Zemřela královna sushi Bára Rektorová, podlehla rakovině

  10:25aktualizováno  10:25
Zakladatelka firmy na sushi a maminka dvou synů Bára Rektorová zemřela 11. srpna v kruhu svých nejbližších, jak na sociálních sítích informoval její partner Vilém Rubeš. Jako vzpomínku na statečnou ženu přinášíme rozhovor, který před časem vyšel v magazínu Ona DNES.

Bára Rektorová | foto: Michaela Džurná

Sushi ji živilo třináct let. Po rozvodu si Bára Rektorová koupila na hypotéku dům za Prahou, zdálo se, že po rozchodu s manželem začne spolu s dětmi novou životní etapu. Lékaři jí však našli zhoubný nádor mozku a doporučili, ať sepíše závěť.

Fotogalerie

Promiňte tu otázku, ale řekl vám někdo, že vám nemoc sluší?
Slyším to docela často, lidé tvrdí, že vypadám dobře. Dost se tomu směju.

Ono z toho trochu vyplývá, že vám to předtím neslušelo, že?
No právě, tak jsem si řekla, že lidem budu říkat, že jsem před rakovinou vypadala mnohem lépe.

Vadí vám, když vás lidé v této situaci chválí?
Vůbec ne, jsem ráda, každý kompliment je dobrý. Jen víc komplimentů! Prý mám dobrý tvar hlavy, tak tomu musím věřit. Nic jiného mi nezbývá.

Vraťme se na začátek nemoci. Jak se zjistilo, co vám je?
Nějakou dobu jsem byla hodně unavená. Asi bych to nechala být, občasnou únavu cítíme skoro všichni, ale mně se k tomu přidalo brnění v obličeji a na jazyku. Bylo sotva znatelné, chvilkové, navíc se to zkombinovalo s angínou, tak jsem myslela, že to k ní nějak patří. Ale zmínila jsem se tátovi, který je neurolog, vyšetřil mě a nějak se mu to nezdálo, pro jistotu mě poslal na magnetickou rezonanci. Všichni jsme si mysleli, že to nic nebude, do nemocnice jsem dojela autem, z vyšetření na vozíčku rovnou na JIP. V tu chvíli jsem se musela smát.

Bára Rektorová

  • Narodila se před 38 lety v Praze.
  • Vystudovala fyzioterapii na UK. Už při škole si přivydělávala jako letuška, servírka a provozní v restauraci.
  • Svoji firmu Sushiqueen založila před 13 lety.
  • Od počátku spolupracovala s kolegou Yukim. Firma se specializuje na výrobu japonského sushi, pořádá cateringy, připravuje ho i na objednávku domů, pořádá kurzy.
  • Pomáhala začínajícím podnikatelům v oblasti gastronomie.
  • Před třemi lety se po osmiletém vztahu rozvedla, měla dva syny (10 a 8 let).
  • O rakovině napsala knížku a chystala druhou.
  • Žila v Jílovém u Prahy s přítelem Vilémem Rubešem. 

Čemu?
Jsem z rodiny zdravotníků, miluju zdravotníky, ale když mě na rezonanci dávali, byli trochu protivní. No a když mě sundávali, najednou to byl samý úsměv a ochota. Říkala jsem si, že kdybych byla paranoidní, myslela bych si, že mi našli nějaký strašný nádor, ale že to tak určitě není. A pak to přišlo. Lékaři mi oznámili, že musím na operaci, že mám v hlavě nádor a podle tvaru se zdá, že je zhoubný. Chodili s pohřebními výrazy, protože vypadal jako ten nejhorší, což se nakonec potvrdilo, a doporučili mi, ať sepíšu závěť a jsem co nejvíce s rodinou.

Co jste v tu chvíli prožívala?
Byl to neskutečný šok. Ptala jsem se sama sebe, co to je, kde to jsem, kdy se z toho snu probudím, jestli se to opravdu děje mně, že můžu být za týden mrtvá, protože nikdo nevěděl, jak dopadne operace. Ono se to moc nedá popsat, hodně z toho raději zapomenete. Byla to opravdu extrémní situace, ale mělo to svoje pozitivní stránky.

Třeba?
Najednou mi bylo naprosto jedno, co si o mně kdo myslí, poslala jsem spoustu lidí do háje, dodavatele, na které jsem do té doby brala zbytečné ohledy, jsem seřvala. To bylo fajn.

