Rodičovská poradna Kateřiny Novotné

Dobrý den K.,

děkuji za váš dotaz. Souhlasím s vámi, že bití by mohlo přinést jiné výsledky, než potřebujeme.

Napadá vás nějaký tip, proč dcera začala mluvit vulgárně? Testuje hranice? Je to hra o moc? Funguje jí tento slovník ve školním kolektivu, kde si vytváří novou pozici? Snaží se tak na sebe upozornit? Došlo k nějakým změnám v rodině? Jinými slovy by mě na prvním místě zajímalo, o co dceři jde (proč začala mluvit hodně vulgárně). Jaká je příčina. Pokud by se vám podařilo zjistit, co dcera řeší – můžete pak již nabídnout konkrétní řešení její potřeby a vulgární mluva nebude již potřeba.

Protože pokud se dcera vulgaritami snaží například upoutat vaši pozornost, a problém se začne řešit ve velkém – naplní se tím její potřeba pozornosti. Dnes a denně budete řešit, jí, že mluví sprostě, že…atd. Tím zjistí, že mluvit sprostě zařídí vaši pozornost a může pak tento slovník používat častěji. Nebo jsme teď v poradně Akademie rodičovství řešili, že po rozvodu začalo jedno dítě mluvit velmi sprostě – stejně jako to dělával táta, tím dítě zajišťovalo přítomnost otce v rodině, alespoň přes tuto komunikaci.

Z trochu jiné úrovně nabízím dceři nastavit jasné hranice: „Potrestání považuji za neúčinné, opravdu si myslím, že by se to, že mluvíš sprostě dalo řešit jinak. Můžeme se spolu domluvit, že přestaneš používat vulgární slova. Nechci, abychom doma takto mluvili. Co navrhuješ?“

Základní strategií, pokud to jde, je vracet problém k dítěti – co navrhuješ? Jak to chceš řešit? A společně pak zajišťovat nápravu. A být důsledná.

Přeji vám i celé vaší rodině hodně zdraví. A moc děkuji za vaše ocenění.

Dobrý den Evo,

děkuji za vaši podporu. No otázka je, co ty děti chceme naučit. Stále se setkáváme s názorem, že když děti budeme vychovávat jinak než formou odměn a trestů vyrostou z nich nevychovanci a drzouni.

Většinou křičíme na děti, protože se chceme vyhnout fyzickým trestům, ale nevíme, jak jinak reagovat, když dochází k porušování pravidel, dohod či ubližování. Otázka totiž nestojí, zda trestat či netrestat. Ale jak vymezovat hranice a postupovat při výchově či porušování norem.

Trestat děti i sebe umíme. V manipulaci jsme mistři. Většina z nás to zažila a většina z nás to i nadále schvaluje – je lepší jedna přes zadek než tisíce slov. Největším rizikem trestů je přenášení mocenského modelu do dalších vztahů a nekonečných her kdo z koho. Malé dítě nemá ještě tolik informací, aby pochopilo – bouchl jsem sestru či bratra – táta mi dá na zadek za trest a už to dělat nebudu. Naopak dítě z toho chápe, že tento model je v pořádku. Učí se modelem. Jenom je potřeba být dost velký (mít tu moc) jako táta. Donekonečna pak řešíme, že se sourozenci bouchají, že děti jsou agresivní i na rodiče či na děti na hřišti – ano bouchají je proto, protože jsme je to naučili.

Nejběžnější cestou, ale ne funkční, jak se z toho ven je, že s dětem vše povolíme, donekonečna vysvětlujeme a přesvědčujeme až jsme z toho vyčerpaní. Na hřišti lze slyšet zoufalé maminky: „půjdeme už prosím domů. Mamince se chce už moc moc na záchůdek. Miláčku prosííííím.“ Jdeme zkrátka, až přes sebe. Vyhýbáme se konfrontacím. Nenastavujeme hranice. Výsledkem jsou děti, které mají problémy s autoritou, malí tyrani, kteří zažívají pocity nejistoty až frustrace z absence bezpečného a srozumitelného prostředí.

Velmi složitá situace je pro děti, když jejich rodiče se pohybují mezi jedním a druhým přístupem. Navíc velmi nepředvídatelně. Chvíli je vše povoleno a za nějaký čas dojdou rodiči nervy, síla i energie a rodič začne křičet, hrozit, zakazovat, vyhrožovat…pak je mu to líto, omluví se a zase je vše povoleno.

