začátky hnutí.
"Čerpala jsem z norského zvyku, kdy se jednou ročně pořádá víkend solidarity s potřebnými. A když jsem se po letech emigrace vrátila v roce 1990 do Prahy a viděla, jak to tu vypadá, věděla jsem, že něco musím udělat," komentuje první impulz ke zrození Stonožky Běla Jensen, která první kresby prodávala v zimě na ulicích Osla a která osobně rozeslala tisíce nabídek k zapojení do projektů.
Ona sama také paspartovala dětské kresby pro první veřejnou aukci. A stejné je to dodnes. Paní Jensen osobně dohlíží na to, aby se pomoc dostala do správných rukou, letí do válečného Kosova stejně jako do irácké Basry. A k tomu několikrát ročně pendluje mezi dvěma domovy - v Praze a v Oslu.
