Divila jste se, když vás Karel Smyczek vybral do pohádky Lotrando a Zubejda?
Ani ne.
Barbora Seidlová
|
Suverénně jste si v těch svých patnácti řekla: Studuju konzervatoř, tak bude chodit jedna pěkná role za druhou?
Přesně takhle jsem to brala. Bylo mi patnáct a dítě ještě nepočítá s problémy, protože je nezná. Na tom je krásně vidět, jak si ty problémy vytváříme sami.
Jak vzpomínáte na natáčení? Herci si často stěžují na dlouhé prostoje, vedro, zimu, nekonečná opakování jednoho záběru...
Já jsem to tak nevnímala, tohle k natáčení patří. Když děláte něco, co vás nemírně baví, nemyslíte na čas, nevnímáte zimu, hlad, únavu. Jste do toho ponořená tolik, že nepotřebujete spát ani jíst. Jako když jste zamilovaná. Já prožívala natáčení jako zamilování.
Čekala jste tehdy takový úspěch?
Celé dny proležet v posteli, pak si zatancovat s Lotrandem, a taková sláva! Není to moje zásluha, ten film je úžasný, pan Svěrák napsal krásný scénář, Smyczek ho nádherně zrežíroval, pan Uhlíř napsal fantastickou hudbu. Všichni, co se na filmu podíleli, vytvořili něco, co v lidech vzbouzí příjemné pocity. Inspirovalo mě to, uvědomila jsem si, že práce může být zábavná. Když bych řekla, že by se dala dělat z postele, vyznělo by to blbě.
Místo „velké“ kariéry jste se ale nakonec rozhodla hrát autorské divadlo a objíždět republiku z Brna.
Neexistuje velká a malá kariéra, jen pocit vnitřního naplnění. Nerozlišuju mezi soukromím a divadlem, všechno se navzájem prolíná. Žádná setkání nejsou náhodná. A tak jsem se díky profesorkám z brněnské konzervatoře Arance Lapešové a Ludmile Slancové setkala s Nikolou Zbytovskou, se kterou dnes hraju. Její matka Daniela Zbytovská tehdy hrála divadlo jednoho herce za režijního vedení Petera Scherhaufera a my dvě jsme se k ní nenásilně přidaly. Když Peter zemřel, řekly jsem si, že si musíme poradit samotné. Systémem „pokus-omyl“ jsme si vytvořily vlastní divadlo.
Domovskou scénu máte u Bolka Polívky. Bylo těžké ho přesvědčit, aby vás u sebe nechal hrát?
Známe se s Bolkem dlouho. Daniela kdysi hrála ve studiu Divadla na provázku, Peter Scherhaufer byl jedním ze zakladatelů a Bolek na Provázku léta hrál, takže jsme taková jedna „divadelní rodina“. Před dvanácti lety jsme Bolka požádaly, jestli bychom si u něho v divadle nemohly zkusit zahrát naši první autorskou inscenaci, a on řekl: „Holky, vy můžete cokoliv.“ Od té doby jsme vytvořily sedm inscenací a dva scénické projekty.
Představení si píšete samy, z čeho vycházíte v komediích o sebevraždách nebo o bioženách?
Ze života. Ale sebevražda je v našem představení metafora toho, že od sebe ani po smrti nikam neutečeme. Známá, která nám posloužila jako inspirace k jedné z postav, viděla představení asi třikrát. Byla nadšená a přišla se zeptat: „Holky, ta postava Marušky, to je strašná kráva, jak jste na ni přišly?“ Nepoznala se. Na to, že se naši známí nepoznají, tak trochu spoléháme. Spousta z nich si ale radši dává pozor na pusu. A když nás někdo naštve, varujeme: „Bacha, budeš v představení!“
Jaká další témata chystáte?
Taková, kterými můžeme diváky inspirovat k jiným úhlům pohledu na zaběhlé věci a zvyklosti. Na rodinu, rodiče, děti, jestli mít děti, jestli je skutečně nutné vdávat se a ženit.
Je to i vaše téma?
Nechtít děti je tabu, spousta žen si pořídila děti, protože je k tomu přiměl tlak okolí. Ty ještě nemáš děti? Netikají ti biologické hodiny? Nebojíš se, že to nestihneš? Je přece přirozené mít děti!
Taky se cítíte pod tlakem?
Ne. Otázka „Budeš mít děti?“ jde momentálně úplně mimo mě.