Vydrželo vám to dodnes?
Říkala jsem si, že si to musím zapamatovat, že kdybych to náhodou přežila, chci být pořád taková, protože je to očistné, ale dnes už je mi zase hloupé i vrátit v restauraci mizerné jídlo.  

Kdy jste šla na operaci?
V úterý 17. listopadu jsem byla na vyšetření, týden nato jsem 25. listopadu byla na operačním sále. Byl zázrak a štěstí, jak jsem operaci zvládla.

Ano, na Facebooku jste pak psala, že jste začala hned cvičit.
Nejdřív jsem začala procvičovat prsty, když mě probudili a měla jsem zahýbat levou rukou, ukázala jsem prostředník… A hned druhý den jsem cvičila, a to i lékaři řekli, že to je štěstí, že je vidět, že nádor zřejmě nepoškodil okolní buňky, což bylo dobré znamení pro další prognózu, stejně jako to, že se ho podařilo vyndat celý.

Řekli vám, jaké šance máte?
To u těchto typů nádorů neuslyšíte. Onemocnění je hodně záhadné, nepředvídatelné. Jediné, co mi řekli, bylo, že je to vážné a že tyto nádory se vracejí. Na začátku jsem o té nemoci vlastně nic nezjišťovala, až kvůli tomuhle, co mám na hlavě, jsem začala víc pátrat.

Co to je za přístroj?
Je to součást léčby. Po operaci jsem začala chodit na ozařování a k tomu denně chemoterapie, což bylo hodně náročné. No a další možnost léčby je čepička s elektrodami, která vysílá stejnosměrný proud a vytváří elektrické pole, které brání rapidnímu množení buněk.

Bára Rektorová se synem

Bára Rektorová se synem

Jak často ji musíte nosit?
Neustále, jinak postrádá smysl, a budu ji mít ještě dva roky. Elektrody se musí obden měnit a musím si i holit hlavu, aby vše správně fungovalo. Občas, když něco není, jak má být, mě to začne pálit, musíte spát, aniž byste se hýbala, stále mám u sebe kabelku, do které vedou dráty od čepičky, aby se dobíjela. 

Je to nepříjemné, omezuje mě to ve spoustě věcí, ale zároveň je to zázrak, protože jsou s tím úžasné výsledky, vyléčilo to i nádory, které byly neoperovatelné. Dříve byste byla bez šance, po tomhle se nádor u některých lidí zmenšuje. Abych se nějak motivovala, řekla jsem si, že spousta lidí na světě nemá vůbec možnost dostat se k takové léčbě, tak za to budu vděčná.

Vyrovnala jste se díky tomu lépe se ztrátou vlasů?
Snášela jsem to překvapivě špatně. Mám ráda hezké oblečení, ale nikdy jsem se moc nelíčila ani jsem si nedělala žádné speciální účesy, vlasy jsem brala jako samozřejmost, proto jsem si myslela, že přijít o ně bude to poslední, co budu řešit. Říkala jsem si, že jsem hlavně máma dvou dětí, že musím udělat vše pro přežití, už kvůli nim. Ale když to přišlo, bylo to traumatické.

Pozorují vás cizí lidé?

Občas ano a někdy nastanou i komické situace. Nedávno jsme šli po náměstí a museli jsme tu čepičku upravit a celou ji sundat. Sama to nedokážu, bylo to docela divadlo a lidé koukali. Ale to mi nevadí, vždycky jsem měla sklony být středem pozornosti. A třeba včera mě zastavila jedna paní v Tesku, že na mě vidí, že jsem nemocná, a že mi doporučuje, abych si nechala vyndat amalgámové plomby. Byla jsem hrozně unavená, zranitelná a měla chuť ji někam poslat. Kdybych byla v náladě jako před operací, udělala bych to.

Ono je těžké neurazit, ale zároveň projevit účast. Co by lidé měli říkat nemocným?
Já jsem vymyslela úžasnou větu: Je mi líto, že se ti to stalo. Nic se tím nezkazí, zároveň je vidět, že je to opravdu trápí. Mně hrozně vadí…

… soucit?
Ne, to vůbec ne, naopak, vadí mi, když lidé začnou filozofovat a vysvětlovat, proč mě to potkalo. Říkají, že jsem se tím asi měla něco naučit, že na všem špatném je něco dobrého. To mám taky chuť je posílat kamsi, protože nechápu, co mám hledat dobrého na tom, že kromě rozvodu řeším ještě rakovinu, a co mě tohle naučí. 

