Psychologická poradna

Obracím se na vás s dotazem ohledně expartnerky mého přítele. S přítelem budeme spolu téměř 2 roky a z bývalého vztahu má syna, který vyrůstá s matkou.Ta jejich rozchod (manželé nebyli) brala/bere dost špatně. Emocionální výbuchy, srdceryvné zprávy, sebedestruktivní sklony, vyhrožování sebevraždou. Útoky směřují proti mému příteli, není to na denním pořádku, ale jednou za čas toto období přijde. Přítel pak neví kudy kam, spíše se snaží se být “nad věcí”, podle mě však se ho to dotýká více než si připouští. Zmiňoval se mi, že již dříve během jejich vztahu její podobné stavy zažil (když neustála hádky, demonstrativně odjížděla skočit z mostu a podobně). Bojím se i o malého, kdy v necelých 3 letech byl svědkem scény, kdy jeho matku můj přítel zachraňoval před skokem z balkonu. Chci se zeptat, jak se zachovat. Chci příteli pomoct se z těchto problémů dostat, snad na to máme dostatečně silný vztah. Jak si s jeho bývalou poradit a pokusit se jí pomoct, tím myslím odbornou pomoc. Děkuji.

Dobrý den, je mi 19 let a bydlím u rodičů a nedávno jsem byl přijat na VŠ. Bydlím s mámou a jejím přítelem. Mámin přítel je silně autoritativní a nutí mě do všeho, jako bych byl jeho majetek. Např.: K narozeninám jsem dostal klávesy, jelikož jsem si je přál, to je v popřádku. Bohužel jsem nevěděl, co mě čeká. Původní nadšení se změnilo v odpor a nechuť. Mámin přitel má hrát na jakési zábavě a mě přikázal (ano, doslovně), že tam budu hrát s ním (jen připomenu, že ve hře na klávesy jsem začátečník). Další příklad je, že mě nutí hrát fotbal za místní družstvo, ačkoliv jsem už od 10 let hrál z donucení a vůbec mě to nebavilo. Z toho důvodu jsem se každý den, kdy se mělo hrát, dostával do stresu. Já chápu, že to myslí dobře, ale mě to neskutečně vadí, jak mi řídí každičký okamžik mého života. Můj dotaz je, zda-li můžu říct "ne" nebo se musím podvolit. Několikrát jsem už uvažoval i nad tím, že se na VŠ vykašlu, odstěhuju se a půjdu pracovat, jenom proto, abych tohle nemusel snášet. Děkuji. - otázka upravena poradcem

Prosim vas moji v nucce jsou 3 roky od malinká mě má moc ráda nechápu jak je možný že vnučka odmítá svou maminku a šťastná je když je u me každý malí dite chce mamu ona ne moc me to trápí a nevím co mám dělat

Dobrý den, mám velmi komplikovaný vztah se svojí matkou. Je mi 47 let, mám vystudovanou VŠ, jsem spokojeně vdaná 25 let, 2 děti na VŠ, normální rodinný život, nežijeme si nijak špatně. Mého manžela naši nikdy moc nezkousli, je jim dobrý akorát, když potřebují pomoc na chalupě. Naše děti mají rodiče rádi, ale občas jsem ledacos vyslechla ohledně hlídání. A pak mám mladšího bratra, který byl už od mala protěžován zvláště u mámy. Vzhledem je brácha hodně podobný mámě, umí to s ní, dokáže lichotit, hladit ji po srsti. Ale to je asi tak vše. Dodávám, že já jsem jeho opak. Největší zrada pro matku je, že vypadám jako moje babička - její tchyně, neumím jí lichotit, jsem rázná, podle ní prý drzá a hubatá. Bratrův život je otřesný, má za sebou drogovou i kriminální minulost, nemanželské dítě žijící v cizině, o kterém se rodiče dozvěděli až když „vnučce“ bylo 17 let. Brácha nasekal dluhy zřejmě do konce života, ale pořád je hvězda. Jako dítě jsem na bratra celkem pochopitelně žárlila, ubližovala jsem mu. Dostávala jsem za to. V dospělosti, když jsem mámě občas řekla, co brácha vyvádí, tak nejen, že tomu nevěřila, ale byla jsem špatná, že na něj házím špínu. V té době brácha vydělával spoustu peněz (to se matce líbilo), které ještě rychleji roztáčel. Já jsem v mládí chvíli žila v USA, ale pořád jsem měla nějakou intuici, že brácha nedopadne dobře, že bych měla být našim nablízku. Usadila jsme se v rodném městě, naivně jsem si myslela, že to naši ocení. Nicméně několikrát jsem si vyslechla, že jsem tam měla zůstat, alespoň by mohli jezdit do Ameriky. Nyní, díky pandemii, se bratr ve svých 45 letech se vrátil z jeho tisíce podnájmů v Čechách i v zahraničí k rodičům do pokojíku. Máma je vlastně šťastná, že je doma. Táta asi také, ale ten to nedává tolik najevo. Ráda bych také věřila tomu, že se brácha změní, ale moje intuice opět říká, že je nyní doma a seká chvíli latinu, ale nebude to mít dlouhého trvání. On nevypadá jako nějaký grázl, má kultivované chování, ale zase si bude dělat co bude chtít, bez ohledu na ostatní a na nějaké morální hodnoty. Otvírat oči matce je v 73 letech asi zbytečné. Brácha se o ně na staré kolena nepostará. Poraďte prosím, jak mám s mámou na prahu 50-tky jednat. Děkuji Jana

