Barbora Vaculíková
|
Je to rok, co jste pověsily s kolegyní Léňou (Lenka Jankovská alias Léňa Yellow) na hudební kanál svou prvotinu s názvem Laktační psychóza, nadchly jste téměř půl milionu lidí a dnes díky tomu vydáváte stejnojmenné album. Soutěžní mise je tedy do puntíku splněna?
Řekla bych, že ano. Do soutěže Hlas ČeskoSlovenska jsme vstupovaly s Léňou za jediným účelem, a tím bylo dát o sobě vědět. A to se podle odezvy na naši společnou písničku, první po odchodu ze soutěže, splnilo.
Její téma vycházelo z toho, co jste obě v tu dobu prožívaly?
Jasně, vycházely jsme z toho, co se nám dělo. Potřebovaly jsme se k tomu vyjádřit. Je to přirozené, jsem zpěvačka a píšu si vlastní hudbu a texty a inspiruje mě všechno, co se mi v životě děje. Dříve to byly hlavě vztahy, lásky, pásky… S Yellow Sisters to potom bylo ženské napojení, sdílení. A opět a stále - muži v mém životě. V roli matky mě toto téma opustilo. Najednou ode mě a ke mně ohledně mužů neproudily žádné sladkobolné emoce. To spíš naštvání za nedostatečnou účast a lamentování, že jsou všichni stejní. Prostě je ze mě asi semetrika, co si stěžuje na nevynesený koš.
Tím inspirujícím děním kolem vás ale nemyslíte jen tyto vztahové a rodinné stereotypy, soudě podle obsahu písničky?
Tím hlavním motivem je narození prvního dítěte, které člověka obohatí a zároveň trošku zdrtí. O tom se málo mluví, že přes všechno štěstí, že jsou děti zdravé a krásně rostou, jsme občas dost vyřízené. A protože lidi si tu odvrácenou stránku moc neukazují, chtěly jsme ji vynést na světlo. A povedlo se nám trefit se do skupiny lidí, respektive žen, která se s námi identifikovala.
A učinily jste tak vtipnou formou. Je vám nadsázka a ironie vlastní?
Známe se s Léňou dvanáct let a komickou polohu si pěstujeme, máme rády legraci. Léňa vymyslela, že bychom to mohly zarapovat a já přišla s tím, o čem to bude. No a perfektně jsme si to užily.
Věřím. Přesto, nezahlodala žádná obava z přijetí?
Neměly jsme žádné provokativní ambice. My jsme si nechtěly primárně postěžovat, chtěly jsme hlavně ostatní matky rozesmát. Netušily jsme, že se to tak rozšíří a začnou se o tom vášnivě vyjadřovat další lidé, kteří třeba ani děti nemají. Někteří byli upřímně dotčeni, jiní nám psali gratulace.
Překvapila vás tak masivní odezva?
Určitě. A to i přesto, že mediální pozornost, která se k nám v souvislosti se soutěží upínala, napovídala, že to možná bude mít větší efekt než před tím, kdy nás znala jen fanouškovská základna Yellow Sisters.
Ta neznámost mě u vás, Báro, překvapuje. Vaše rodinná příslušnost neměla žádný zvuk?
Co se soutěže týče, tak ne. To mi ani pomoct nemohlo, protože porotci se otáčeli jen za hlasem, nevěděli, kdo je jeho majitelem. Navíc já jsem i tak dost anonymní, protože mám jiné příjmení než máma.
I když jméno své slavné maminky nenosíte, pochybuji, že by se nepromítlo do vašeho života. Přikyvujete, tedy co vám přineslo?
Když jsem přišla do první třídy, přiběhla ke mně holčička se slovy: "Tvoje máma je prý Saxána, tak to já budu tvoje nejlepší kamarádka." To znělo fakt divně. V té době jsem tu svou "jinakost" začala myslím reflektovat.
A jak jste se s ní srovnala?