Nevěřím, že abychom měli dobré věci, musíme mít nutně nejdřív špatné a naopak. To je magické myšlení, nemá racionální základ. Mám pocit, že lidé v nemoci hledají nějaký vzorec, proč se to stalo mně a ne jim, protože představa, že to může potkat kohokoliv z nás, je hrozně těžká. Raději najdou vysvětlení, že to mám z toho, že jsem se v práci moc přepínala, nebo jsem slyšela, že se konečně začnu mít ráda, že je to znamení.

Bára Rektorová

Vy jste se neměla ráda?
Já myslela, že ano, ale zřejmě někteří lidé vědí víc než já, aniž by mě znali. Stejně tak dobré je, když mi tvrdí, že četli o někom, kdo měl to samé a vyléčil se. Na to říkám, jak mohou vědět, co mi přesně je. Je minimálně netaktní naznačovat, že jsem si nemoc zavinila sama. Moje rada je nevysvětlovat, proč se to stalo, nejít cestou ezoterična, spíš projevit soucit.

Znají lékaři příčinu nemoci?
Pokud vím, tak moc ne, ví se, že to vzniklo jako nízkostupňový nádor, který asi rostl delší dobu a nevadil, ale pak se zvrhl nějakou mutací ve vysokostupňový, což je údajně lepší varianta, než když je to rovnou vysokostupňový. U některých typů rakoviny víte, že ji může způsobit i kouření, špatná strava, stres, o mozkových nádorech se toho příliš neví. Prevence v tuto chvíli neexistuje, kromě obecných věcí jako zdravý životní styl, pohyb, kvalitní strava.

Jaký byl váš životní styl?
Myslím, že jsem žila zdravě, cvičila jsem, nepřepínala jsem se. Nikdy jsem nebyla workoholička, přestože si to o mně lidé myslí jen proto, že podnikám. Já jsem se nikdy extrémně nehonila, mám ráda pohodu.

Zvažovala jste alternativní způsob léčby?
Ne. Není to tak, že bych nevěřila léčitelům, někdo určitě léčitelské schopnosti má, ale já to řeším tak, že se obklopuji lidmi, které mám ráda. To mě léčí, stejně jako smích. Vyhýbám se lidem, kteří z vás po dvaceti minutách všechno vysají, ale jít za léčitelem mě nenapadlo. Jsem věřící člověk, ale jsem také člověk z oboru, ze zdravotnické rodiny a v tomto směru jsem velmi racionální. A mám kočku a zrovna jsme si byli vybrat k ní i štěně.

Kromě zdraví jste musela řešit i svoji firmu. Jak se nemoc promítla do podnikání?
Diagnóza přišla v době, kdy jsme měli naplánovanou spoustu vánočních večírků, v období, kdy jsme nejvíc vytížení, a já nevěděla, jak na tom budu. Vypadalo to, že operaci přežiju, ale nebylo jasné, v jakém budu stavu, takže jsem všechno převedla na jiné lidi, kterým jsem věřila, a jedním z nich byl i můj kamarád a poradce Robert Vlach. 

On mi pak řekl, že nikdy u žádného podnikatele nezažil takovou krizi, že se ze dne na den řešilo to, co u nás, a aby z toho firma vyšla tak dobře. V naší firmě se vlastně nic nestalo, všechno jsme zvládli a jedeme dál.

Čím to bylo?
Já jsem pak o tom napsala článek na portál Na volné noze, který měl neuvěřitelnou čtenost. V něm jsem vysvětlovala, že je důležité s takovou krizí počítat. U nás ve firmě to nebyla první krize za deset let, už jsme řešili dvě moje těhotenství, porody, malé děti, rozvod, byly nejrůznější věci, kdy jsem za sebe musela mít spolehlivé lidi jako náhradu, ale tohle byl samozřejmě extrém, protože jsem se nechtěla a ani nemohla ničím zabývat.