Dobrý den, mám dvě dcery 12 a 9. Obě situace nesou různě. Starší se hrozně bojí vycházet a má hysterické záchvaty.Chce vychochávat tu mladší a je velmi agresivní. Mladší to nese jakoby lépe. Ale začala mít velké problémy se žaludkem. Bojí se cokoliv jíst a vždy se už dopředu před jídlem bojí, že jí bude bolet břícho. Nechce ani jíst, co má ráda, že ji bude bolet břicho. Předpokládám, že je to psychosomatické. Můžete mi poradit, jak v této situaci reagovat, jak je mám uklidnit. Děkuji

Dobrý den, mám problémy s devatenáctiletým synem. Má před maturitou, nikdy s ním nebyly velké problémy, patří mezi nejlepší ve třídě. Žijeme na vesnici, kde má velkou spoustu kamarádů, se kterými se velmi často stýkal. Postavili si i v lese chatku na jejich společné setkání, zkrátka páni kluci. Nyní ale nastaly velké problémy, téměř denně celim jeho nátlaku. Jde o to, že jeho kamarádi i v této době chodí trávit večery na tuto chatu, není nic platné apelování na jeho zodpovědnost, že to nyní není možné, že je třeba dodržovat pravidla. Já jsem ta nejhorší, která vše přehání. Bohužel, nemám zastání ani v manželovi, jeho slovy: Je to blbost, půst ho. Nyní je situace taková, že v této době, kdy bychom měli držet spolu, vubec nekomunikujeme. Mlčíme. Takto fungujeme, jako tichá domácnost již týden a mně je do pláče.

Dobrý den, mám těžce post. dceru s poruchami chování, nemůže nyní docházet do praktické školy, je tedy doma, já jsem na home office (práce mi de facto udržuje mentální zdraví), odlehčovací služby jsou zavřené. Nikdo mi není schopen ani naznačit, kdy se otevřou spec. školy (mluví se o všech ostatních školách, postižení jako by neexistovali) nebo alespoň stacionáře, abych mohla zase popadnout dech a fungovat. Jde doslova o přežívání ze dne na den, světlo na konci tunelu je v nedohlednu. Můžete, prosím, poradit, nebo přeposlat kompetentním osobám k zodpovězení? Děkuji.

Dobrý den, zůstal jsem s dcerou, 14 letou, sám, po rozvodu svěřena do péče matky, tak ale dlouhodobě hospitalizována a není schopna se o dceru starat. Mám strach, kdybych chytil koronavirus, patřím do rizikovější skupiny (alergik, astma), a musel do nemocnice, kdo se o dceru postará? Zvlášť pokud by také onemocněla. Obě babičky a dědové již nežijí. Děkuji Vám a přeji hlavne zdraví vám i vašim blízkým. Luboš.

