Sobota 23. ledna 2021, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 23. ledna 2021 Zdeněk

Rodičovská poradna Mgr. Markéty Klingerové

Poradna ukončena

(ilustrační snímek) - dítě, kniha, radost

Na otázky odpovídá

Mgr. Markéta Klingerová

Poradna je ukončena. Odpovídala kvalifikovaná učitelka prvního stupně Markétou Klingerovou, která lektoruje semináře pro rodiče a zabývá se efektivním učením a výchovou.

Nejvíce se ptáte

batolata|děti v rozvedené rodině|vztahy v rodině|čtenáři|večerní usínání|příchod do školky|jiný dotaz|dospívající děti|období vzdoru|předškoláci| pomočování| žárlivost| dospělé děti| změna chování| neposlušnost| puberta| hranice a důslednost| problémy s jídlem| problémový učitel| kakání| dospělé děti se ptají| strach z odloučení| agresivita| nástup do školy| rozdilne nazory na vychovu| otázky dětí| vztek| problémy s kamarády| úzkostlivost| nadané děti| strach| nízká sebedůvěra| plačtivost| příchod sourozence| krádeže| děti s ADHD| šikana| poruchy učení| odlišnost| lhaní| cucání palce| noční děsy| malá sebejistota| ještě nemluví| sdělování pocitů| sportování| neprůbojnost| sexualita| půjčování hraček| kousání| samostatnost| u ničeho nevydrží| vyžaduje pozornost| nepořádnost| zlobení| řeč| literatura o výchově| kouření| zuby| zapomíná, ztrácí věci| strach ze školy| Ježíšek| režim dítěte| zkoumání| adoptované děti| smrt v rodině| televize| jak se bránit| hyzdění nehtů| zanedbávané dítě| bezpečnost| nechce zdravit| domácí úkoly| zlozvyky| nočník| svoboda rozhodování| sebeovládání| jak ztišit děti| nesoustředěnost| hra| konzultace| pitný režim| strach z bolesti| nemoc| perfekcionismus| drogy| mobil u dětí| autismus| tvrdohlavost| projevy lásky| jak oznámit rozvod| odpolední spánek| nemluví s dospělými| nerozhodnost| móda| dudlík| Domácí vzdělávání| změna prostředí| psychosomatické potíže| Výtvarno| asistent| sebetrestání| Recept na výchovu :)| horoskop| zavržený rodič| plánování rodiny| brýle| škatulkování| dítě se obviňuje| duchové| seminář| afektivní záchvaty| univerzální odpověď| zákaz| psaní| fantazie| mentální anorexie| bezplenková metoda| čtení| Rozloučení| literatura o výchově - pro všechny| osamělost| archiv | všechny dotazy
hranice a důslednost
Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu - sestra má sedmiletého chlapečka, my máme o dva roky mladšího. Mám sestru i její rodinu moc ráda a ráda bych, abychom obě rodiny trávily čas společně, ale máme problém s jejich malým. Sestra ani její manžel při výchově nedoržují žádná pravidla, která si s ním stanoví - pohrozí mu, že nesmí něco dělat, jestli to ještě jednou udělá, tak že bude nějaký postih, malý to udělá, oni mu např. zakáží pohádku, ale nakonec mu ji stejně pustí, a to se stále opakuje. Celý den má volný přístup ke sladkostem, nejsou pro něj odměnou... rodinná setkání se odbývají v tom duchu, že rodiče sedí, povídají si a nevěnují pozornost, co chlapeček dělá.. Když ho např. babička napomene, tak na něj tedy křiknou taky, on všechny ignoruje a sestra si povzdechne, že je to strašné, že už nevědí, co s klukem dělat, že neposlouchá. Chodí s ním do ped.-psychlogické poradny, kde lékařce vyprávějí, že jsou důslední a malý že ani tak neposlouchá. Jenže to není vůbec pravda,
Sára
Mgr. Markéta Klingerová
...
hranice a důslednost
chyba je podle mého názoru u nich. Důsledkem jejich výchovy je malý strašně zlobivý, až zlomyslný, našemu synovi neustále ubližuje, když kluci něco provedou společně, syna potrestám třeba právě zákazem sladkosti po obědě, ale sestra jeich malému sladkost povolí. Náš syn zase nechápe, proč on dostal trest a druhý ne, ikdyž dělal to samé...je to boj..a to je to nejmenší - scény jsou prakticky kvůli všemu, sestřin malý lže, v jednu chvíli se vzteká, pak zase kňourá.... je mi sestřina chlapečka moc líto, vím, že se agresí brání a je třeba nešťastný z toho, že nemá jistotu v podobě rodičů a schází mu jejich pozornost.. Se sestrou se o tom nedá mluvit - maminka to zkoušela, zkoušela jsem to naťuknout i já, ale reagují s manželem podrážděně a jsou přesvědčeni, že jsou důslední...jak jim pomoci? Situace se stává neúnosnou a jejich malý dělá opravdu velké scény, takže každé rodinné setkání je spíš za trest. Nechci se se setřinou rodinou přestat stýkat, ale nevím, co dál..
Sára
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Sáro, máte samozřejmě pravdu, že chlapeček se chová tak, jak ho k tomu jeho rodiče svou nedůsledností vedou, a také že je to pro něj velmi nešťastné prostředí. Bohužel nemůžeme měnit druhé lidi... Můžeme jen měnit sebe a své postoje. Když nebudete používat tresty, ale přirozené důsledky (trest přichází znenadání, bez souvislosti s proviněním /třeba dítě něco - kvůli nevhodnému chování, na které bylo upozorněno - rozbije, a za trest se nesmí dívat na pohádku; souvislost by mělo, kdyby to rozbité muselo nějak napravit - buď pomoct s opravou, nebo třeba místo tatínka vyluxovat, aby tatínek měl čas na spravování, nebo si něco odříct případně přivydělat tak, aby bylo na nové/), nebude třeba vysvětlovat, proč někdo jiný něco - přirozený důsledek je jasný. Že ten druhý přirozený důsledek nepocítí, je věc jeho rodičů - "a podívej, jak se pak tvůj bratranec chová, asi kvůli tomu nebude mezi dětmi moc oblíbený, a to já pro tebe nechci, protože tě mám moc ráda a přeju si, abys byl v životě spokojený". Asi Vás nepotěším, ale nemůžete pomoci někomu, kdo nechce. Vaše sestra s manželem se buď z pohodlnosti, nebo ze strachu, že by to nezvládli, o důslednou výchovu pokoušet vůbec nechtějí; a sama víte, že důsledná výchova dá někdy pořádně zabrat i velmi motivovaným rodičům. Takže dokud nebudou mít se synem opravdu velké problémy, které je doženou k psychologovi, který jim "předepíše" změnu, nic dělat nebudou, i kdybyste se na hlavu postavila :). Jediné, co můžete dělat, je vymezovat hranice - "rádi vás navštívíme, ale když Pepík začne našemu Karlíkovi zase ubližovat, budeme muset odejít - Karlík už to opravdu špatně snáší". Přeji Vám hodně rodinné radosti!
děti v rozvedené rodině
Dobrý den, paní magistro, často chodíme ven s naším téměř šestiletým vnukem. Hledali jsme spolu rýmy k Maminka - pralinka, květinka, atd. On najednou řekl: maminka - kráva. Úplně jsme ztuhli, já vůbec nevěděla, jak reagovat. Kdes to slyšel? Z malého vypadlo, že to říká táta tetě - čili bývalý manžel naší dcery své nové ženě. Zmohla jsem se jen na konstatování, že to by tatínek o mamince neřekl a že možná špatně slyšel. Bohužel se domníváme, že slyšel docela dobře. Prosím o radu, jak postupovat, co v takovém případě dělat, říkat atd. Předem děkuji. P.
P.
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, je naprosto pochopitelné, že Vás situace zaskočila; sama cítíte, že Vaše reakce nebyla nejšťastnější: chlapec ví moc dobře, co slyšel, a to, že Vám to řekl, svědčí o tom, že se s tím potřebuje nějak vypořádat. Vy jste mu v podstatě řekla, že mu nevěříte a nehodláte se o tom bavit. Lepší by asi bylo vnoučkovi vysvětlit, že se asi tatínek v té chvíli na maminku kvůli něčemu zlobil, a protože je naučený říkat v takové chvíli určitá slova, použil ho i o mamince. Nebo pokud to o ní říká běžně, vysvětlit chlapci, že tatínek možná v hloubi duše cítí, že se k mamince nechoval/nechová vždy pěkně, a aby se toho nepříjemného pocitu zbavil, nahlas o ní mluví takto. Že to sice není dobrý způsob, jak to řešit, ale že tatínka doma nic lepšího nenaučili. Tedy aby bylo odsouzeno chování, ale ne tatínek - kdyby měl chlapec pocit, že je táta špatný člověk, sám by se cítil být z poloviny špatným... Přeji Vám hodně radosti z vnoučka!
plačtivost
Dobrý den, paní Markéto, chtěla bych poradit ohledně syna, 10 let, 4. třída, jedináček. Poslední dobou (asi půl roku zpět) se dozvídám od jeho paní učitelky, že ve škole v případě selhání, nezdaru reaguje pláčem nebo mu vyhrknou slzy. Syn má diagnostikovanou dyslexii, dysgrafii a dysortografii. Je integrovaný. Škola je malá, prostředí přátelské. Doma ho maximálně podporujeme, chválíme. Učí se dobře, je chytrý, i když ho školní práce stojí hodně úsilí (2 dvojky na vysvědčení Čj a Aj). Pomáháme mu, učíme se s ním, já i manžel. Rozhodně ho netrestáme nebo nekáráme za známky, ostatně je má hezké, jen vyjímečně přinese trojku. Jinak je veselý, pohodový, tvořivý, občas se sklonem k předvádění se a nepozornosti. A to někdy zapříčiní problém při výuce a pak následují slzy. A nebo se doma pečlivě připravuje a pak ve škole se mu nezadaří a už pláče. Chtěla bych mu pomoci, na jednu stranu mu rozumím, ale zase bych ho chtěla uchránit posměchu ostatních. Jak bychom to měli řešit? Děkuji.
Magda
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Magdo, možná Váš syn přikládá školnímu úspěchu příliš velkou důležitost - nemá to od vás (rodičů)? Když má poruchy učení, je pro něj škola velmi namáhavá - to sama píšete. Neuvažovali jste o slovním hodnocení češtiny a angličtiny? Zřejmě na něj učivo klade čím dál větší nároky a chlapec je zoufalý, že přes svoji obrovskou snahu nedosahuje kýžených výsledků, možná mu to vadí nejen kvůli němu, ale i kvůli vám, že vás nechce zklamat. Výraz "selhání" (může to být pohled paní učitelky, může to být Vaše vyjádření) na mě působí dost nekompromisně; zkuste ho nejen podporovat (je otázka, jak přesně ta podpora vypadá, možná i z ní chlapec vyciťuje vaše přání, aby měl co nejlepší výsledky), ale celkově slevit ze svých představ, jak dobře by se měl učit, aby sám na sebe nevytvářel tlak. Škola není všechno, a už vůbec to neplatí o známkách. Měl by to vědět. Najděte si na internetu, kolik úspěšných lidí má dyslexii, a úspěchu rozhodně nedosáhli dřením čtení a psaní... Měl by to vědět. A také to, že spousta lidí je v životě úspěšná naprosto nezávisle na školních známkách (mnohdy velmi špatných). A také to, že ani úspěch nezaručuje člověku pocit spokojenosti; ten se odvíjí od vědomí vlastní hodnoty, radosti z tvoření a dobrých mezilidských vztahů. Přeji synkovi, aby byl se sebou spokojený.
děti v rozvedené rodině
Dobrý den, lze dát nějaký návod nebo radu k tomu jak sdělit dětem (kluci 7 a 5 let), že rodiče od sebe odcházejí? Přestože vztah je již asi nezachránitelný, tak se snažíme aby to děti příliš nezasahovalo, žádné hádky atd. Nejzdíme spolu na výlety apod., ale jinak fungujeme docela normálně a tak mám strach, aby to pro kluky nebyl šok. Budu se snimi stěhovat do docela pěkného bytu (sama) a tatínek zůstane v našem RD. Budou chodit do stejné školy i kamarádi zůstanou blízko. Děkuji za případnou odpověď i za všechny ostatní, které si často ráda čtu:-)
Jana
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Jano, "návod" je v tomto článku: http://www.prozeny.cz/pruvodci/sex-a-vztahy/rozvody/11163-rozvod-rozvod-a-deti-8. Přeji, aby vše dopadlo co nejlépe.
