Anna Fialová
|
Kterou slavnou tvář vás bavilo nejvíc předvádět?
Asi zpěváky Bruna Marse a Jima Carreyho.
Cítila jste se dobře v mužském těle, nebo jste byla nervózní?
Dobře, byla to větší zábava, než se stylizovat do žen, které na pódiu předvádějí hodně „vykloubené“ pohyby.
Když jste nabídku na show dostala, kývla jste hned?
Pokaždé mě zajímají okolnosti. Tady jsme na casting dostali seznam písniček a vybrali si k předzpívání jednu od ženy a jednu od muže. Když mi zavolali, že mě vybrali, neváhala jsem.
Máte před kamerou trému?
Zpívám ráda, ale trpěla jsem při něm svazující trémou a právě v tom mi show pomohla. I před činoherním představením jsem běžně nervózní, ale při zpěvu mi naskákaly červené fleky po těle a rozklepal se mi hlas i kolena. Soutěž mi pomohla otrkat se, díl od dílu jsem se cítila lépe.
Váš dědeček Karel Fiala byl operní a muzikálový zpěvák, tatínek i maminka jsou také z oboru. Radíte se s nimi kvůli svým vystoupením?
Ne, na choreografii jsme měli tanečníka Yemiho, na zpěv Lindu Finkovou. Hodně lidí se mě ptalo, jestli se radím s dědou o rolích, tak na to odpovídám, že neradím. Když už doma práci probíráme, většinou až po ní, kdy je všechno natočené a v divadle nazkoušené.
Dědeček vloni oslavil devadesátiny. Viděla jste ho někdy v divadle?
Viděla, v muzikálu Limonádový Joe v Karlíně. A jako malá, když hrál v Hraběti Monte Christo.
Kdy jste si uvědomila, že je slavný?
Na to si nepamatuju, vyrostla jsem v tom, proto mě nikdy nepřekvapilo, že děda sedí v obýváku a večer zpívá na jevišti, je vidět v televizi nebo že ho lidi poznávají. Nikdy jsem to jako dítě neřešila.
Když jste se narodila, dědeček byl šťastný, že po čtyřech synech a několika vnucích je v rodině konečně holka. Měla jste výsadní postavení?
Byla jsem opečovávaná, ale nejen proto, že jsem byla první holka. Všichni synové a vnuci už byli odrostlí, já jediná malá, tak mě děda s babičkou rozmazlovali. Pak se narodily sestřenice a ségry, ty to mají u dědy stejné.
Chtěla jste být už jako dítě herečka?
Absolvovala jsem sice výtvarnou základní školu, ale věnovat jsem se chtěla herectví. Máma vystudovala taneční konzervatoř a táta hudebně dramatickou, tak zkoušeli taktiku, abych šla nejdřív na gympl nebo na jinou střední školu a herectví studovala až pak. Vybrala jsem si fotografii, módní návrhářství a konzervatoř, na kterou jsem nakonec šla. Tam jsem se utvrdila, že herectví je pro mě to pravé.
Proč jste z konzervatoře po maturitě odešla?
Začala jsem zkoušet v divadle Kalich Zabijáka Joea, výbornou hru s režisérem Petrem Svojtkou, chtěla jsem dělat spoustu dalších věcí, třeba tancování, na které ve škole není čas. Jednoho dne jsem si řekla, že studovat jen proto, abych dosáhla titulu diplomovaný specialista herectví, není pro mě.
To představení je plné vulgarit. Nevadí vám to?
Záleží na konkrétní hře a jak je herci spolu s případnou agresivitou a obscénnostmi interpretují. U téhle kultovní hry Tracyho Lettse mi to nevadí, černým humorem a absurditou bych ji přirovnala k Tarantinovým filmům. Hraju postavu autistické holky, kterou se máma jako malou pokusila zabít a ona to má dodnes v sobě. Tak zajímavá role se neodmítá.
Před kamerou jste poprvé stála v osmi letech, v Románu pro ženy. Jakou máte na natáčení nejvýraznější vzpomínku?
Jak mě nabrali do auta a v něm jsem seděla se Stellou Zázvorkovou a pak jsme točili scénu, ve které strhá pár ozdob z vánočního stromku a rozdupe je.
Film režíroval Filip Renč, stejně jako loni Lídu Baarovou. Dělala jste na roli Zorky Janů konkurz?
Ano, tříkolový. Pozvali spoustu holek, které zvažovali na titulní roli Lídy, mě taky, jenomže jsem moc mladá, takže v druhém kole už jsem zkoušela roli její sestry Zorky.
Ve filmu se Zorka zabije skokem ze střechy. Bála jste se při natáčení?
Spolu s autistkou Vicky pro mě byla Zorka zatím nejnáročnější rolí. Tím, co všechno prožívala jako mladší sestra zbožňované herečky a pak nenáviděné „kolaborantky“. Samotný skok jsem si užila, protože mám ráda výšky. Stála jsem na střeše vily, kolem pasu lano, jistil mě kaskadér a nahnula jsem se přes okraj střechy. Pád se dotáčel jinde a skákala jsem do žíněnek.
Je těžké se v oboru prosadit?
Já jsem byla v castingových agenturách odmala, tak občas zazvonil telefon. Když pak člověk udělá víc věcí, rozkřikne se to. Ale uměleckých škol je hodně, pro všechny práce není.
Co vás čeká v nejbližší době?
S kamarády jsme založili divadelní spolek. Vybíráme hry a nejraději bychom si zkusili napsat něco svého.