S manzelkou mame po rozchodu (cca 3 mesice), po 15 letem vztahu. V lednu mi ale oznamila, ze me jiz nemiluje a vztah je pro ni trapeni. Cca za mesic si nasla bydleni a dohodli jsme se na stridave peci. Mame 3 male deti (4,6,8). Od unora zijeme oddelene, zena ma cerstvy vztah. Situaci tezce snasim, protoze ji nechapu. Mam silne pocity smutku a unavu se kterou neumim pracovat. Zaroven jsem prisel asi o 70 zakazek. Nicmene mam uspory na takovou situaci. Psychoteraie mi tolik nezabira, v podstate rady jsou takove: musite se s tim srovnat, netlacit, nekomunikovat s zenou o vztahu. Podali jsme take rozvod, ktery zena nazyva vysvobozenim. Ma otazka je ale ohledne deti, ktere situaci berou jako prechodnou. Jakym zpusobem jim mam odpovidat na otazky. Kdy to skonci? Tati ona se vrati, dej tomu cas. Jsou to veci, ktere me velmi zatezuji. Nevim jak na tyto otazky reagovat. Zaroven pro deti je situace velmi prehledna, ziji v podstate spokojene. Rad bych, aby to tak bylo i nadale.

Dobrý den, chtěla bych poradit ohledně mé devítileté dcery. Odmalička je velmi citlivá, často pláče, kdykoli má pocit nějaké újmy. V současné situaci se její stav výrazně zhoršil, často pláče, že chce do školy, že jí chybí kamarádi, každý den řeší, že jí bolí bříško, začala ublinkávat. Dnes jsme řešili až hysterický pláč, že chce být s kamarády, že chce hned do školy, že klidně riskne onemocnění. Máme ještě mladší dceru, ta je naprosto v pohodě, naštěstí spolu hezky vycházejí , dokáží si spolu dlouho hrát. Dětem se věnujeme, vysvětlujeme, vymýšlíme rozptýlení a zábavu, přesto je pláč na denním pořádku a i když my s manželem osobně nemáme žádné další starosti, ať již finanční, či psychické, velmi nás to trápí, je čas navštívit dětského psychologa, či psychiatra? Nebo co byste doporučili. Děkuji velice za Vaši odpověď. Petra

Dobrý den. Manžel(onkologický pacient v remisi,vysoký tlak fce ledvin 25 %), pracující ), navštěvuje každý den svoji matku(75), bohužel ani jeden nepoužívají a nechtějí používat ochranu dýchacích cest při vzájemném setkání..., že je to zbytečné a když jsem se je snažila upozornit, že to není zrovna ohleduplné,tak reagují posměchem...Babičce, která je bez zdravotních omezení, soběstačná, děláme každý třetí den nákup, každý den v telefonickém kontaktu), ale přesto tchyně vyžaduje každodenní návštěvy manžela.Její druhý syn ji také navštěvuje min. 2x do týdne, občas mu hlídá malé děti.Když tchyně přijede k nám na koupání, nechápe, , že já i děti si roušku bereme a chráníme se., bohužel si to nedá vysvětlit.Tchyně je chytrá, ..a manžel nikdy nebyl mamánek...Jsem z toho nervozní, sama mám chronické zdrav. potíže,přijde mi to někdy od obou až bezohledné..Ještě že mám hodně práce, domácnost, home office, děti, snažím se přijít na jiné myšlenky, ale mám prostě strach

Dobry den, resime problem synovy (14 let) rostouci zavislosti na pocitacovych hrach. Ze skoly maji kazdy den online hodiny, ukoly a rozvrhy jsou zadane online, mnoho cviceni je nutno delat online, vse se odevzdava online, takze pocitac mu zabavit nemuzeme. Prvni dva tydny sly celkem dobre, ale ted, sotva se otocime zady, prepina na hry nebo do chatu a skolnim zalezitostem se temer nevenuje. Tresty ani odmeny nefunguji (patri mezi nadane deti a podobne zasahy si odjakziva nejakym zpusobem preklada do 'sveho' sveta, jak se mu to hodi, ted v pubertalnim veku je to o to silnejsi). Kdyby mel skolni zalezitosti v poradku, moc bychom to asi neresili (chybi mu samozrejme kamaradi, a tak to kompenzuje takto), ale za posledni dva tydny ma hotovou jen asi 1/4 zadane prace. Predem dekuji za jakekoliv napady. - otázka upravena poradcem

Co mám děla s jedenáctiletou vnučkou, když je od rána do večera "na telefonu". Rodiče to považují za normální, ale já mám pocit, že asi úplně zblbne. Snažím se jí zabavit nebo alespoň zapojit do domácích prací. Je ochotná i trochu pomáhat, ale i u toho musí mít něco puštěného z telefonu. Rozumní lidé by jí ho prostě na část dne sebrali, ale to její rodiče nejsou. Nebo je to normální a moderní. - otázka upravena poradcem