žárlivost
dobry den, nevím si rady sesvým 5 letým synem.Před 4 měsíci se nám narodil druhy syn,starší byl do této doby celkem hodný, ted mi dělá naschvály je na mě drzý před cizími je rozdrhlý, když ho hlídá babička, tak je to ještě horší k té si dovoluje ještě víc domluva nepomáhá ani na zadek ani zákazy.Snažím se mu věnovat říkám mu jak je šikovný,když mi pomáhá s miminkem.Někdy je úplně v pohodě ale když ho chytne ta jeho nálada tak je to na zbláznění.Na babičku byl drzý i před miminkem nechápu proč je hodná zdá se mi že zkouší co si k ní může dovolit.Předem děkuji za radu
vanesa
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Vaneso, syn žárlí na miminko. Přečtěte si prosím mé odpovědi na téma žárlivost. Je třeba přestat vázat pochvalu na pomoc s miminkem, je třeba oceňovat syna sama o sobě. Nechtějte po něm, aby miminko miloval, zatím mu jen vzalo pozornost Vaší i babiččinu, už není on ten, komu se všichni věnují a koho obdivují, ale je to ten vetřelec, co přitom vůbec nic neumí; a proč jste si ho vlastně pořídili, to vám on nestačil? Možná ho vůbec nemáte rádi... (to jsou pocity, které MŮŽE mít) Snažte se ho tedy pochopit, a je důležité, aby se mu někdo jiný, když Vy nemůžete, zvýšeně věnoval - pokud možno tatínek. Přeji harmonii celé Vaší rodině.
období vzdoru
Dobrý den, máme 2 letou dcerku.Je dost živá.Problém je v tom, že když jdeme ven ať už je to na nákup , nebo jedem autobusem apod. tak když něco chce třeba vylézt z kočárku, nebo běhat po celém obchodě a némůže tak se strašně vzteká, její křik se rozléhá po obchodu, lidi se otáčejí, když jí vezmu do náruče tak se chce vysmeknout a křičí a křičí. Je to dost náročné, poslední dobou už to řešíme tak že ji dáváme do dětského koutku. Ráda si hraje, je jinak přítulná, ráda se mazlí a všechno ji zájímá. Byli jsme i na pohybovém kurzu, jelikož je dosti pohybově založená, jenže je problém v tom že ostatním dětem v kurzu všechno bere a když ji řeknu že to nemůže brát, tak se hned vztekne a lehne na zem a křičí. Ráda bych proto poprosila o radu, jak jí naučit že nejde všechno mít a že musí počkat.Prostě ji naučit usměrnit.Doma když ji to řeknu tak sice začne být vzteklá ale to spíš jenom začne a hned to přejde,ale venku je to hrůza. Neví zda je pro ní pohybový kurz vhodný.Děkuji předem za odpověď
Andrea
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Andreo, Vaše holčička je naprosto "v pořádku" - říká se tomu období vzdoru! :) Pozor, tím myslím její projevy rozladění (křik, vztek, lehání na zem), nikoli příčiny - ty nemají co dělat s obdobím vzdoru, ale s tím, že holčička objevuje svět, všechno ji zajímá, všechno chce vidět a sáhnout si na to, a nechápe, proč jí v tom bráníte. Proto ji buď dál dávejte do dětského koutku, nebo choďte nakupovat i s tatínkem, aby ji jeden z vás mohl doprovázet na jejích průzkumných cestách obchodem. Dětem bere věci proto, že ve svém věku považuje všechno za svoje vlastní, dokonce svým způsobem za součást sebe sama, takže v jejích očích jsou to vlastně ti druzí, kdo jí něco berou! Je důležité nejdřív vyjádřit pochopení: "Ty by sis chtěla hrát teď s tím autem, viď. No, je takové pěkné veliké, viď? Tak jakmile si s ním Pepa dohraje, hned si ho vezmeš ty. Koukej, tady je traktor, jé, ono to cvaká, když jede, to mě samotnou baví... nebo bys ho chtěla ty?" Nepoužívejte slova "nemůžeš", "nesmíš" a hodnocení její osoby ("Ty jsi ale poberta!"), dejte najevo porozumění a dobrou vůli jí nějakým (třeba náhradním) způsobem vyjít vstříc a uvidíte, jak se její reakce změní. Přeji Vám hodně radosti z Vaší holčičky!
vztahy v rodině
Dobrý den, prosím poraďte, co mám dělat se svými dcerami (4 a 1,5 roku). Pořád se rvou, o všechno se hádají, nemůžu je nechat ani chvíli bez dozoru, hned to skončí pláčem. Jedna druhé hrozně ubližuje. Koušou se, štípou a trhají vlasy. Navíc jsou obě dost neposlušné. Je to určitě naše vina, vztahy mezi mnou a manželem jsou špatné, máme dost velké finanční starosti. Jsem stále podrážděná a unavená a nemám sílu ani chuť se ovládat, takže na děti křičím a občas jim naplácám. Starší pak na mě křičí, že se jí u nás nelíbí, že nemá nikoho ráda, jen tatínka. Ten je celý týden pryč, takže si o víkendu s dětmi jen užije a všechny starosti zbývají na mě. Hrozně si pak vyčítám, že jsem na děti zlá a že jsem špatná matka. I když si s tou starší v klidu promluvíme, vysvětlíme si, jak se chovat, jak si hrát, za pět minut je to stejné. Nevím, kudy z toho ven, je to jak začarovaný kruh hádek, řevu a vztekání. Jinak jsou holčičky nesmírně šikovné a milé, tohle chování předvádějí jen doma. Děkuji za radu
Štěpánka
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Štěpánko, nenazývejme to vinou, nemá cenu nikoho z ničeho obviňovat (ani sebe), každý dělá přesně to nejlepší, čeho je v dané chvíli schopen. Sama jste poznala, že holčičky reagují na nervózní atmosféru v rodině, a tady Vám žádná moje výchovná rada nepomůže. Chcete-li holčičkám pomoci, musíte si vyřešit svůj vlastní život - především vztah s manželem (finanční starosti jsou jistě vážná věc, ale funguje-li vztah, dají se zvládnout a nemusejí tolik ovlivňovat atmosféru v rodině). Dokud jste vyčerpaná, podrážděná a nespokojená, nemůžete být svým dcerkám tou laskavou autoritou, kterou potřebují, a která by jim umožnila chovat se k sobě navzájem hezky a respektovat pravidla, která Vy určíte. Můžete vyhledat pomoc rodinného psychoterapeuta, nebo pokud jste poblíž Prahy nebo Plzně a chcete-li, můžete kontaktovat mě (m.klingerova@hra-skolou.cz). Rozhodně to ale řešte - Vaše holčičky to potřebují! Moc Vám držím palce. P.S. Zatím prosím zkuste děti neplácat...
vztahy v rodině
Dobrý den,mám 11 letého syna kdy je ta nejvhodnější doba mu říct,že 9 let ho vychovává nebiologický otec a jak mu to říct?Aby jsme mu neublížili.Děkuji za radu.
Renáta
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Renáto, bohužel ta nejlepší doba je už dávno pryč - doporučuje se říct dětem pravdu kolem 3. roku a příležitostně ji připomenout, aby to dítě nezapomnělo. Starší dítě už může reagovat šokem, a přestat svým rodičům věřit. Zvlášť období prepuberty (Váš syn) a puberty je pro takovéto zprávy velmi rizikové... Takže se musíte sami rozhodnout, kdy to riziko podstoupíte, jestli nyní, nebo až v dospělosti (ani tehdy to asi nebude v pohodě - záleží na povaze) - pokud tedy nehrozí, že by se to syn nyní mohl dozvědět odjinud: v takovém případě je lepší, aby to věděl od vás co nejdřív. Jak mu to říct? Aby pochopil, že důvod, proč jste mu to dosud neřekli je ten, že jste tehdy nevěděli, že se to má říct už malému dítěti a báli jste se, aby mu to nějak neublížilo, protože ho oba ze srdce milujete. O biologickém otci mluvte v dobrém, důvod proč s vámi není vysvětlete pravdivě, ale tak, aby synovi zůstala naděje, že ho měl - alespoň svým způsobem - rád. Držím palce, aby to syn, ať už se to dozví kdykoli, dobře strávil.
problémy s kamarády
Dobrý den, můj 7,5 letý syn se těžko kamarádí se svými spolužáky v první třídě, co to může zapříčinit a jak mu pomoci?
Petra
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Petro, příčin může být více, přečtěte si prosím mé odpovědi na toto téma, příp. tento článek http://www.mineralfit.cz/rodina-clanek/kdyz-dite-nema-kamarady-229/. Krátce - posilujte jeho sebevědomí, buďte mu vzorem v komunikaci, podporujte jeho zájmy, pomozte mu najít jeho "parketu", zapište ho do kroužku, uspořádejte oslavu narozenin s programem, kam si může někoho pozvat... Konkrétněji odpovědět na Váš stručný dotaz nelze. Přeji synkovi, aby si brzy kamarády našel.
období vzdoru
Dobrý den, náš syn 2 roky schválně prská a strašně ječí. Zkoušeli jsme všechno možný, po dobrým (domlouvání, že se to nedělá...) i po zlým (zákaz pohádky, sladkostí). Čím víc na to upozorňujeme, tím víc to dělá. Nic nepomáhá. Vím, že prožívá období vzdoru, ale já si myslím, že si nic nenárokuje, jen tam nás provokuje. Jak se máme zachovat? Vůbec si toho nevšímat? Děkuji moc za odpověď
Martina 31.1.
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Martino, Váš syn se zřejmě dobře baví převahou, kterou nad Vámi získal díky něčemu tak snadnému, jako je prskání a ječení. Domlouvání nefunguje v žádném věku, natož v období vzdoru. Pokud chceme mít výchovu pevně v rukou, musíme stanovit hranice, důsledky při nedodržení, a aplikovat je - např. pokud Vám velmi záleží na tom, aby syn neječel, řeknete mu, že Vám to ječení vadí z toho a toho důvodu, a kdyby to dělal dál, museli byste odejít z místnosti/rozbolela by Vás hlava a nemohli byste mu proto přečíst pohádku/byli byste unavení a nemohli byste s ním jít ven atd. Protože ale v tomto věku je třeba s pravidly k dodržování šetřit (pozor aby při přílišném omezování nezačal tzv. boj o moc), není dobré "vystřílet si munici" na banality, které se dají řešit prostě tak, že si jich hned od začátku nevšímáme - a dítě to po určité době přestane bavit. Sama pozorujete, že čím víc na to upozorňujete, tím víc to dělá - není to odpověď na Vaši otázku? Přeji Vám hodně radosti z Vašeho synka.
batolata
dobrý den, ráda bych se poradila s Vámi o našich dvojčatech-páreček 14 měsíců. Oba jsou velmi akční(štíři), chvilku neposedí. Poslední dobou mám pocit že nevím jak na ně v krizových situacích. Vím že chtějí objevovat svět, takže zakazuji věci až ty které jsou nebezpečné, jinak mají volnost. Jakmile dělají něco zakázaného-moc dobře vědí, že nesmí- a já je napomenu že nesmí, ať to nedělají(např. venku strkají ruce za plot, kde je pes) neposlechnou, takže to končí tak, že oba nakonec vleču vzteklé s řevem pryč. nepomáhá ne ně ani odpoutání pozornosti na něco jiného-pojď tam bude kočička nebo v kočárku na nás čeká mňaminka atd. Postupně se jejich vztekání přenáší na spostu věcí co si dosud nechali vyvětlit. Pokud je každý zvlášť, nechá si i domluvit, ale jakmile jsou spolu a já jen na ně sama, tak vždycky vidím jak při nějakém zákazu na sebe mrknou a v žádném případě neposlechnou. Tak se ptám jak ně, cítím, že jako 2 mají vůči mě stále větší převahu...děkuji
tereza
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Terezo, dvojčata jsou vždy dvojnásobně náročná na výchovu, alespoň ze začátku (později to začne mít své výhody), a já obdivuji všechny rodiče, kteří to zvládají tak, jako Vy. Zkuste místo napomínání, že "nesmí, ať to nedělají", mluvit o tom, co mají dělat - formulovat to pozitivně (např. místo "Nestrkejte tam ruce" si k nim přidřepnout a říct třeba "Chyťte se mě každý za jednu ruku/rameno/koleno, aby ten pes viděl, že by na vás stejně nemohl", a po chvíli "Tak pejskovi zamáváme a půjdeme"). Odpoutání pozornosti nefunguje, když jen slibujeme, že někde jinde něco uvidí; musíme mluvit o něčem tady a teď, třeba "Koukejte tady na toho broučka". Vztekání si ještě užijete dost a dost - přichází období vzdoru... Nedávejte si to za vinu, je to přirozený a nutný vývoj. Když na sebe mrknou, zkuste humor: "Vy lumpíci, teď jste na sebe mrkli, co? Já to dobře viděla!" a se smíchem je třeba obejměte - a pak se samozřejmostí oznamte - zase kladně - co se bude dělat. Tedy snažte se místo zákazů udělovat kladně formulované pokyny, projevujte porozumění i lumpíkovským nápadům, a zároveň důsledně dbejte na dodržování pravidel (zatím by jich nemělo být moc). Držím Vám palce, abyste převahu neztrácela!