Čím více je nejistý rodič a houpe se z jednoho přístupu k druhému tím více je zmatené a nejisté dítě a zlobí a zlobí, je divoké, ničí věci, špatně spí, počůrává se, vzteká se, dělá naschvály, vysmívá se rodičům do obličeje, provokuje, lže, krade, podvádí, je plačtivé, apatické….atd.

Děti potřebují hranice. Ale autoritu a respekt si nejde vynutit ani fyzickými tresty a křičení k nim patří.

Skutečnou cestou, jak z toho ven je a co většinou probíráme v kurzech Akademie rodičovství

-         uvědomit si proč vlastně máme děti

-         z reflektovat své výchovné vzorce

-          zamyslet se nad tím, jakého člověka chci ze svého dítěte vychovat

-          vnímat a rozlišovat své potřeby od potřeb dítěte. Ptát se sebe i svých dětí – co potřebuješ?

-          zapojit zdravý rozum – je třeba být důsledný a vymezovat dítěti hranice. K výchově je třeba přistupovat s vyvážeností zdravého rozumu a citu.

-          jasně, jednoduše, otevřeně říkat co po dětech chceme a proč to chceme. Přinášet smysl. Nevymýšlet složité konstrukce, jak to na ně ušít. Například: „V posteli budete nejpozději do 20,30 hodin, pokud ano budu číst pohádku, později se pohádka nečte“, „Nejhorší známky ve škole budou trojky (hranice). Jak toho dosáhneš? (cestu si hledá dítě)“, „ S maminkou jsme se rozhodli, že budeš hrát tenis. Zkus si k tomu najít vztah, protože uděláme všechno pro to, abys byl dobrý..“ vtip je v tom, že běžně toto děláme – rozhodneme se, že dítě bude chodit hrát tenis, ale otevřeně mu to neřekneme a snažíme se jej přesvědčovat, vyhrožovat, manipulovat, odměňovat, trestat….no zkrátka všelijak udržet u tenisu. Tak místo těchto nefunkčních vzorců – mu to prostě řekněte a buďte tu pro něj – kdyby potřebovalo pomoc. Pomozte mu uspět.

-          být pro děti transparentní.

-          nechávat na děti dopadnout přirozené důsledky chyb. Neřešit za ně. Pomoci jim zvládnout vlastní průšvihy.

-          zapojit je do domácích prací.

-          posilovat jejich sebeúctu a sebevědomí

-          najít si na ně čas a užívat si jej společně.

Hodně zdraví celé vaší rodině.

Srdečně, Katka

PS - omlouvám se za ty rozházené odrážky - nějak mi to nejde upravit jinak.

Dobrý den Markéto,

děkuji za váš dotaz. Krásně jste popsala princip odměn a trestů, boje o moc, a následné lhaní a podvody. Navíc pro děti je velmi složité, že jim koupíme něco velmi atraktivního – tablet – a pak jim nedovolíme si s tím hrát tak často jak by si přáli.

Dovolím si vám nabídnout trochu jiný přístup.

Co jít zajít za klukama a říci jim, že nechcete, abyste jeden druhému lhali, abyste podváděli. Ale naopak, že vám velmi záleží na tom, abyste si mohli všechno spolu říkat.  Abyste měli mezi sebou férové vztahy. Smyslem je říci, že lhaní a podvádění neschvalujete, ale zároveň to sdělit neobviňujícím způsobem a naopak říci, co je pro vás důležité a co chcete. A jak to mají oni. Co navrhují.

Dalším krokem přinést smysl toho, proč nemohou si hrát na tabletu či telefonu neomezeně. Například jedná se o jednostrannou aktivitu a nerozvíjí to vztahy…(sdělte podle toho jak to máte vy). A následuje hranice – A proto jsme se s tátou domluvili/rozhodli, že budete trávit na tabletu/telefonu maximálně 8 hodin týdně. A teď nabídnete možnost rozhodovat, řídit si to a převzít zodpovědnost dětem – jak si to chcete rozvrhnout…(např. každý den hodina, v sobotu 2, nebo jakkoliv a budete si to hlídat). A jak to budete hlídat? Společně s dětmi vymyslete rozvržení času, jak si to budou hlídat, a co se bude dít, když někdo zapomene hlídat čas – tady nejde o trest, ale o řešení situace, když zapomeneme. Zapomínat je normální, jsme lidé. Děti se této dovednosti učí. Dále je třeba si řící – že kdyby to někdo chtěl jinak – může přijít a bude se vyjednávat. Musí přinést dostatečné argumenty pro změnu rozhodnutí. Důležité je, že v tomto způsobu nastavení hranic pak nedochází k lhaním a podvodům. Navíc děti se učí důslednosti, zodpovědnosti, sebekontrole, domlouvání a vyjednávání, důvěře.