Přijímala jsem ji, jak se dalo, ale v každém věku trochu jinak. A určitě proběhla i schovávací póza, kdy jsem se tvářila hrozně otráveně, když to na mně někdo "prásknul". Dnes to vidím veskrze pozitivně a přistupuju k tomu s mnohem větší pokorou. Přesto ale nemám moc ráda, když se někdo mnou chlubí ve smyslu: "Víš, kdo je její máma? To je mladá Černocká…" Má to jako lidi ohromit. To mi přijde za ty, co mě představují, trapas. Jsem radši, když už to lidi vědí, nebo na to přijdou časem, když už se líp známe.
Vás samotnou chuť chlubit se jménem nikdy nepostihla?
Jsem na mámu pyšná, je to totiž skvělá ženská, upřímná, láskyplná, obětavá a vtipná. Nechci na ní ale parazitovat. Protože se ovšem nemůžu vyhnout situacím, kdy si z toho, že je máma celebrita, někdo něco dělá, naučila jsem se to občas "citlivě" využít ku svému prospěchu. Všeho s mírou samozřejmě, ale už mi to v životě třeba ukrátilo frontu u zubařky, nebo se tím, že jsem z umělecké rodiny, zamázlo pár pozdních příchodů ve škole. Navíc mi máminy kontakty v médiích a na pořadatele pomáhají i v práci.
Jaký vztah s mámou máte?
Čím dál tím lepší. Když jsem byla malá, máma hodně výtvarně dotvářela můj svět. Pomalovala mi strop v pokoji velkými červenými květy a originálně dozdobila moji dřevěnou tříkolku. A já ji na oplátku pořád malovala s mikrofonem. V pubertě jsem se odtáhla, chtěla jsem neomezenou svobodu a máma mě pak rázně odstřihla. Během měsíce jsem si musela najít nové bydlení.
Vyhazov z domu?
Byla to nutnost. Osmnáct mi bylo, jen jsem využívala servisu, který mi poskytovalo domácí zázemí a nic jsem neinvestovala. Samozřejmě mě máma dál podporovala finančně, ale bez brigády s tím nešlo vyžít. Dostala jsem lekci zodpovědnosti a dnes jsem jí za to vděčná.
Jak jste na tom jako matka a dcera dnes?
Žijeme novou fázi našeho vztahu, kterou přineslo narození mé dcery. Dítě v rodině dalo věcem nový rozměr. V minulosti jsme občas narážely, i když jsme neměly mezi sebou zásadní věci. Sem tam jsem po mámě něco chtěla, co jí komplikovalo situaci, a ona se pak na mě dost zlobila. Je pravda, že jsem jí třeba na poslední chvíli před tím, než jsme měly sraz, změnila čas, místo, v horším případě obojí. Takže mi pozitivně vyrazilo dech to, že je jako babička mnohem víc flexibilní.
Mimochodem - odkud přišla inspirace pro exotické jméno vaší dcery?
Přišli jsme s mužem na ultrazvuk, kde se potvrdila má vize, že to bude holčička, a můj muž, specialista na dámské parfémy, paní doktorce vysekl kompliment: "Vy máte parfém Coco Chanel, že? Tak my té naší holčičce dáme po vás jméno Coco." A jak řekl, tak jsme udělali. Přišlo mi to originální a šik. Celým jménem je tedy Olivie Coco. Může si v dospělosti sama vybrat, které jméno jí bude bližší.
Přišlo první dítě ve vašich třiceti letech, bylo to z vašeho pohledu akorát načasované?
Moje máma mě měla ve třiceti, tak jsem i já počítala s tím, že ve stejném věku budu mít holčičku. Pak už mi najednou ale bylo třicet pryč a nic. Malounko jsem znejistěla, ale nedala to znát. O potomkovi ovšem rozhodl můj muž. Sice to popírá a tvrdí, že k nám přiletěla náhodou, ale já vím své.
Na vašem mateřství vyrostlo celé hudební album. Soudím tedy, že dcerka přinesla do vašeho života zásadní změnu?