Jak se dá na krizi připravit?
Celou dobu se vychovávám k velké disciplíně. Než jsem založila firmu, sehnala jsem si o podnikání knížky z Ameriky. U nás když člověk zkrachuje a dojdou mu peníze, je tu pořád pracovní úřad, nepřijde jen tak o zdravotní pojištění, v Americe je to pád na dno, proto jsou tam vychovaní v tom, aby měli rezervy. Vycepovala jsem se, že jsem si je dělala a trochu s krizí počítala. Proto mě děsí někteří lidé, kteří otvírají restaurace, což je hodně riskantní byznys, když tvrdí, jak nic nepotřebují vědět, že v knížkách jsou hlouposti. 

Ale proč nevyužít rady někoho, kdo už se spálil. Nesmíte riskovat všechno, protože když to nevyjde, měli byste mít peníze i sílu na to, začít znovu. Dát do podnikání všechno je blbost. Ale když to řeknu, lidi se dívají divně.

Vrhají se do podnikání bez rozmyslu?
Ano, diví se, proč by jim to nemělo vyjít, ale já říkám, proč by jim to mělo vyjít. Přece i velké firmy krachují, podnik jako třeba Coca-Cola byl kolikrát na pokraji krachu. Nikdy nevíte, co se stane. Já si myslím, že je lepší být malým vojákem v poli, dát do toho méně, ale konzistentně a vydržet. Zkusit, jestli to funguje, a pak třeba přidávat.

Jak je na tom dnes firma?
Samozřejmě je na našem obratu znát, že jsem nemocná, že se něco děje, což je logické, protože na spoustu věcí nemám sílu, jsem unavená, potřebuju být v peřinách, sama a spát. Nemůžu si vyskakovat, ale nekrachujeme, právě díky rezervám. Tuším, že Zdeněk Pohlreich řekl, že lidi v gastronomii jsou sentimentální, a to já jsem přesně byla. 

Mohla jsem mít byznys zorganizovaný lépe, shánět klienty, ale raději jsem jezdila na akce, stála u stánku, protože mě to bavilo, stejně jako mě bavilo to kočovnictví. A tohle všechno teď padlo a mě vlastně moje nemoc donutila být lepší podnikatelkou. Firmu řídím z gauče, ale zaplať pánbůh za to.

Litujete zpětně ještě něčeho?
Když jsem psala závěť, uvědomila jsem si, že jsem měla mít jiný vztah k penězům, že bylo hloupé dělat všechny ty přednášky a další věci zadarmo. Měla jsem myslet na děti a lidi, které mám ráda, aby nemuseli na mém pohřbu přemýšlet, z čeho zaplatí hypotéku, složenky a podobně. Můj zaměstnanec Yuki pro mě pracuje deset let a byl příjemný pocit odkázat mu peníze, udělal pro mě hodně. 

Ono se říká, že není dobré dělat věci pro peníze, ale najednou to vidíte jinou optikou, že ty peníze znamenají zabezpečení, živobytí a že není nic špatného na tom, vydělávat je.

Co jste o nemoci řekla dětem?
Děti jsou malé, slovo rakovina u nás nepadlo. Když se zjistilo, co mi je, řekla jsem, že jdu na operaci, že mi budou z hlavy vyndávat nějakou potvoru a že budu v pořádku. Cítila jsem, že je správné jim to takhle říci. Mám pocit, že děti reagují se zpožděním, určitě cítily, že se něco děje, když jsme se o víkendu před operací všichni sešli a loučili se, ale vlastně až teď jim to všechno dochází. 

Starší syn za mnou někdy přijde a říká: Maminko, přežiješ to? Dnes jim říkám pravdu. Já jsem momentálně vyléčená, nemám nádor a to, co mi je, je z léčby, což je paradox, ale je nutné, abych tohle podstoupila, protože tento nádor má tendence se vracet.

Když jsem k vám přišla, seznámila jste mě s přítelem. Byli jste spolu už před nemocí?
My se známe dlouho, byli li jsme kamarádi, Viléma jsem vždycky měla ráda. Když mi lékaři zjistili nádor, napsala jsem mu, protože jsem věděla, že s ním si jako s věřícím budu moci dobře popovídat. Zůstali jsme v kontaktu a ač jsem říkala, že si teď vztah nemůžu dovolit, nakonec se tak stalo. 