vztahy v rodině
Dobrý den, skoro každý den čtu tyto stránky a marně se snažím najít způsob jak porozumět, vychovat a pobrat svoje děti. Pročetla jsem hodně vašich odpovědí, ale pořád nenacházím nic co by "platilo" na moje děti. Věřím, že vaše rady jsou dobré, ale na mé děti to nějak nefunguje. Už nevím jaké je to být v pohodě, usmát se :-( Mám dvě děti, jsou předškolního věku a čím jsou starší, tím mám pocit že je všechno horší. Nedělám nic jiného jen se rozčiluju, jsem ve stresu, mám žaludeční problémy. Pořád je to dokolečka, pořád se opakuju, nechápu jak to, že se prostě nedokážou za poměrně dlouhou dobu naučit věci, které dělají pravidelně každý den. Všechno mi leze na nervy, jsem frustrovaná. Nemám chut nic dělat, základní věci v domácnosti natož se někam vydat do společnosti. Mám pocit, že bych tam otrávila všechny lidi co tam budou. Mám manžela, který se mi snaží ve všem vyjít vstříc, ale i na něj už taky nadávám. Hodně žen by mi ho závidělo.
Martina 1. díl
Mgr. Markéta Klingerová
...
vztahy v rodině
Mám strach z toho co bude, když se říká: Malé děti malé starosti, velké děti velké starosti. Vím, že by byla nejlepší návštěva psychologa, ale můj problém je v tom, že žádnému psychologovi v této době nevěřím, protože mám pocit, že když se mu svěřím se svými problémy, tak se to dozví mé okolí a bude to všechno ještě horší. Mám pocit, že jsem ta nejhorší matka na světě!!! Je mi z toho do pláče…..
Martina 2. díl
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Martino, odkud jste? Pokud byste věřila mně a chtěla se se mnou sejít, jsem Vám k dispozici (momentálně ovšem pouze v Praze nebo Plzni; můžete mi napsat na m.klingerova@hra-skolou.cz). Asi sama víte, že z Vašeho nekonkrétního dotazu - pokud jde o děti - Vám žádnou konkrétní radu dát nemohu, a také sama tušíte, že hlavním původcem problémů bude Vaše těžce zkoušená psychika. Určitě je Vám pomoci, pokud se rozhodnete jít jí naproti. Přeji Vám hodně síly.
čtenáři
Dobrý den, mnohokrát děkuji za Vaši radu, kolegy a hlavně kolegyně jsem přesvědčila, takže můj deváťák nedostal žádné kázeňské opatření v prvním pololetí...také jsem odkázala pár rodičů malých dětí na Vaši smysluplnou a přínosnou poradnu !
Anna
Mgr. Markéta Klingerová
Milá Anno, takovéhle příspěvky čtu nejradši :)! Děkuji za Vaši zprávu, mám radost, že chlapec dostal šanci. Přeji Vám, aby se Vám Vaše zaujetí v dobrém vracelo!
odlišnost
Dobrý den. Mám 2,5 letého chlapečka. Neustále mluví, křičí, výská, piští. Mám ho na veřejnosti dokola upomínat (když to nikam nevede) nebo to ignorovat? A dále, má neuvěřitelnou slovní zásobu, sám už se naučil polovinu abecedy i pár čísel, je to vše hrou s různými skládačkami. Jenže vázne komunikace, začne dokola odpovídat jednou větou. Když si chci povídat o tom co zažil ten den, měním otázky, ptám se, on dokola opakuje jednu větu. Mezi menšími dětmi ho musím spíš izolovat, on neposlouchá a opakovaně je nečekaně porazí. Jinak je kontaktní, má raději větší děti, také jim furt povídá do obličeje. Jak ho mám usměrnit, aby se nestrkal, a jak utnout to divné opakování? Vím, že děti dokáží být úporné, ale tohle mi někdy přijde víc, nemám z toho dobrý pocit, protože komunikace vždy uvázne. Nevíme, jak ho zarazit, přece reagujeme, pak zkusíme ignorovat, vysvětlit, že je po tématu, ale on je zaseklý ve svém světě a výrazem obličeje i rukama dál chce pozornost k té samé větě. Děkuji.
Veronica
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Veronico, pokuste se synka usměrňovat jen tehdy, když je to nutné (třeba v tramvaji plné lidí),a to pouze vlídně. Kdybyste napsala, že má syn nechuť k tělesnému kontaktu, měla bych podezření na Aspergerův syndrom - takto nevím, ale zkuste se podívat sem, nakolik by tomu Váš synek odpovídal (tato diagnóza se ale dá s určitostí vyřknout až u staršího dítěte, než je teď Váš synek): http://psychologie.doktorka.cz/aspergeruv-syndrom-prehled-a-diagnosticka-kriteria/. V každém případě bych asi vyhledala dětského psychologa, aby posoudil, jak k Vašemu synkovi nejlépe přistupovat. Přeji Vám hodně radosti z Vašeho chlapečka.
zlozvyky
Dobrý den, mám skoro 5letého syna, který vše co má v ruce dává do pusy a kouše to, často i rozkouše( tušky , propisky, hračky...). Pokud v ruce nemá nic, často si strčí mezi zuby rukáv, nebo rolák či horní okraj bundy a kouše to a to tak , že má 14 dní novou zimní bundu a na rukávu má dírky od zoubků. Dělá to od malinka co začal používat ruce a uchopovat předměty. Kousal i kamarády tak do 3 let. Vysvětlovala jsem mu to on to chápe, ale zlozvyk je silnější a již zautomatizovaný. jak ho to odnaučit? Nechci ho neustále napomínat a upozorňovat. I když nic neříkám a jen mu ruku z pusy jemně vytáhnu a přitom pohladím za chvíli ji tam má znova.Kouše si i nechty , jednou mu tekla z nehtu i krev, ale to už se neopakovalo. Má 2 letého bratra. Moc děkuji za Váš názor a radu.
Jarka
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Jarko, u takovýchto úporných zlozvyků se doporučuje návštěva psychologa, který zjistí, zda to nemá psychickou příčinu, kterou je třeba odstranit, a jaký způsob odvykání by mohl platit právě na Vašeho syna. Další si můžete přečíst tady:http://www.super.cz/clanek/12375-jak-vyzrat-na-zlozvyky.html. Přeji synkovi, aby se zlozvyku brzy zbavil...
změna chování
Dobrý den, mám syna, kterému bude brzy 10 let, chodí do 4. třídy a bojí se chodit sám do školy a ze školy, přestože bydlíme od školy malý kousek. Nestalo se mu nic, z čeho by měl mít právem trauma a důvod se bát, chodit sám domů. Na začátku roku chodíval sám bez problémů a teď to nejde. Děkuji za radu
Petra K.
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Petro, jak to víte, že se nic nestalo? Možná ne, ale možná ano. Určitě by to chtělo zjistit, jestli náhodou synek není šikanován. Nebo z nějakého důvodu potřebuje víc vaší pozornosti, důkazu lásky v podobě doprovodu? Ještě škobrtám o to slovíčko "právem" ("z čeho by měl mít právem trauma") - mohl by mít trauma neprávem (tzn. ve Vašich očích je to pitomost, pro něj to může být vážné)? Víc mě k Vašemu stručnému dotazu nenapadá, zkuste popřemýšlet, jaká by mohla být příčina - je dost důležité to vyřešit. Přeji, aby se to podařilo.
malá sebejistota
Dobrý den, chtěla bych poprosit o pár rad, jak vytvořit dcerce citově bezpečné prostředí. Když jsem byla dítě, tak to tak doma vůbec nebylo (opilý otčím na denním pořádku) a teď, i když nechci, to předávám dcerce dál - jsem nervozí a nejistá, občas křičím a vyhrožuji, těžce se se pak po našich výstupech smiřujeme( i když dnes se mi to povedlo!), zkrátka nikdo mne to nenaučil, tak prosím jen pár drobných rad.Knihy na toto téma mám a čtu ale do praxe to má daleko. Možná by mi stačilo vědět, jak se zbavit nejistoty a nervozity, odtud to všechno pramení. Děkuji a přeji hezký den
Sýkorka
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Sýkorko :), všichni předáváme dál, v čem jsme vyrostli, i když to nechceme, a i když to samozřejmě v mnohém zvládáme mnohem lépe než naši rodiče. Máme v sobě zažité vzorce chování, které je hrozně těžké přepsat a trvá to léta práce na sobě. Tak i já vám tady všem radím, jak se k dítěti chovat, a přece mi to doma leckdy ujíždí a na syna zakřičím, hlavně když jsem v nepohodě z nějakého důvodu, který s ním vůbec nesouvisí, a jeho momentální chování je pro mě ta poslední kapka... Důležité je si to uvědomit - což Vy děláte, v případě našeho chování, které posléze shledáme nevhodným, se dítěti omluvit, a celkově na sobě pracovat. Je dobré číst chytré knihy, ale jen tehdy, když dobré rady uvádíme do praxe. Jenom číst je málo, nebo spíš úplně nanic. Je lepší vybrat si jednu knihu, která nám "sedne", a krůček po krůčku pak pracovat na uvedení teorie v praxi. Nechtít všechno hned a najednou. Neříct si po prvním neúspěchu, že to nefunguje a nemá tedy cenu v tom pokračovat. Základ je brát dítě - a uvědomovat si to zvlášť při konfliktu - jako rovnocennou a navíc milovanou bytost - takové nemůžeme vyhrožovat a ubližovat. A abychom mohli opravdu milovat někoho jiného (např. naše dítě), musíme nejprve milovat sami sebe. Milujete sama sebe? Nejistota, nervozita... cosi napovídají (nejste v tom sama, vítejte v klubu :) ). Chcete-li, podívejte se sem: http://karolinaloskotova.blog.cz/1101/1-kurz-sebelasky-proc-je-nezbytne-mit-se-rad. Držím Vám palce!
lhaní
Dobrý den, dcera 4 roky včera šla ze školky na návštěvu ke kamarádovi a domů přisla s malou hračkou, když jsem se jí ptala kde se to u nás vzalo, říkala že to dostala ve školce, přišlo mi to divné tak jsem z ní nakonec vytáhla že si to bez dovolení půjčila u kamaráda. Vyvětlila jsem jí, že se to nedělá, že když si něco chce půjčit musí se vždycky zeptat a hlavně že se nemá lhát, že mi vždycky může říct pravdu, Byla z toho smutná, ale myslím že mě pochopila. Dohodly jsme se že dneska spolu půjdeme a hračku vrátíme. Je můj postup správný a mohu ještě něco udělat aby se to neopakovalo? Je normální že dítě v tomhle věku začne lhát?