V tomto postupu se můžete odkazovat na domluvené a vymyšlené řešení situace syny. Říkal jsi, že....V průběhu doby můžete oceňovat, jak si čas hlídají, jak dodržují dohody. Vzhledem k tomu, jak píšete, že kluci jsou šikovní, sportují a ve škole jim to jde – věřím, že tyto nové dovednosti společně zvládnete a bude jim to ku prospěchu.

Držím palce a přeji hlavně hodně zdraví. Srdečně, Katka

Dobrý den Hano,

děkuji za váš dotaz. Přemýšlím nad tím, jak dlouho ještě jednomu z dětí bude méně než 18 let a bude ochoten/ochotna respektovat vaše opatření. Jaký je důvod vašich opatření? Jestli by nebylo možné se s dětmi spíše domluvit, než-li striktně nastavovat v jejich věku časové omezení pro čas trávený v digitálním světě.

Mě osobně se líbí, že jdete dětem příkladem a jste na počítačích minimálně. Na druhou stranu ony v době chytrých telefonů a sociálních sítí žijí. Navíc je tu fakt, že jsou skoro dospělé a měly by se samy naučit hospodařit se svým časem a převzít za to zodpovědnost (pokud jak budou trávit čas rozhoduje někdo jiný učí se poslouchat opatření nebo tvořit opatření).

Pokud by se vám povedlo s dětmi domlouvat společné trávení volného času bude to báječné. Čas trávený na počítačích/mobil bych nechala na jejich uvážení s tím, že mají hotové své povinnosti.

Mám-li však odpovědět na váš dotaz – tak se uvádí čas i 2-3 hodiny denně. Ale myslím, že hodně záleží na situaci. Pokud by např. 17letý potomek šel na brigádu přes léto, tak může být pracovně na PC většinu pracovní doby.

Přeji vám a celé vaší rodině hodně zdraví a pohody. Srdečně, Katka

Dobrý den Martino,

z toho, co píšete slyším – snažím se syna pochopit, porozumět tomu, jak se chová, přemýšlíte nad tím. Myslím, že to je první krok k tomu, aby se vám to podařilo. Zkusím vám rozšířit váš pohled – věřím, že by to mohlo pomoci.

Syn komunikuje. Komunikace nejsou jen slova. Pláč, smích, klid, neklid, nemoci – rýmičky a teplůtky, štípání a bouchání, hlazení, bouchání dveřmi, courání se – to vše je komunikace. Jenom někdy ne vše jde vyjádřit slovy. Buď, že to dítě ještě neumí – bylo by hezké, kdyby jasně děti popisovaly své pocity a potřeby a definovaly své požadavky – ale to neumí ani většina nás dospěláků. Proto je Akademie rodičovství, abychom to naučili rodiče a ty pak modelem své děti. Nebo se děti bojí to říci, nebo mají pocit, že „to nejde vyslovit“…

Mé doporučení je – zkuste více než slovům zkoušet porozumět komunikaci která je za tím – té která se děje a tu zkuste rozklíčovat. Pozorujte ty situace. Ptejte se syna jak mu je a co potřebuje, jak se cítí a zkuste i vy mu popisovat své pocity a potřeby.

Děti se učí modelem. Tím myslím například, co se učí děti, které rodiče trestají – i to že jej vykážete do pokoje „že s takovým klukem nechci být“ je pro něj velký trest. Když vás bude někdo od sebe „odstrkovat“ a zároveň říkat mám tě rád – čemu budete více věřit? Slovům nebo činům?

Z toho co píšete čtu – že syn dělá přesně to samé co vy – jak popisujete syna: „Když někdo na něj nereaguje, jak chce, ubližuje.“ Vy s manželem mu také něco řeknete „nedělej to“ a když neposlechne (neudělá co vy chcete) přijde trest. Je jen otázka, kdo je v roli silnějšího ve vztahu vy a on jste to vy…tam prohrává, ale ve vztahu ona a mladší sestra…má navrch on. Navíc jsou okamžiky, kdy se mu daří situaci otočit a „mít navrch“ i ve vztahu k vám. Děti se učí modelem – takže kopírují vzorce které se naučí od nás rodičů. Jestli vás to zajímá více – mohu doporučit článek na našem blogu zabývající se otázkou odměn a trestů.

Budu ráda, když mi dáte vědět jak se vám daří měnit komunikaci s vašimi dětmi. Když se potkáme na kurzech Akademie rodičovství bude to prima.

Srdečně, Katka