Je to vtipné, protože zrovna si mi jedna kamarádka, které je přes třicet a je singl, stěžovala, že už si asi nikoho nenajde, tak jsem jí odpověděla: Když jsem si mohla najít chlapa já s elektrodami na hlavě, šíleně oteklá po kortikoidech, bez vlasů a s dvěma dětma, tak to už dokáže každý.

Často se smějete, používáte nadsázku. Je to způsob, který vám pomáhá se s tím vším vyrovnat?
Jedna sestřička mi říkala, že je skvělé, jak nemoc beru, že se pořád směju, dělám si z toho legraci, ale ona je to spíš moje obrana a také styl, na který jsem zvyklá celý život. Častokrát mi nebylo do smíchu, přesto jsem si dělala legraci. To je moje výhoda, ale zároveň říkám, že strašně ráda žiju a mám tady dvě malé děti a uvědomuju si, že být bez matky je pro dítě něco strašného.

Myslíte na to, co s nimi bude?
Jednou za čas na mě padne čirá hrůza, ne že smrt nastane někdy, jednou, ale že může přijít teď, že je na dohled. To se mi stalo dvakrát třikrát. A teď pronesu něco, co bude znít jako klišé, ale když mi řekli, co mi je, byla jsem šťastná, že tam ležím já a ne moje dítě, ale zároveň jsem se vcítila do mých rodičů, co to pro ně musí být, protože já jsem pro ně pořád dítě. Maminka asistuje při operacích mozku, otec je neurolog, oba moc dobře vědí, co nemoc obnáší.

Čím představu, že tady zůstanou dvě děti bez mámy, zaháníte?
Já jsem se s tím vyrovnala tak, že holt člověk nemůže mít všechno pod svojí kontrolou, že se některé věci musejí nechat  v rukou Božích. Musela jsem se smířit s tím, že jsem s měla šanci dětem něco dát a teď už to neovlivním. Tohle jsem cítila v té nejhorší době velmi intenzivně, pocit pokory.

Rozhovor by měl mít aspoň trochu pozitivní závěr. Čím skončíme?
Že se uvidíme za tři roky. U rakoviny platí, že když se nemoc do pěti let nevrátí, je to dobré, ale i tři roky jsou fajn. Moje šance na uzdravení je docela veliká a já tomu stoprocentně věřím.

Rozhovor s Bárou Rektorovou vyšel v magazínu Ona Dnes 9.5. 2016

Autor:

Nejčtenější

Andrea Černá: Jako kůl v plotě nežiju, ale pět dětí už porodit nestihnu

Andrea Černá

Přestože Andrea Černá ztvárnila desítky náročných divadelních rolí, pro národ zůstává hlavně Eliškou ze známého filmu...

Na Pacifické hřebenovce jsem věčně hladověla, vzpomíná Lucie Kutrová

Lucie Kutrová

Do dvaceti se kromě školy zajímala jen o módu a večírky. Neuběhla ani kilometr a nechápala, proč lidé chodí třeba na...

Už žádné módní trapasy. Osvojte si základní pravidla oblékání

Ilustrační fotografie

Cit pro módu bohužel nebyl každému do vínku dán. Kvůli tomu můžeme na ulicích občas vidět opravdu zvláštní kreace,...

V obložení závazků: sendvičové generaci hrozí krize a vyhoření

ilustrační snímek

Musejí se starat o děti, zároveň pečují o rodiče a mnohdy i prarodiče. A k tomu pracují nebo podnikají. Tak žijí...

Průzkum: mladí bez rodin vstupují do života se zkreslenými představami

Ilustrační snímek

Mladí lidé, kteří vyrůstali v dětském domově, nemají v porovnání s vrstevníky stejné podmínky pro start do nového...

Další z rubriky

Horoskop pro ženy všech znamení od 19. do 25. 8.

horoskop

Týden začíná a hvězdy vašemu znamení mohou pomoct k tomu, abyste následující dny nejen zvládla, ale také si je užila....

Příběh Zuzany: Přítel flirtuje s cizími ženami na internetu

ilustrační snímek

Náhodou jsem zjistila, že můj přítel má virtuální známosti. Na Facebooku si velmi důvěrně dopisoval s několika ženami....

Krizové roky ve vztahu: hned po svatbě a po sedmi letech

Ilustrační snímek

Zatímco dříve se lidé brali na celý život, dnes se podle statistik rozvede každé druhé manželství v České republice....

Najdete na iDNES.cz