Lenka
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Lenko, je to "normální", Váš postup je správný, a když při tom, když Vám dcera sama od sebe něco řekne, nebudete reagovat způsobem, že je špatná (je v pořádku popsat jednání jako nesprávné, ale nezahrnout do kritiky osobnost dítěte; nemyslím, že Vy byste něco takového dělala, mluvím o tom jen pro úplnost) a uvidí, že ji přijímáte takovou, jaká je, nebudou problémy. A nemějte obavy - největší vliv má Váš osobní příklad, a i kdyby se Vám teď zdálo, že nefunguje, do budoucna můžete být klidná. Dnešní výprava za kamarádem s omluvou a vrácením hračky bude pro dcerku velmi poučná. Přeji hodně radosti z Vaší holčičky!
večerní usínání
Dobrý den, jsem svobodná, dcera 5 let. Od otce dcery jsem odešla , když jí byl 1,5. Od té doby jsme prošly několika stěhováními. Dcera je na mě dost fixovaná, je citlivá, ale hodně chytrá. Nyní jsem už asi rok a půl s přítelem, čekáme spolu miminko a koupili jsme větší byt, kde má dcera vlastní pokojíček, bydlíme tam necelé 2 měsíce. Po odchodu od otce jsme si zvykly s dcerou spát v jedné posteli. Měla jsme obavy, aby si zvykla spát sama v jiném pokoji, kupodivu s tím zezačátku problémy nebyly. Až nyní, přítel je často v noci pracovně mimo domov a dcera se pokaždé zeptá, zda by mohla v noci spát u mne. Moc ráda bych řekla, že ano, ale mám strach, aby to potom nevyžadovala i když bude partner doma.Ale nechci, aby se cítila odstrčená. Můžete prosím poradit, jak postupovat. Moc děkuji
Andrea
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Andreo, je to těžké rozhodování, a v tom případě bych já dala na intuici. Když byste s dcerkou spala moc ráda a nechcete, aby se cítila odstrčená, asi by bylo dobré to uskutečnit - ale také je třeba předem dohodnout pravidla - kdy může a kdy nemůže (možná to nějak omezit na 1x za určitou dobu? - v tom případě vyznačit v kalendáři, aby dcerka viděla, kdy to bude); předem se zeptat, jestli je dané podmínky ochotná přijmout, protože jinak byste s tím vůbec nemohly začít. A kdyby pak náhodou škemrala, až bude přítel doma, obejmete ji, řeknete, jak moc ji máte ráda, a že jste si domluvily pravidla a ta zůstávají stejná. No, a že dcerka potřebuje a ještě bude potřebovat hodně pozornosti a projevů lásky, když čekáte a budete mít doma miminko, to určitě víte...:) Přeji Vám spokojenou rodinku!
dospělé děti
Dobrý den,mám 18ti letou dceru,která nemá zájem se vyučit,jenom se přiživuje a fláká.Už nevím co mám dělat,jsem na ni sama a už ji nezvládám.Dělá si co chce a vyhrožuje mi sebevraždou.Jsem z ní zoufalá a už nedokážu utáhnout domácnost sama.Děkuji za radu.
Denisa Hajznerová
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Deniso, dcera s Vámi zřejmě manipuluje. Přečtěte si prosím mé odpovědi Margaretce, Lence a Daně na téma Dospělé děti - víc poradit neumím. Přeji Vám i dceři, abyste společně našly řešení této situace.
bezplenková metoda
Dobrý den, doufám, že se Vašemu miminku daří dobře. Chtěla bych se zeptat, zda se Vám daří plánovaný bezplenkový režim a jaké k tomu máte postřehy - myslím, že by praktická zkušenost zajímala více maminek (já sama si to moc nedokážu představit, obzvlášť při péči o další malé dítě). Děkujeme za informace a mějte se hezky!
Tina
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Tino, ve třech týdnech jsem začala dcerce (nosila jsem ji u sebe, mezi nožičkami měla volně loženou plenu, takže jsem viděla, a často cítila na vlastní kůži či oblečení :), když se něco dělo - samozřejmě jsem musela být stále na ni naladěná) při čůrání říkat "ččččč", při kakání "kaky kaky":). Po týdnu této přípravy jsem ji začala držet v klubíčku nad nočníkem, kdykoli jsem měla dojem, že by mohla chtít (např. při kojení se pouštěla). V následujících týdnech jsem zachytávala čím dál častěji. V noci se postupně přestala počůrávat a počkala s tím vždy na buzení na kojení - to ovšem bylo a je každé 2-3 hodiny. I venku, když jsem ji podržela a řekla "ččččč", vyčůrala se. S příchodem chladna jsem ovšem s bezplenkovou metodou venku skončila, protože bych se bála, že nastydne. Doma to fungovalo dále, kakání už bylo a je i teď prakticky jen do nočníčku; přes noc bylo většinou sucho (vždy do nočníčku), přes den 2-3 látkové pleny a dost. Od prosince jsme ale všichni dokola nemocní, navíc doma nemáme zrovna přetopeno, proto jsem byla nucena dočasně přejít na papírové plenky, které samozřejmě tuto metodu narušují. Takže nyní čůráme jak do nočníčku, tak do kalhotek. Věřím ale, že až zase přejdeme k látkovkám, které studí, začne si zase sama "říkat" (signály se ale v průběhu času stále mění...). Pokud jde o intuici, kterou maminka sama (aniž by viděla signály)pozná, že dítě potřebuje, tak tu nemám. Ale stejně považuji současný stav za velký úspěch, velkou úsporu, a také ulehčení odplenkování do budoucna. A má to ještě jeden, velmi důležitý rozměr: jsem si s dcerkou díky tomu velmi blízko; jak řekla fascinovaně jedna moje kamarádka:"Ty s ní vlastně prožíváš každé čůrání a každé kakání!" - ano, je to tak, a když se zadaří, je to nádhera! Pokud jde o péči o další malé dítě, tak mi s ním velmi pomáhá můj manžel - přiznávám, že bez této pomoci by to asi tak hladce nešlo. Suma sumárum - myslím, že to má smysl, i když nebudeme ortodoxně bezplenkoví; už to, že si dítko uchová vědomí o vyměšování (které se jinak po půl roce papírovek většinou vytrácí a musí se po druhém roce pracně učit) a ví, k čemu je nočník, spolu s prohlubováním vzájemného vztahu a důvěry stojí za to! Kdo o tom jen trochu uvažujete, jděte do toho! :)
Recept na výchovu :)
Dobrý den, ráda čtu Vaši poradnu, myslím si že je skvělá a hodně rodičům zachrání duševní zdraví a dětem vylepší dětství. Jsem hrdou držitelkou čerstvého batolete, tak bych se chtěla zeptat, jak píšete, že ve 13ti letech je již "uvařeno" tak do kdy se vlastně vaří a je nějaká hrubá osnova co ve kterém věku do toho výsledného produktu přidávat až je konečně hotovo? Předem děkuji za recept pro rodiče amatéra:-).
Daniela
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Danielo, děkuji za hřejivá slova :). Do půl roku - udělat pro dítě vše co chce (a např. nenechávat "uřvat", nenechávat samotné, hodně komunikovat; nejlépe nosit) bez obav, že by se tím rozmazlovalo; v tomto věku si dítě vštěpuje, jestli je svět bezpečné místo, nebo ne. Do 1,5-2 let dovolovat dítěti maximálně zkoumat svět, nepřistřihovat mu zbytečně křidýlka kvůli svým strachům, že si ublíží (např. když na něco leze) - samozřejmě poskytujeme ochranu, ale nedáváme najevo nedůvěru ke schopnostem dítěte ("Spadneš!" "Na tohle nesmíš sahat!" "Na to jsi ještě malý!" apod.). V období vzdoru (do 3-4 let) dovolíme dítěti objevovat a projevovat jeho osobnost, jeho Já, a nelámeme jeho vůli jen proto, že se bojíme o svou autoritu; samozřejmě vymezujeme hranice, ale dovolíme také dítěti se prosadit; jeho vzdor je známkou zdravého vývoje, proto ho přijímáme chápavě. V předškolním věku se nesnažíme dítě něco učit předčasně, ale pokud samo jeví zájem, ochotně odpovídáme na jeho dotazy; dopřejeme mu dostatek pohybu na čerstvém vzduchu; dáváme mu dobrý příklad, pokud jde o chování a charakter; učíme ho vyjadřovat a zpracovávat (nikoli potlačovat) emoce - nejlépe opět vlastním dobrým příkladem. V mladším školním věku netlačíme na výkon ve škole, přijímáme dítě, jaké je, třeba i se špatnými známkami (na kterých stejně nezáleží), snažíme se udržet v něm touhu po poznání (která dosud byla přirozená, nyní ji škola ničí - paradox, že?), umožňujeme mu navazovat a pomáháme udržovat přátelství, podporujeme koníčky a tolerujeme jejich střídání (dítě se "hledá"), dopřejeme spoustu pohybu na čerstvém vzduchu - zvlášť chlapcům; když se nám dítě s něčím svěří, nementorujeme, nevyčítáme (to už by se příště nesvěřilo), ale pojmenujeme jeho pocity, vyjádříme pro ně pochopení, a vhodně řízeným rozhovorem pomůžeme dítěti najít jeho vlastní řešení situace. Do 13 let postupně rozšiřujeme hranice, respektujeme potřebu soukromí (např. klepat na dveře jeho pokoje je ale dobré už od 3 let), vyjadřujeme důvěru, postupně klademe na dítě větší zodpovědnost (za jeho školní povinnosti, za přispění k domácím pracem), ale dáváme mu i víc práv. V pubertě už jen žijeme z toho, co jsme do dítěte do té doby vložili a jaký máme vzájemný vztah. A od narození až do dospělosti - přistupujeme k dítěti s úctou (tedy např. žádné bití, ponižování, zesměšňování atd.) a láskou (kterou je třeba dávat najevo různými způsoby každý den; tím nelze dítě rozmazlit). Při každém konfliktu si dáme pozor, aby nám šlo o dítě (jeho prospěch, jeho pocity) a ne o sebe (své pocity, své pohodlí, svou dokonalost). Nebojíme se přiznat chybu a omluvit se. Neumetáme dítěti cestičku a neděláme za něj to, co může a má dělat samo. "Hotové" dítě pak propustíme do života, aniž bychom ho k sobě přivazovali a omezovali ho. Dobrou chuť! :)
odlišnost
Tak ještě jednou zdravím a děkuji , že jste se mi ozvala.Jedná se o moji dcerku,která bude mít 14 let. Dělá mi starosti i radost. Ve škole ..premiantka ! Hodně čte, obdivuje až nezdravě různé ještěry...mazlí se s jejich atrapami. Sport je jí odporný,do žádného kroužku nechce ,o malých dětech se vyjadřuje jako o zmetcích.Doma nepořádná, vybíravá v jídle..nevezme do pusy smítko zeleniny,ovoce.Je šílené pro ni chystat jídlo , ve škole to platíme a dcera se nad tím ofrnuje a nejí..Nepřijímá od malička žádné jiné názory než svoje.Nejdříve jsme si mysleli, že je to dobré.V podstatě se vyčlenila z kolektivu i ve škole. Nemá žádné kamarády, ale také nemíní slevit ani připustit nějaké změny na sobě..Chodí si hrát na písek,zatím co ostatní se dívky se malují. Ne že bychom chtěli aby se malovala, ale je pro smích ostatním ,musím přiznat, že nás rodiče to možná trápí více nežli jí. Asi to tak normální vše nebude,prosím o nějakou radu jak na ni...pokud již není pozdě !Děkuji.
Zdenka1421.1.
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Zdenko, nevím to samozřejmě jistě, ale mohlo by jít o autistické rysy - asi by bylo dobré vzít dcerku na psychologické (případně následně psychiatrické) vyšetření. Tohle (ještěři, písek) nebude výchovou. Navštivte raději odborníky, aby dcerce umožnili začlenit se v budoucnu do "normálního" života. Přeji Vám, aby vše dobře dopadlo.
čtenáři
Pro Zuzanu: cetla jsem vas dotaz a musim rict, ze vas chapu, deti nejsou vzdy andilci a myslim si, ze 4leta holcicka by vas kopat nemusela :-) Nebojte, az budete mit vlastni deti, pochopite je, nebudete cekat vdek u 4leteho ditete, to vsechno prijde :-) Neco jineho je hlidat cizi deti a neco jineho je hlidat deti vlastni, to rikam jakozto mama 3 deti a drivejsi au-pair :-) Mozna by to jen chtelo priste bez te facky :-)
Lucie
Mgr. Markéta Klingerová
Věcná poznámka :): holčička je tříletá, ne čtyřletá - to je v tomto věku dost velký rozdíl.
jiný dotaz
Zdravím Vás a ptám se zda mohu doufat ,že mi odpovíte alesponˇ něco ohledně mé 13 leté docela zvláštní dcery (nadaná ve škole, omezená v životě,nemá kamarády,hraje si na písku..... líná doma,vybíravá v jídle...) .Marně již dlouho čekám na odpovědˇ !!!Přesto jí miluji ,je přece moje. Je mi jí někdy moc líto, ale nevím jak na ni . Od malička je velmi svérázná .Velmi by mne zajímal váš názor . Děkuji.
Zdenka14 21.1.
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Zdenko, žádný dotaz mi od Vás nepřišel... Napište prosím znovu, pokud mám odpovědět - snad již dotaz dorazí v pořádku...
puberta
Paní magistro, obracím se na Vás s dotazem, co dělat s chlapcem, deváťákem, který se posledního půl roku ostře vymezuje vůči matce, někdy o ní mluví s despektem. Vyučuji ho angličtině, tam je průměrný, v hodinách je ukázněný. Horší je to v době přestávek, nerespektuje učitelky na dozorech, zvyšuje na ně hlas, odmlouvá. Maminka na třídních schůzkách pláče, snaží se mu i s manželem domlouvat ať už ohledně chování nebo přípravy do školy. Mají podezření, že se chytl nevhodné party. Mohu říci, že mě respektuje, je totiž dobrý sportovec a ví, že má moji podporu a že mě sport zajímá. / kopaná, košíková / Posledně jsem mu něco vytkla a on odpověděl, že se chovám jako jeho matka. Odvětila jsem, že ano, že mi na něm záleží, mám ho ráda, ale některé věci v jeho chování nebudu tolerovat a jsou proti dohodnutým pravidlům. Kolegové navrhují kázeňské opatření, já mám obavy, že se zatvrdí a další pololetí bude ještě horší. Děkuji za Váš názor, moc by mně pomohl, situace je docela vypjatá.
Anna
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Anno, děkuji Vám za důvěru a zřejmě potřebujete odpověď brzy, proto zde je můj názor: Vůči rodičům se puberťáci vymezují úplně přirozeně a je to žádoucí; jak se to projevuje, pak záleží na dosavadním vedení a vztahu s daným rodičem. Jestliže maminka pláče, místo aby se svým synem vedla klidný dialog, jestliže mu domlouvá jako malému klukovi, místo aby s ním mluvila jako s téměř dospělým (samozřejmě s tím, že mají platit domluvená pravidla), těžko ji může respektovat. Nevhodná parta – pokud podezření plyne jen z odmítavého chování k rodičům, musí to jejich syna dost bolet, že si o něm něco takového myslí; pokud mají další indicie, že skutečně je členem nějaké party, a ta parta skutečně je nevhodná (drogy, kriminalita...), ukazuje to na to, že ve své výchově (která je již samozřejmě ukončená) něco zanedbali a měli by si uvědomit, že na jeho chování mají velký podíl. Celkově to na mě dělá dojem, že chlapec cítí ze strany rodičů i učitelek despekt ke své osobě, a tomu se brání odmlouváním, aby si uchoval vědomí své hodnoty; protože Vy respektujete jeho, respektuje i on Vás. Jestliže je sportovec, je tu naděje, že je „v pořádku“ a jen reaguje citlivěji než jiní chlapci. Přístup svých kolegyň těžko změníte, maminka by měla přestat hledět na svá zranění a své strachy, a víc se soustředit na svého syna jako na milovaného člověka, nikoli objekt k cepování, ale to asi také nemáte šanci ovlivnit. Jediné, co mě napadá, je, že byste kolegy přesvědčila, aby tentokrát ještě počkali, že s chlapcem promluvíte, a kdyby nedošlo ke zlepšení, přistoupilo by se k sankcím na konci roku. S chlapcem byste si pak promluvila o samotě (nějak to citlivě zaonačit) jako člověk, který je přesvědčen, že je chlapec v pořádku a který mu důvěřuje (což by ideálně měli být jeho rodiče, leč zřejmě nejsou). Nedomlouvala byste mu, ale naslouchala, a posléze ho vedla k tomu, aby sám přišel na řešení situace, ve které se nachází. Ten rozhovor by ostatně mohl proběhnout i v případě, že kolegové Vás přehlasují a nastolí kázeňské opatření; snad byste mohla alespoň zmírnit jeho dopad na psychiku chlapce. Nejste v lehké situaci, a je obdivuhodné, že se v zájmu svých žáků takto angažujete. Jste člověk na svém místě a moc Vám i tomu chlapci držím palce!
krádeže
Vážená paní magistro, náš 13ti letý syn nám bere tajně peníze, za které si kupuje různé zbytečnosti. Kapesné dostává a kdykoliv nás důvodně požádá o peníze navíc, dáme mu je. Často nám lže a krádež našich peněz přiznal až po dlouhém naléhání. Ve škole valně neprospívá (5 trojek na konci 6.třídy), naši pomoc se školou odmítá. Během nemoci, kdy byl sám doma s angínou tajně jezdil MHD po Praze a nakupoval si počítačové hry. Přesto, že opakovaně slíbil, že už to neudělá, slib porušil. Naopak ochotně pomáhá s péčí o mladšího bratra a rád pomáhá také v kuchyni. Syna fyzicky netrestáme, ve výchově klademe důraz na vzájemnou důvěru tak, jak jsme byli s manželkou zvyklí ze svého dětství. Prosím, o Váš pohled na situaci. Děkuji. Martin
Martin
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Martine, můj pohled dle Vašich formulací: Váš syn má určitou představu o tom, co by chtěl mít, nebo možná co potřebuje mít, aby obstál před spolužáky, a tato představa se zřejmě velmi rozchází s Vaší - pro Vás jsou to zbytečnosti a kdyby syn o peníze požádal, neuznal byste to za "důvodné". Určitě s Vámi souhlasím v tom, že dítě nemá dostat vše, co si vyvzpomene, ale pokud počínajícímu puberťákovi dáváte najevo, že jeho výběr je špatný, přímo ho vybízíte ke vzpouře; efektivnější by možná bylo vysvětlit chlapci, proč Vy byste si takovou věc nekoupil, ale že respektujete jeho názor, a když si na hru ušetří, příp. vydělá (pokud jde o dražší věc, můžete mu nějak umožnit vydělat si na ni - pozor, tady nemyslím známky ve škole nebo pravidelnou pomoc v domácnosti, spíš něco navíc, co obvykle nedělá a Vám by tím pomohl), je to jeho volba, na kterou má právo, a nebudete mu ji hanět. I to samotné braní peněz a jezdění MHD při nemoci na mě působí jako vzpoura - mám pocit, že i když se nepochybně snažíte o vstřícnou výchovu, možná vám to poněkud ujíždí do přílišného autoritativna? Mladší bratr může být také jedním z faktorů - ten starší znejistí, zda neztrácí svou pozici v rodině, a pokud má s rodiči problémy, jen se mu to tím potvrzuje; některé děti pak na sourozence nevraží, jiné se naopak k němu chovají krásně, aby se rodičům neznelíbili (to je podvědomé, ne, že by takto vědomě uvažovaly). Je moc dobře, že fyzicky netrestáte; trochu varovně na mě působí vaše formulace "klademe důraz na vzájemnou důvěru": určitě se o ni snažíte, ale zdá se, že syn ji k vám tak úplně nepociťuje? Zkrátka - hledejte nějaký nedostatek ve vzájemných vztazích; když se vám podaří odhalit, co synovi chybí/přebývá, můžete nastolit skutečně vzájemnou důvěru. K tomu je ale třeba nahlížet na dítě jako na rovnocennou osobnost, nehodnotit je podle známek ve škole (třeba je chlapec spíše praktického založení, třeba z něj bude šikovný kuchař? - řekla bych, že jeho výsledky nejsou žádná tragédie), nehodnotit ho podle výkonu, neodsuzovat ho pro jeho chování, prostě spíš než hodnotit - milovat (vím, že ho milujete, ale on potřebuje cítit, že ho milujete přesně takového, jaký je). Jinak je ve věku, kdy už pomalu nelze vychovávat, už je "hotovo". Pokud jste ale dosud zasévali dobře, když se vám podaří najít cestu k synovu nitru, porozumění a bezpodmínečné přijetí, vaše vztahy se vyčistí a syn se vrátí na "dobrou cestu", ke které jste ho vedli. Je načase začít mu rozšiřovat hranice - tzn. uznat, že už není malý kluk a v souvislosti s tím mu dát i nějaká práva navíc. A jak píšu stále, než trestání, mnohem efektivnější je vymezit hranice a nechat působit přirozené důsledky jednání - viz mé odpovědi na toto téma a knihy Respektovat a být respektován (Pavel Kopřiva) a Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali, jak poslouchat, aby nám teenageři důvěřovali (Adele Faber, Elaine Mazlish). Přeji Vám hodně radosti z obou chlapců!
neposlušnost
Dobrý den, chtěla bych se zeptat na svého 4,5 letého syna. Mám s ním problém, když jsme venku nebo jdu s někým(tatínek, babička,děda, kamarádka,někdo cizí), syn mě prostě v jejich přítomnosti nechce poslouchat, ale když jsme spolu sami, není žádný problém. Co mám dělat? Moc děkuji.
Eva
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Evo, mohu jen hádat, ale není to třeba tím, že když s někým jdete, věnujete se spíš hovoru s nimi a od synka očekáváte, že Vás nebude rušit nebo zdržovat? Jinak bych musela znát konkrétní situace, abych mohla poradit více. Přeji Vám, abyste dokázala vypozorovat, co vlastně synkovi vadí (a proto se vzpírá).
vyžaduje pozornost
Dobrý den, na Vaši poradnu jsem narazila náhodou a moc se mi to zrovna hodí. Taky bych poprosila o radu. Vždycky jsem věřila, že budu jednou mít děti, ale od té doby co hlídám kamarádce tříletou holku si jista nejsem.....je hodně často nemocná a proto nemůže do školky, kamarádka pracuje na 4 hodiny a já pracuju doma, tak jsem se uvolila....holka vyžaduje ustavičnou pozornost, jak si jí chvilku nevšímám, začne na sebe nevhodně upozorňovat, např. kopat mě do nohou. Nevím, jak mám v tu chvíli reagovat, domlouvala jsem jí, že je to ošklivé a že to pěkné holčičky nedělají...bez výsledku, zkusila jsem ji ignorovat a čekala, že ji to přestane bavit, ale místo toho, začala zuřit a kopat ještě víc. Neudržela jsem se a dala jí facku. Jsem v zásadě proti bití dětí,ale ruka mě neposlechla...holka chvilku řvala, pak fňukala a byl klid. Od té doby mě nekopla. Jak se mám zachovat příště, kdyby se to opakovalo? Hodně se jí věnuju, kreslíme si, tancujeme, čtu jí, mrzí mě, že je tak nevděčná.
Zuzana
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Zuzano, v zájmu holčičky Vás beru přednostně :). To, že jste se uvolila k něčemu, k čemu sama nemáte vztah (jsou i /zatím/ bezdětné ženy, které děti milují jako takové /nejen ty své/ a buď o výchově něco vědí, třeba ze školy, nebo mají přirozený "mateřský instinkt"), možná prospěje Vaší kamarádce, ale nejsem si tak jistá, že té holčičce. Je dobré, že se holčičce věnujete aktivitami, které ji zabaví, ale co má dělat, když se jí věnovat přestanete? Trávit 4 hodiny denně s někým, kdo k ní nemá žádný vztah (to ona dobře vycítí), kdo o ní uvažuje jako o "holce", bije ji a myslí si, že by mu měla být vděčná za něco, co si sama nevybrala (určitě by raději byla s maminkou nebo mezi dětmi), pro ni musí být trápením. Abyste s holčičkou mohla dobře vycházet, musela byste k ní změnit vztah, přestat ji považovat za něco podřadného, co může být rádo, když se mu věnujete, a po zbytek času musí vděčně zmizet z obzoru, a také si zjistit něco o potřebách a projevech takto malých dětí. Pro začátek si můžete přečíst mé odpovědi na téma "univerzální odpověď" a "vyžaduje pozornost". Pokud svůj přístup změnit nechcete nebo nedokážete, pevně doufám, že holčičku budete hlídat jen po krátkou dobu, Váš současný přístup by jí mohl psychicky ublížit. Přeji vám oběma co nejpříjemněji strávený společný čas.
žárlivost
Dobrý den. Prosím o radu jak reagovat v běžných denních činnostech - syn (4,5let) je téměř vždy nespokojen s mým návrhem. Př.: dám mu vybrat jestli chce obrázek z levé nebo pravé ruky. Vybere si já mu ho dám, ten druhý dám bráškovi (2 roky) Ale nastane problém , protože starší syn chce ten druhy obrázek a pokud možno oba obrázky. Já trvám na tom že bude mít ten, který si původně vybral a mladší bráška ten druhý. A následuje diskuze se starším synem zakončená tím, že se zlobí a nemluví se mnou. A situací podobného charakteru je denně mnoho a mě to velmi vyčerpává a popravdě už nemám trpělivost se starším synem tyto situace řešit. Snažím se být důsledná a spravedlivá , oba kluci vědí, že je máme rádi, denně jim věnujeme čas, hrajeme si snima. Ale pro staršího syna je téměř vše pořád málo. I když se sním domluvím předem na pravidlech, někdy je určí i on sám, často je překračuje a porušuje. Neustále se mnou diskutuje a snaží se prosadit svou. S manželem takto nemluví,
Hanka
Mgr. Markéta Klingerová
...
žárlivost
S manželem takto nemluví, často mu od manžela stačí něco říct někdy jednou zopakovat a respektuje to. Ja si ( na rozdíl od manžela) myslím, že dělám dobře , když se synem komunikuji a diskutuji , ale jaksi to pro mě přesáhlo únosnou míru. Syn je inteligentní ( je to i názor jiných dospělých) , extrémě živý již od narození, velmi impulzivní a dominantní. Je rád středem pozornosti a vidím na něm, že pokud tomu tak není, necítí se dobře. Snaží se dělat potom stejné věci jako ten co má pozornost aby se lidé věnovali - smáli jemu. Ve školce ho mají děti rádi a podle paní učitelky ho " berou". S mladším synem mám pocit, že náše komunikace a výchova je jaksi srozumitelnější a více se respektujeme. Před nima o tom nemluvím a myslím, že k nim přistupuji s láskou a nedělám rozdíly. Pravdou je , že jsem pod emocemi a unavou z diskutování k staršímu synovi někdy impulzivní a a potom mě je to líto a jsem nejistá v tom jak jsem se zachovala, třeba že jsem zakřičela. Děkuji za radu
Hanka
Mgr. Markéta Klingerová
...
žárlivost
Dobrý den paní Klingerová. Psala jsem vám před asi 3 dny s dotazem na staršího syna 4,5 ( bratříček 2 roky) dotaz se týkal prosazování jeho požadavků... Chěla bych žádost o radu doplnit o včerejší příhodu ze které jsem smutná a nevím jak se mám chovat, pokud taková situace znovu nastane. Starší syn do mě kopl a zakřičel na mě , protože jsem mu nedovolila jít na počítač. Ještě před tím jsme se domluvili,že nejdřív já dokončím práci na počítači, on nebude klávesnici mačkat ( někdy nám to dělá, když jsme na počítači) a potom ho tam pustím. Protože mě klávesnici mačkal , řekla jsem mu že nedodržel dohodnutá pravidla, tak na počítač ten den nepůjde vůbec. Načež se zachoval jak jsem napsala. Ještě před večeří ( které se dožadoval, nachystala jsem ji pro všechny členy rodiny) sedli jsme si ke stolu, zas e na mě zakřičel , že chtěl něco jiného ( věděl že budou těstoviny sse sýrem a neprotestoval). Tak jsem mu řekla, že takto se mnou mluvit nebude, že všichni se k sobě chováme slušně, že se mi
Hanka
Mgr. Markéta Klingerová
...
žárlivost
že takto se mnou mluvit nebude, nelíbí se mě jak se ke mě chová a poslala jsem ho bez jídla do popkojíčku. On to nerespektoval vzal si svůj talíř zpět, že má hlad. Byla jsem z té nepříjemné situace už zoufala, nevěděla jsem jak to v tu chvíli vyřešit tak jsem mu řekla, že večer před spaním mu nebudu číst pohádku a ani si s ním nepůjdu chvíli lehnout (je to každovečerní rituál), protože na mě křičí a kopl do mě. Do postele šel, volal mě několikrát, předstíral pláč, ve skutečnosti ale neplakal, nakonec usnul. Rano se choval ke mě již slušně. Nekřičíme na děti i když někdy zvýšíme s manželem hlas, kluky nebijeme . Prosím o radu jak takové situace zvládnout s "noblesou" a jak se zachovat abych neponižovala syna ani sebe. Děkuji Hanka
Hanka
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Hanko, celkově bych řekla, že syn podvědomě trpí přítomností soka – tedy žárlí na mladšího bratra, který mu bere vaši pozornost, musí se s ním dělit (nejen) o vaši lásku, a je to o to horší, že jsou věkově poměrně dost blízko a navíc oba kluci: tedy skutečná konkurence, protože mužské pohlaví vnímá skupinu hierarchicky (tzn. že jeden je vůdce, pod ním odstupňovaně další pozice); proto se často sourozenci – chlapci – vytahují jeden na druhého a řežou se, i když se jinak mají rádi. Starší syn by tedy od vás rodičů potřeboval potvrzení, že on se do rodiny narodil jako první, že si to uvědomujete a nikdy se to nezmění. Asi by také potřeboval, abyste trochu rozdíly dělali – např. aby měl oproti mladšímu nějaká práva navíc, vyplývající z toho, že už mu je tolik a tolik let. Situace s obrázky – pokud dobře rozumím, že jste mu obrázky předem neukázala, jen si vybral levou nebo pravou ruku, naprosto chápu jeho zklamání, když zjistil, že druhý obrázek se mu líbí víc – cítil se podveden, protože obrázky předem neviděl, a proto Vámi nabídnutý „výběr“ vlastně žádnou možnost skutečného výběru neposkytl. Kdybyste mu je ukázala a nechala ho jeden si vybrat, mohla byste říct: „Dobře si to rozmysli, protože až dám bráškovi ten druhý, už to nepůjde měnit.“ A kdyby potom zase začal, že chce ten druhý, řekla byste jen: „Upozornila jsem tě, že už to měnit nebudeme.“ – a víc nediskutovat. Je dobře, že se synem komunikujete, můžete s ním diskutovat o návrzích PŘEDEM. Když už jsou ale pravidla stanovena, není vhodné diskusi připouštět – dítě pak nikdy nebude vědět, co vlastně platí, a sama vidíte, kam takové diskutování může vést. Že dítě porušuje pravidla a snaží se prosadit svou, je úplně normální. Sonduje, jestli pravidla (ještě) skutečně platí. Na vás rodičích je, abyste mu potvrdili, že ano. společně s pravidly (nebo při jejich prvním porušení, které ještě nepočítáme) musíme také dítěti objasnit, jaký důsledek pro ně nedodržení bude mít – aby si mohlo samo vybrat, jestli mu to stojí za to. Když řekneme: „Porušil jsi pravidla, a proto za trest...“, nedáváme dítěti možnost rozhodnout se tato pravidla (už) respektovat, ale jen ho – bez varování - uvrhneme do zatracení, což mu připadá nespravedlivé a určitě to nepřispěje k tomu, aby příště už pravidla neporušilo (jak se někdy rodiče mylně domnívají). Když se nám emoce vymknou zpod kontroly a na dítě zakřičíme, a pak nás to mrzí, je velmi vhodné se dítěti za to omluvit – tím v jeho očích stoupneme my i ono samo, a ukazujeme mu, jak se chovat. Jestliže na něj někdy zakřičíte (což je pochopitelné, dělá to většina z nás), a přitom když syn zakřičí na Vás, tvrdíte mu, že se (kromě něj) všichni k sobě chováte slušně, tak je tu jakýsi rozpor (kterého si je dítě dobře vědomo), ne? Situace s počítačem – řekla jste mu PŘEDEM, že když bude klávesnici mačkat, nebude na počítač moci? (A také je malému dítěti lepší nějak zkonkretizovat, jak dlouho bude muset čekat – třeba natažením budíčku, nebo vymezením nějakou událostí – např. až se venku rozsvítí světla apod.). Z toho, že do Vás syn kopl, smutná být nemusíte – bylo to ze zoufalství a bezmoci, kterou v tu chvíli cítil (můj syn do mě už také párkrát bouchl...); není dobré trestat projev emocí, byť agresivní. Jen vymezit hranice: „Ne, kopat do mě nebudeš. Můžeš se na mě zlobit, ale kopat mě ne. Jestli potřebuješ vybít zlost, můžeš bouchat do polštáře/kopat do míče atd.“ Pokud by to nestačilo, odejít z místnosti s tím, že až bude zase klidný, popovídáte si, jak situaci příště lépe zvládnout (oboustranně). Večerní rituál bych nikdy nerušila (čtení ano v případě, že dítě něco protahuje tak, že na čtení nezbyde čas – musí být ale upozorněno předem), to má být jistota, záruka bezpečí a bezpodmínečné lásky (rovněž bych netrestala odpíráním jídla); nikdy by dítě nemělo jít spát v nemilosti a nepohodě. Poslední dobou (také mám 4,5letého) se mi daří přerušit spirálu většího a většího vzájemného vytáčení zcela jednoduše: když se syn chová nepřijatelně, uvědomím si, že tím podvědomě volá o pomoc, a místo dalšího napomínání a křičení zjihnu, hezky ho oslovím a vezmu ho do náručí (obejmu). Okamžitě je po konfliktu a nespolupráci. Přeji Vám rodinku plnou harmonie!
ještě nemluví
vnucka ma tri roky a malo muvi
marie
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Marie, pokud je na holčičku dostatečně mluveno (povídání, čtení) rodiči, stýká se s vrstevníky a nemá jiné problémy, dejte jí čas. Rozvoj řeči je individuální. Přeji hodně radosti z vnučky!
jiný dotaz
Dobrý den paní Magistro, mám doma 20 měsíční holčičku a ráda bych ji odnaučila nočnímu pití.Za noc (od 20 hod-6hod) mi vypije 3 láhve 240ml mléka.Když ji nabízím čaj,odmítá ho.Přes den jí dost i pití si bere sama.Má snídani v 8,svačinu v 10hod,oběd 13hod,svačinu v 17,večeři v 19 hod.Prosím pomozte,jsem z toho zoufalá. Děkuji S pozdravem Dagmar Zwiebová
Dagmar Zwiebová
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Dagmar, prosím obraťte se na odborníky na takto malé děti - např. www.porodnice.cz.
změna chování
Dobrý den, jak reagovat při situaci kdy naše 3,5 letá dcera, která se vstupem do školky se s chováním opravdu zhoršila doma a to v tom, že dělá různé čuničinky a prostě neposlechne ani třeba napotřetí, jedná se o různé situace, uklízení hraček, oblékání do školky,spinkání atd.. Když ji otec plácne nebo vynadá, tak začne volat mne-maminku. Nevím co v té sïtuaci dělat. A když ji jednu už lupnu já nebo ji okřiknu tak začne volat jednu nebo druhou skoro dospělou dceru, které s námi bydlí.Jak ony se mají zachovat, když jsou doma a ona k nim běží protože my jsme ji za něco vynadali co se nám nelíbilo.Mají ji utěšovat a být jakoby její spojenci nebo si ji nemají v té dané situaci všímat. Je to pro všechny velmi těžké období.Dcerka začala být hrozně paličatá a umanutá a mám pocit že zkouší až kam může zajít. Před vstupem do školky stačilo domluvit nebo vysvětlit, teď nikoliv.Děkuji za odpověď.
Monika
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Moniko, používáte autoritativní styl výchovy (dokonce tělesné trestání), který vám dosud "procházel", protože dcerku nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Ve školce poznala něco jiného a zřejmě si teď vynahrazuje své dosud spíše neprojevené období vzdoru, které je normální a nutnou fází vývoje dítěte. Rodiče by měli "táhnout za jeden provaz", ovšem ne pohlavky (proč si myslíte, že máte právo dcerku bít?). Myslím, že starší sestry by se k ní měly chovat podle svého - nechala bych to na nich. Jinak si prosím přečtěte mé odpovědi na téma "období vzdoru", a nejlépe i některou tam doporučenou knížku. Kdyby se vám podařilo přejít k výchově založené na vzájemném respektu, ulevilo by se vám i dcerce. Přeji vám k tomu sílu a odhodlání!
otázky dětí
Dobrý den, mám pětiletou dceru, za rok půjde do školy a já s ní chci do té doby vyřešit problém s jejím vlastním otcem. Již třetím rokem žijeme jako úplná rodina, má konečně tátu, ví, že před tím s náma nikdo nebyl, ale zatím se na toto téma neptá a neřešila to. Vlastního otce viděla napsoledy, když jí byl 1,5 roku, ale jako správného tátu ho vlastně neznala, nežili jsme spolu. Nevím, jak jí to říct, nechci jí lhát, protože její biologický otec byl právě velký lhář a podvodník, proto jsem od něho odešla. Dcera je velice citlivá, předpokládám, že ho později bude chtít poznat, v tom jí také nechci bránit, nechci o něm mluvit ošklivě, zároveň ale chci předejít tomu, aby pak ublížil i jí. Není nějaká dětská knížka na toto téma? Jak jí říct, že se o ni její otec nikdy nezajímal a dosut nejeví zájem? Děkuji za odpověď a radu.
Ivana
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Ivano, přečtěte si prosím také mou odpověď Lee na toto téma; je to sice trochu jiná situace, ale princip stejný - říct pravdu, ale s maximálním pochopením pro druhou stranu (např. to lze vysvětlit - je to jen příklad, Vás určitě napadne vhodné vysvětlení, které nebude v rozporu s pravdou, ale bude šetrně podané - tak, že ho doma nenaučili poctivosti, takže se jinak chovat neuměl, a i když jste se, aspoň zezačátku, měli rádi a díky tomu se narodila ona, nedalo se s ním kvůli tomu lhaní žít; a že si myslel, že pro dcerku bude lepší, když si ho vůbec nebude pamatovat, aby mohla přijmout za tatínka toho, s kým budete jednou žít) - aby dcerka netrpěla pomyšlením, že je z poloviny špatná. O knížce na toto téma nevím. Přeji Vám i dcerce, aby tu zprávu dobře strávila...
nízká sebedůvěra
Dobrý den, potřebiovala bych radu jak zvednout pětileté holčičce sebevědomí Máme problémy ve školce, chodí tam od 3,5 roku. Minulý rok jsem řešila šikanu od spolužáka, ten už tak ale od září není, nastoupil do školky. Smál se jí, že neumí mluvit, že je tlustá, zacpával jí pusu, nenechal ji, aby něco řekla a strašil ji, říkal jí, že jí pošle škaredé sny. Dnes mi učitelka ráno řekla, že je malá celý den s ní Doma mi říká, že ji nemá nikdo rád jen já, že nemá žádné kamarádky, že si s ní nikdo nechce hrát. . Pak si třeba ve školce hraje s nějakou holčičkou, druhý den si holčička hraje s někým jiným a naše malá na ni zanevře a řekne, že už to není její kamarádka. Když ji za něco napomenu nebo okřiknu, tak se urazí a řekne třeba: Tak já zítra umřu. Jednáme s ní už jak s malovaným vejcem. Mazlíme se s ní. Jak ji mám to sebevědomí zvýšit, pořád ji chválím, říkám jí jak je chytrá, hezká. … děkuji za rady
Macálková
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, těžko usuzovat takto na dálku, ale mám trochu pocit, že od Vás dcerka možná dostává protichůdné signály: mazlení, chválení (pozor, při chválení vystupujete z nadřazené pozice; lepší je oceňovat - třeba poděkovat za pomoc a říct:"Vidíš, díky tomu mám teď do oběda trochu času navíc - chceš si třeba zahrát to a to?" , pěkná slovíčka (je mnohem efektivnější dávat dítěti konkrétní zpětnou vazbu typu "To jsi dobře vymyslela", "To je dobrý nápad", "Už ti to krásně jde", "Když se usměješ, moc ti to sluší", než říkat "jsi chytrá a hezká" - tomu se těžko uvěří, když si to člověk sám nemyslí, nebo když mu to někdo říká, a v jiné situaci se zase chová, jako by si o něm ve skutečnosti myslel pravý opak), a na druhé straně napomínání (neříkám, že nelze dítě napomenout, ale záleží na způsobu, jakým to děláme; vždy by to mělo být s úctou k dítěti) a okřikování. Na výroky jako "Tak já zítra umřu" je třeba reagovat s klidem, jinak je dítě bude používat k manipulaci. Přečtěte si prosím také mé ostatní odpovědi na toto téma, najdete tam další rady i literaturu. Přeji Vám hodně radosti z dcerky!
strach z odloučení
Dobry den, mam syna, budou mu 2 roky. Se starsi dcerou bych mela jit do nemocnice na planovany zakrok na 3 dny. mam trochu strach z toho, aby jak to syn prijme, ze maminka najednou na 3 dny zmizi. samozrejme mu reknu kam jdu a ze se vratim, ale myslim ,ze ve svem veku neni schopen pochopit casovy ramec 3 dnu, ani kdybych to prevedla na pocet spinkani o). je rad, kdyz ho hlidaji prarodice, skoro kazdy den, ale byvaji to tak max 2 hod v kuse.v posledni dobe si me dost hlida a je velky mazel.manzel si s detmi hraje, ale koupani, uspavani krmeni atd. je 100% na mne. tedy nebojim se, ze to manzel nezvladne,to samozrejme ano, jen aby to syn nebral snad jako nejakou zradu od maminky, ze zmizela. lze ho na to nejak pripravit?dekuji
beata
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Beáto, myslím, že by bylo dobré, aby manžel se synkem "trénovali" předem, aby to nebyla pak taková změna. Tedy jeden den se manžel postará o koupání, druhý den o krmení, třetí den o uspávání... Pokud není nemocnice příliš daleko, zvážila bych i možnost návštěvy uprostřed pobytu. Jinak je dobré o tom synkovi říct pár dní předem (on stejně něco tuší), co nejpodrobněji mu popište, kde budete (ukažte třeba mapu, obrázek nemocnice apod.) a co tam budete dělat... Vyličte mu, co budou mezitím s taťkou podnikat za zajímavosti (plány je pak třeba dodržet). Můžete nahrát na kazetu láskyplný a optimistický vzkaz pro synka, který mu pak tatínek pustí, když se chlapečkovi bude stýskat. Můžete vyrobit nástěnný rozvrh dní (pokud spinká po obědě, každý den rozdělit napůl) a každý z těch tří dnů si pak synek po spinkání do příslušného okénka nalepí samolepku - tak uvidí, jak se blíží váš návrat. Pokud by náhodou po vašem návratu k Vám hned nechtěl nebo se choval odmítavě, nic si z toho nedělejte, netvařte se nešťastně nebo ublíženě, ale usmívejte se na něj, a pomalu krůček po krůčku si na sebe zase zvyknete. Přeji šťastné shledání!
vztahy v rodině
Dobrý den, prosím o radu. Mám dceru (5 let), chodí do školky na dopoledne. Od mala je to velmi živé dítě, spíš kluk než holka a od mala vyžaduje společnost dalších dětí. Proto jsme mezi ně chodili vždy často. Dříve. když jsem si s ní třeba na hřišti chtěla hrát, stejně, jako ostatní maminky se svými dětmi, nikdy jí to se mnou nebavilo, chtěla děti, nejlépe starší než ona. Já jsem jí prostě nezajímala. Nyní si se mnou chce hrát doma, ale jakmile jsme venku, kde jsou další děti, zase jí nezajímám. Chápu, že je ve věku, kdy potřebuje vrstevníky a rozhodně je s nimi v kontaktu dost, neizoluji ji. Ale např. na chalupě, kde trávíme víkendy a léto, bych si s ní ráda hrála, malovala, něco tvořila apod, mám tam na ní i víc času, je tam ale spousta dětí a nechce se mnou dělat nic, chce stále za dětma (jsou tam děti starší než ona a jejich rodiče se jim příliš nevěnují) a když řeknu, že ne, tak začne scéna, jak za nimi chce atd. Všechno jde stranou, nevidí, neslyší, je jak fanatista a není s ní..
Barča
Mgr. Markéta Klingerová
...
vztahy v rodině
...řeč. Zkoušela jsem se s ní domluvit, že teď já, potom děti, ale představuje si se mnou 10 min a s dětmi celý den, myšlenkama je jinde a nemůže se dočkat. Mrzí mě to, ráda bych s ní měla blízký a hezký vztah, ale kdy a jak ho vybudovat, když za chvíli bude pozdě? Snažím se s ní hodně mluvit, komunikovat.... ale mám pocit, jako kdyby ve mně měla takovou jistotu, že si mě neváží. Děkuji za odpověď . Barča
Barča
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Barčo, mám pocit, že přestože se vědomě velmi snažíte být si s dcerkou blízká, vnitřně ji nepřijímáte takovou, jaká je - živé dítko, které má rádo "akci" spíš než "holčičkovské aktivity" (malování, tvoření, povídání)a společnost dětí spíš než komorní chvíle s maminkou. Váš dotaz vlastně nepopisuje žádný problém, který by dcerka měla - ona je spokojená, má ráda děti (to, že upřednostňuje o něco starší děti, může být - i když nemusí - tím, že je rozumově "napřed") a umí si s nimi hrát, doma si hraje s Vámi, má ve Vás jistotu... Samé dobré zprávy, nebo ne? Mít blízký a hezký vztah neznamená být na sobě závislí; pokud dcerka ví, že ji milujete (TAKOVOU, JAKÁ JE), že jste jí k dispozici, kdyby Vás potřebovala, pokud nemá strach se Vám svěřit se svými problémy - pak ten vztah už máte! Pojďme se teď podívat na Vaše pocity: "jsem si s ní třeba na hřišti chtěla hrát, stejně, jako ostatní maminky se svými dětmi", "já jsem jí prostě nezajímala", "zase jí nezajímám", "bych si s ní ráda hrála, malovala, něco tvořila", "nechce se mnou dělat nic", "zkoušela jsem se s ní domluvit, že teď já", "mrzí mě to", "mám pocit, že si mě neváží". Zdá se mi, že máte pocit, že Vás dcerka svým způsobem odmítá, a vlastně se "násilně" dožadujete její pozornosti, její přítomnosti, jejích citů - tím jí ale dáváte najevo, že 1)máte nějaké komplexy, 2)nejde Vám vlastně o ni, ale o uspokojení Vaší potřeby; z těchto důvodů se s Vámi chvílemi může cítit nejistě až nepříjemně, a vlastně ji tímto přístupem spíš vyháníte za dětmi, než aby chtěla být s Vámi (i když původně to byl nejspíš jen přirozený projev jejího založení - chtít být v centru dění, mezi dětmi, hýbat se). Řekla bych tedy, že by Vám pomohlo 1)niterně přijmout svou holčičku i s jejím neholčičkovským založením 2)vyjadřovat pochopení pro její touhu být s dětmi a nepožadovat její čas "pro sebe" 3)pokud myslíte, že by měla mít v denním rozvrhu nějaké tvořivé apod. aktivity - pro její rozvoj, nikoli pro uskutečnění Vašich představ - domluvte se s ní na denní době, kdy s nimi bude souhlasit, a zaveďte je pravidelně (ovšem skutečně není třeba delší doba než 15-30 minut) 4)dbejte na to, aby když se Vám dcerka s něčím svěří, Vaše reakce nenaznačovala, že je dcerka špatná; základem je dítě s pochopením vyslechnout, a pak mu být partnerem v rozhovoru, kterým samo přijde na nejlepší řešení - když to tak budete dělat, bude k Vám mít dcerka důvěru, a když bude i cítit, že ji přijímáte jaká je, nemusíte mít o váš vzájemný vztah žádné obavy 5)aby k Vám dcerka cítila důvěru a respekt, musíte to cítit sama k sobě i Vy; pokud s tím máte problém, případně i s pocitem osamělosti, bylo by dobře s tím něco začít dělat (buď přes psychology, nebo třeba viz http://www.modraalfa.cz/). Je vidět, že se snažíte být co nejlepší maminkou, že jste zodpovědná a uvědomujete si důležitost vztahu mezi matkou a dcerou: sejměte však ze sebe břímě představ o tom, jak by to mělo vypadat, a nechte rozvinout vztah skutečné konkrétní holčičky se skutečnou konkrétní maminkou - tak, jak to jejich založení a život přináší. Moc Vám držím palce!
agresivita
Dobrý den prosím o radu mám 6 letou dceru , která ted chodí do 1. třídy. Mají ve třídě chlapce , který je velmi agresivní a praštil mou dceru pěstí do rozkroku - úmyslně, další následovalo a zase jí tahal za prso. Ubližuje všem dětem.Takové a podobné věci se dějí denně. Nyní byl chlapec dignostikován , že má poruchu chování. Když si rodiče ztěžovali tak otec dotyčného jim řekl , že je rád at je seřeže .To je sice hezké , ale přece nejde čekat až opravdu někomu ublíží pořádně. Nevím jak to řešit. děkuji Katka
Kateřina
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Katko, toto nemůžete vyřešit sami, škola musí spolupracovat! Spojte se s ostatními rodiči a hromadně žádejte školu, aby přijala opatření, která ochrání vaše děti. Pedagogicko-psychologická poradna, výchovný poradce a třídní učitel mohou ve spolupráci s rodinou dítěte agresivnímu chlapci pomoci (např. terapie, změna výchovného působení rodičů atd.)a usměrnit jeho chování, a také přijatými opatřeními (např. zvýšený dohled o přestávkách) minimalizovat dopad chlapcovy poruchy na jeho spolužáky. Pokud k tomu škola nepřistoupila sama, je třeba ji k tomu přimět. Držím palce, aby se to povedlo.
otázky dětí
1 část. Dobrý den, jsem rozvedená, syn má 28 měsíců. V 7 měsících od nás odešel manžel, dnes už má vlastní rodinu, dalšího syna. Našeho syna navštěvuje 1x za měsíc na 1 hodinu. Větší zájem o syna nemá. Navštěvuje ho z povinnosti, bydlí 100 km daleko. Syn mu říká jménem. V 1 roce syna jsem si našla přítele. Syn mu říkal jménem a po půl roce, kdy už jsme spolu bydleli, mu syn začal říkat tati. Měli spolu moc krásný vztah. S přítelem nám to bohužel neklapalo, i když jsem se kvůli synovi moc snažila. Ve dvou letech jsme se s přítelem dohodli, že je rozejdeme. Moc se mi ulevilo, protože jsme oba byli moc rozdílní a každý jsme potřebovali něco jiného. Už ani kvůli synovi jsem nemohla pokračovat dál. Přestěhovali jsme se se synem k mým rodičům. K babičce a dědovi. K dědečkovi má můj syn úžasný vztah. První měsíc si na svého nevlastního tátu syn vůbec nevzpomněl. Poté se ptal, kde je tatínek. Vysvětlila jsem mu, že odjel pryč a už ho neuvidíme. A že si časem najdeme jiného tatínka.
1. část Martina S.
Mgr. Markéta Klingerová
...
otázky dětí
2 část. Teď se syn pořád ptá, kde je ten nový tatínek. Chce prostě nějakého "svého" tatínka. A já nevím, co mu mám odpovídat. Bývalý přítel, by syna rád vídal. Nevím, jestli je to dobrý nápad, abych syna ještě víc nerozrušovala. Od rozchodu se neviděli(4 měsíce). Prosím tedy o radu. Jak mám reagovat na synovi otázky ohledně tatínka? Mám mu umožnit vídat se z nevlastním tatínkem? Kdy mám synovi říct, že ten kamarád, který chodí jednou za měsíc na návštěvu je jeho biologický otec? Nevím co mám dělat, aby to bylo nejlepší pro syna. Děkuji za odpověď .
2. část. Martina S
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Martino, pokud jste se s přítelem rozešli, asi by nebylo dobré, aby se s ním synek stýkal - je dost pravděpodobné, že jednoho dne to přítele přestane bavit, zvlášť pokud bude mít své vlastní dítě, a Váš syn by pak trpěl mnohem víc. Pokud jeho vlastní otec ho navštěvuje (i když málo), zvažte, zda synkovi nevysvětlit (dobré by to bylo třeba prostřednictvím nějaké pohádky o zvířátkách, která prožijí obdobu vašich vztahů; přečtěte si prosím též mé odpovědi Aleně a Lee na toto téma), že toto je jeho tatínek, kterému se narodil, ale z těch a těch důvodů s vámi nežije (je důležité, aby dítě vědělo, že to v žádném případě nezavinilo), a že až se seznámíte s někým, s kým si budete tak rozumět, že spolu budete chtít zůstat, to bude jeho druhý tatínek, který s vámi bude bydlet. Přeji vám všem co nejlepší vzájemné vztahy!
dospělé děti
Dobrý den, prosím radu. Mám syna 21 let, již pracuje, má problémy navázat kontakt s dívkou, je pohledný i chytrý, ale má nízké sebevědomí. Vyrůstal bez otce a je hodně závislý na kamarádech, za které i platí různé dluhy apod., což zase přináší problémy do soužití nás dvou (někdy nepřispěje na domácnost). Je možné poslat ho do nějaké poradny psychologa, ale bezplatné - privátní poradny jsou pro nás neúnosně drahé, protože by šlo patrně a déledobější terapii. Děkuji moc, Daniela
Daniela z Kladna
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Danielo, vzhledem k tomu, že je syn dospělý, svéprávný, dokonce chytrý, měl by se - pokud o to stojí - o pomoc své psychice zajímat sám. Vy můžete jen vymezit hranice, co jste - jakožto jeho ubytovatelka - ochotná tolerovat a co ne. Když zjistí, že mu příspěvek na domácnost neprominete, třeba se bude víc rozmýšlet utratit peníze za někoho jiného. Jestli syna celý život nadměrně opečováváte (to samozřejmě nevím, jen odhaduji), neměl jak sebevědomí získat. Jako podstatný problém bych viděla jeho potřebu podplácet si kamarády - to je třeba řešit. Na kontaktování dívek ještě může dojít později, až skutečně dospěje. Pokud jde o psychology, podívejte se sem: http://www.zsi-kladno.cz/index.php?nid=4162&lid=CZ&oid=518864 - je to zadarmo a poradí tam buď Vám, nebo synovi, jak dál. Pokud ale syn nebude sám chtít na sobě něco změnit, a půjde k psychologovi jen aby "měl od vás pokoj", nebude to mít žádný efekt - na to se připravte. Přeji synovi, aby brzy dozrál.
vztahy v rodině
Dobrý den, prosím potřebovala bych poradit o chování mé patnáctileté dceři vůči mě. Zachází to už daleko a já si nevím rady. Připadá mi, že už to není pubertou, jak jsme si mysleli. Mě jako mámu už druhý rok ponižuje, nadává mi, věčně na mě řve i venku jako na psa. Stále slyším jak jsem hnus odpornej, jak hnusně vypadám, jaké mám hnus oblečení, jak jsem ze všech nejhorší. Nic jí ode mě nechutná i když nám ostatním jo. Včera ji už manžel nasekal, protože jsem nemocná a ona zachází se mnou jak s otrokem. Je líná, nepomáhá mi. Včera mi řekla, že mě hrozně nenávidí. Kamarádky a cizí lidi respektuje, poslouchá je, směje se s nima. Stupňuje se to a já už nemůžu, strašně mě to bolí, jak každý den se mnou jedná. Hlavně když manžel není doma. On pracuje od rána do šesti večera. Mám nemocnou páteř a nervovou soustavu. Neposlouchá a nepomůže v ničem. Nejhorší je ta ostuda třeba ve městě mezi lidma, když na mě štěká a nadává mi jak nějaká romka. Prosím o radu. K psychologovi ji nemůžeme dostat.
Monika
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Moniko, chování Vaší dcery naznačuje, že má pocit, že není proč si Vás vážit, a kvůli tomu se na Vás zlobí. Nepíšete, jaký vztah jste měly před pubertou, jak jste ji vychovávali, jestli má sourozence... V pubertě se zviditelňují vztahové problémy, které vznikaly dlouho před ní, proto za to puberta může jen do té míry, že nyní to "jde ven". Nevím, jestli Vám Váš zdravotní stav dovoloval a dovoluje být důsledná; skoro každému puberťákovi občas ujede nějaké to "Nenávidím tě!" nebo "Proč mám tak nemožné rodiče!" plynoucí ze zoufalství nad vlastní bezmocí a rozbouřenými hormony, ale to, co popisujete, by si při vhodném vedení dítě k rodiči prostě nedovolilo. Popisujete svou roli jako "psa, otroka" - k tomu ale je třeba Vaše spoluúčast...kdybyste se nenechala ponižovat, nemohlo by se Vám to dít - samozřejmě nevím, jak Vaše možnosti ovlivňuje Váš zdravotní stav. Možná dcera prostě čeká, kdy už se konečně "seberete" a zatrhnete jí to. Je dobře, že Váš muž stojí za Vámi, ale tělesný trest opravdu nebude to nejlepší řešení - lepší by byl rozhovor mezi čtyřma očima, kde otec jasně deklaruje, jaké chování je přijatelné, a jaké důsledky bude mít chování nepřijatelné. Zároveň byste měli dovolit dceři dospívat – tedy se nesnažit držet ji „v područí“ a chtít, aby bez řečí poslouchala na slovo, nepřistupovat k ní jako „k malé holce“. Doporučuji Vám – i manželovi - přečíst si knížku Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali, jak poslouchat, aby nám teenageři důvěřovali (Adele Faber, Elaine Mazlish). Když nechce dcera k psychologovi, možná by mohl pomoci Vám osobně, abyste dokázala najít svou sebejistotu a útoky Vaší dcery Vás nebolely, ale spíš Vás přiměly změnit se - je možné, že když najdete sama sebe, změní se i Vaše dcera. Držím Vám palce!
adoptované děti
Dobrý den, ráda bych se zeptala na Váš názor. Píšete, že děti z rozvedených rodin mají vychovávat jejich vlastní rodiče. Jak je to ale s chlapcem, jehož maminka umřela (byla drogově závislá), tatínek se nestará, nikdy ho neviděl. Můj přítel, maminky bratr, syna po její smrti adoptoval. Vzhledem k tomu, že žijí v jiném státě, vychovává ho mého přítele máma, tj. chlapcova babička, přítel je jezdí na víkend. Já cca 2x do měsíce také, na dovolenou jezdíme ve třech. Protože plánujeme svatbu a dítě, nejsem si jistá, jakou roli mám v tomto uskupení zastávat - sice chlapce vidím relativně málo, na druhou stranu se plánuje, že se za čas přesune na pevno do naší domácnosti. Vše je zkomplikované 2 státy, ikdyž chlapec mluví oběma jazyky. Moje otázky: 1. mám chlapce vychovávat či pouze přihlížet, jak to zvládají s mým přítelem? 2. jak časově postupovat, až budeme mít svatbu a dítě - kdy je dobré, aby chlapec přešel do naší péče? On se na svatbu moc těší. Moc Vám děkuji za tuto Vaši aktivitu.
Julie
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Julie, nepíšete, jak je chlapec starý, což snižuje mé možnosti Vám konkrétně odpovědět. 1. Řekla bych, že dokud chlapce vídáte jen takto sporadicky a nejste s přítelem sezdaní, je lepší případné výchovné postupy, které vidíte jako přínosné, pouze navrhnout příteli, který je pak - pokud bude souhlasit - může aplikovat a požádat o to i svou maminku. Až bude chlapec ve vaší péči, pak - protože vlastní rodiče nemá - budete jeho maminkou se vším všudy. 2. Nemám dost informací - kolik let je chlapci, jestli nemá vlastní představy o tom, kdy se ho ujmete, jestli o to vůbec stojí, jestli si nemyslí, že jakmile se vezmete, bude s vámi, jestli ví o plánovaném sourozenci, jak se k tomu staví... Navíc vy dítě plánujete, ale kdoví, za jak dlouho a jestli přijde - takže i toto je třeba dobře promyslet... Přeji Vám šťastné rozhodnutí a plnou náruč rodinného štěstí!
děti v rozvedené rodině
Dobrý den.Jak vysvětlit svým klukům(17,14,11)že jejich otec po rozvodu (2roky) žije nespořádaným životem,hodně pije,nemá práci(dělá na černo) a neplatí žádné alimenty.Neustále si nárokuje bydlet v mém rod.domku,jelikož po rozvodu neměl kam jít,ale z počátku si našel nájem,který však vzhledem ke svému způsobu života opustil(žije u nějaké ženy).Kluky si nebere,nijak se o ně nestará a nezajímá se o ně.Mám pocit,že se mi skrze ně mstí(ty jsi to tak chtěla,tak to máš)a jakoby čeká,že ho zavolám zpátky.Jenže náš rozchod byl opravdu špatný,plný hádek a očerňování.Oba jsme ho nezvládli.Ještě teď spolu špatně komunikujeme.Zpočátku jsem se snažila před dětmi hájit jeho dnešní chování (promíjela alimenty,brala na sebe veškerou starost a zodpovědnost za kluky-škola,kroužky,dovolené apod),ale mám pocit,že jsem jen mu ulehčovala život.Chci konečně mu zrušit trvalé bydliště,jít tvrději za alimenty.Jak ale tohle vysvětlit klukům.Hlavně prostřední je na otci závislý a jen s ním si posílají sms.Děkuji.
Klára
Mgr. Markéta Klingerová
Dobrý den, Kláro, Váš prostřední syn je ve věku, kdy otce nejvíc potřebuje... Sama píšete, že jste po rozvodu netrvala na otcově podílu na péči o děti... Nevidím nyní lepší možnost, než pravdivě popsat Vaše důvody, proč chcete nyní podniknout jisté kroky. Samozřejmě by nemělo zaznít nic ve směru "táta o vás nestojí" - ať je tu ještě možnost, že se o ně zajímat začne (přinejmenším si smskuje s jedním z nich, i když to není nic moc, přece jen to nejsou úplně zavřené dveře). Vysvětlete, proč je třeba, abyste ho odhlásila, a proč potřebujete, aby platil alimenty. Asi bych to vysvětlovala každému zvlášť (o samotě; pokud možno ale během stejného dne), aby si mohl dovolit uvolnit případné emoce a ujasnit si, co potřebuje (to může být u každého jiné). Nemáte to lehké, držím palce Vám i klukům!