Obrovskou a nevratnou, doufám. Cítím se konečně úplná, naplněná, získala jsem oporu pro to věřit sama sobě. Stoupla mi energie, tím pádem jsem i kreativnější. Celá ta únava a běhání mě naučily být mnohem efektivnější v tom, co dělám. Ať už je to vaření, organizační činnosti, zpěv. Kombinatorika "kam s ní", když mám práci, u které nemůže být, ze mě dělá celkem dobrou manažerku a produkční. Naučila jsem se vyčlenit si čas sama pro sebe, zatím se to tedy týká jen té jedné hodiny zpěvu týdně, ale i na to jsem pyšná.
Jaký byl v tom případě váš život před Coco?
Vůbec nechápu, co jsem celé dny dělala. Vím určitě, že jsem se nenudila, pořád jsem někde běhala a dokonce měla pocit, že nestíhám! Pracovala jsem, vedle koncertování na částečný úvazek jako servírka a prováděla turisty. Což mi z dnešního pohledu přijde jako bezcílné motání se, ačkoliv mě to dřív dost bavilo. Když bylo volno, asi jsem pořád něco podnikala se svými partnery a kamarádkami: tu na koncert, tu do kina a do toho vlastní koncerty s Yellow Sisters. To jediné, poslední, se nezměnilo.
Po ničem ze svobodného života se vám nestýská?
Svobodná forma cestování a dlouhé cesty, to mi vážně chybí. Sbalit si batoh a jet bez předjednaného ubytování nazdařbůh, i když většinou s jasným záměrem poznat nějakou zemi a zažít dobrodružství. Zasteskne se mi, když si vzpomenu, jak jsme zpívaly s Léňou na ulici v Madridu, na pláži na Kanárských ostrovech, v Římě, Amsterodamu nebo v Berlíně. Podnikly jsme taky cestu do Afriky, do Mexika a rok jsem strávila v Austrálii. Toulavé boty mám už ale nahoře na skříni zapadané prachem…
Jste příkladná máma?
Jsem spíš celkem neortodoxní máma. Někdy sklízím výtky, že až moc. Jsem hodně kontaktní. Miluju své dítko a neustále ho oňuchňávám. Jenže v poslední době se nám trochu mění zadání a tomu sladkému tvoru je potřeba nastavovat hranice. Takže jsem občas za přísnou. Coco je ovšem extrémně komunikativní, a tak se mnou v necelých dvou a půl letech neustále diskutuje a cituje scény z pohádek. Je to sranda.
Překvapila jste se něčím v téhle své nové mateřské roli?
Ani nevím. Trochu jsem se asi bála, že to bude, co se týká kariéry, konečná. Ukázalo se, že opak je pravdou.
Máte nastartovaný nový projekt Mateřská.com, což je zase ženská záležitost. Kolem vás je vlastně takové ženské mikroklima, čím to?
Mám ráda lidi obecně, jsem hodně extrovertní a skoro nikdy se mi nechce být sama. A se ženami je nám "povoleno" mít hlubší vztahy a já nerada zůstávám na povrchu. U mužů vám to společnost dovolí tak akorát u vašeho táty nebo partnera, protože mít jako ženská nejlepšího kamaráda, se kterým jezdíte na dovolené, se moc nenosí. Z dobře známých důvodů, se kterými souhlasím.
Aha, nečekala bych tak rychlý souhlas. Myslíte, že hluboká přátelství mezi ženou a mužem nefungují?
Začínala jsem v normálních kapelách, kde bylo třeba pět kluků a já. Vztahy se tam ale pořád komplikovaly, neustále se někdo zamilovával a někdo jiný na to měl vždycky nějaký názor. Když jsme založily vokální kvartet Yellow Sisters, byly jsme jen čtyři ženy a tohle všechno odpadlo. Samozřejmě přibyla práce se srovnáváním a ženskou řevnivostí, ale i tak bych nám za těch osm let společného souputování měla dát jedničku s hvězdičkou. S přimhouřeným okem.
A kde jsou pak ve vašem světě muži?
Tátu kvůli času moc nevídám, ale je skvělej, a když jsme spolu, vždycky se moc nasmějeme. Občas si spolu i zanotujeme, hlavně v kuchyni na chalupě, kde se nejčastěji potkáme. Svého muže si upřímně taky moc neužiju, protože je přes týden hodně v práci a já dost často pracuju o víkendu nebo večer a on hlídá. Zato je to chlap, jak má být, žádná třasořitka. Spíš si občas stěžuji na jeho aroganci. Snad se to tím celkově vyrovnává, že nám to tak funguje. Jsem prostě ultraženská, dokonce s ženskou kapelou a on ultrachlap.
Není pak škoda , že se nepodílí na vašich kariérních aktivitách?
To se pletete. My už spolu pracujeme. A naopak je toho až až. Můj muž je producent, dělá hlavně dokumenty, ale pomohl nám na naši desku s Léňou sehnat peníze, vypsal veřejnou sbírku a navíc nám produkoval všechny čtyři dosavadní klipy Mateřské.com.
Kým vším je tedy pro vás váš muž?
Mojí láskou, oporou, nejbližší spojkou, někdy autoritou, jindy vzteklým chlapcem, který si nesmyslně trvá na svém. Myslím, že to máme dost zdravě nakombinované.
Nezlobte se, matete mě, jak o svém muži mluvíte, ale jste manželé?
Na svatbu ještě nedošlo. Mluvím o něm jako o svém muži, protože to tak vnímám. Manželství pro mě zas tak moc neznamená. Nevěřím, že je to nějaká větší jistota. Dokud nám spolu bude dobře, není co řešit. Kdyby přišly těžší časy, pojí nás naše dítě, které oba milujeme a chceme pro něj doma tátu i mámu. Když o tom tak přemýšlím, tak nápad mít svatbu se mi vlastně líbí jako příležitost pro velkou venkovní lampionovou party. Tak třeba na ni ještě dojde…
Jste fanouškem emancipované, anebo tradiční role ženy?
Kombinuju to. Potřebuju muže, který mi bude vládnout, ale nenechám sebou vláčet. Z tradiční role ženy toho na mě sice moc nezbylo, možná pár domácích činností a kojení. A kojila jsem třeba mnohem déle než většina mých kamarádek, občas i na koncertech. Víte, já mám ale pocit, že to není ani až tak moje rozhodnutí s tím ústupem tradiční ženské role. Prostě dělám věci tak, jak přijdou, a nebyla jsem ochotná vzdát se svého snu živit se zpěvem. Takže když na něco doma nemám, vyhodnotím to tak, že si tedy asi musíme dopřát uklízečku.
A bližší je vám ženskost a ženské zbraně, anebo samostatnost a kus mužského principu v životě?
Ženskost a ženské zbraně každopádně. Samostatnost je ve vztahu trochu past. Naučíte partnera, že si se vším poradíte, a on to pak logicky nechá na vás. Bohužel jsem si v tomto ohledu nebyla dost dobrým rádcem.
Pak jsou vám, přes všechen ústup tradičních genderových rolí, i typicky ženské prvky milé?
Naopak věřím, že se v tom musíme podporovat! Plynutí, zaoblování hran, ranhojičství. Žena v kuchyni jako symbol domova, její teplá náruč… V tom se cítím dobře. Uznávám i určitou dávku manipulace. Sem tam se přemluvím a omluvím se, i když si myslím, že nemám za co. Moje porodní asistentka mě naučila rozkošné heslo pro soužití mužem: Mazlit, chválit, neradit… a dobře vařit. Snažím se jím řídit.
Máte dnes jasnou představu o sobě a svých nárocích na život?
Mně se to pořád mění. Ptáte se mě, co je teď moje aktuální představa, ale zítra to bude možná už jinak. To je taky podle mě výsostně ženský princip. Žena mění názory, což muž interpretuje tak, že neví, co chce. Samozřejmě v partnerství řeším tento nesoulad v podstatě denně. Byt, nebo dům? Na chalupu ke známým, nebo si koupit chatičku? Vlevo, či vpravo? Jednou tak, podruhé tak, aby se alespoň jednou za čas uspokojily potřeby všech zúčastněných. Určitě ohledně svých nároků na život vím jen to, že chci mít dost času na své dítě a svého muže, dál tvořit a zpívat.
Videoklip Gangsta matka od Yellow Sisters:
