Psychologická poradna

Dobrý deň,
pred 3 mesiacmi som potratila. Tesne potom začala karanténa. Okrem toho, pár týždňov predtým som začala byť evidovaná na úrade práce ako nezamestnaná (predtým som bola dosť dlho na materskej). Od mladosti som bola úzkostný typ, liečila som sa aj na psychiatrii na úzkostnú poruchu. Avšak, po potrate sa to všetko zhoršilo. Prišli úzkosti, hypochondria, psychická bolesť. Nemohla som si hľadať prácu, keďže cez karanténu boli deti doma. Celý tento môj stav sa "vylepšil" o depresiu.. som unavená psychicky, aj fyzicky. Už ani si neviem predstaviť, niekde ísť pracovať. Veľmi túžim aj po bábätku, ale mám strach. Navyše z ÚP nemám nárok na žiadnu podporu. Ešteže manžel podniká a môžem mu pomáhať. Cítim sa unavená, pre spoločnosť neužitočná, smutná. Starej psychiatričke nechcem ísť, lebo som sa v nej sklamala a k novej sa neodvážim, lebo som stratila dôveru. Prosím, poraďte mi, ako sa z tohto vyhrabať von. Ďakujem. - otázka upravena poradcem

Přeji hezký den.
Bohužel mi nebyla do vínku dána inteligence (což se týká téměř všech jejich druhů) a ve svém životě nic nezvládám...Jak se mám sama se sebou smířit? S tím, že nemůžu vést normální život, že si mě nikdy nikdo nebude vážit? Jak necítit nespravedlnost a bezmoc při představě, že se nemohu změnit?

je mi 55 let, do 18 let mě týrali rodiče, ihned potom rodina manžela i manžel, jsem zavřená 32 let smrtelně nemocní jen díky lékařům bez přátel, nemám příbuzné a děti mě odstavili, i když jsem je piplala sama bez peněz i práce díky revoluci, nemám důvod žít, žiji v bolestech, obrovských, doktoři nereflexují, sami je zavinili a další přibývají, jak odejít?

Živím se krejčovinou. Ihned po nařízení karantény jsem se svými dětmi 9 a 13 let našila 250 roušek, které šly do hospicu, nemocnice, laboratoře a domova pro seniory. Vše na vlastní náklady. Pár mých stálých zákazníků mi samo od sebe volalo jestli bych jim roušky nenašila. Domluvili jsme se na částce 30,-Kč za roušku. V podstatě za nákladovou cenu, která mi částečně vykryla materiálové náklady. Jenže spousta dalších lidí mě má dnes za zlatokopku, která se snaží zbohatnout na neštěstí druhých. Děti nechápou proč se takto lidi chovají. A já s tím vnitřně zápasím. Díky opatřením jsem úplně bez příjmu. Kdyby nebylo manžela tak nemáme ani na jídlo. Veškeré náklady na živobytí platí on. Opravdu nevím za co a proč lidi soudí lidi, kteří se snaží aspoň částečně vykryt náklady.

Dobrý den, je mi 32, kvůli občasným nesnesitelným úzkostem (černé myšlenky, ztížené dýchání apod.) mám často pocit, že nechci žít nadále, ale sebevražedné myšlenky nemám - nakonec, mám jisté závazky (ne děti), takže by to ani nepřicházelo v úvahu.
Avšak, mám ze sebe pocit, že se jaksi perverzně vytěšuji situaci s koronavirem - že je nějaká šance, že se nakazím a jakožto celoživotního kuřáka s CHOPN mě to semele a budu mít konečně klid. Navíc, hned nato mám z těchto svých myšlenek výčitky svědomí, protože si uvědomuji, že situace s COV-19 je hrozná pro lidi i pro lidstvo. Ještě ke všemu se mi dělá z mediálních pohledů na věc šíleně špatně, když se o lidech 75plus, popřípadě klientech hospiců mluví jako by byli beztak na odpis. Ani nevím, zda je vůbec v tomhle světě o co stát. Samomedikuji se rivotrilem - ne každodenně, jen podle potřeby. Změna životního stylu u mě nepřichází v úvahu, již od útlého dětství jsem cítil, že jsem jinej - divnej. Je možné, že rivotrilem věci spíš komplikuji?

Dobrý den,
jsem si jistý, že trpím syndromem vyhoření. Bohužel nevím, jak se ho zbavit. Vždy jsem měl na sebe velmi vysoké nároky a těžko si odpouštěl selhání. Od určité doby jsem byl čím dál tím pasivnější, měl jsem problém s dodržováním deadlinů, udělat jakoukoliv práci mi začalo trvat více času. Nezvládám se starat o svou domácnost. Je ve mě nahromaděná spousta agrese, která se občas projevuje v hrubém chování vůči blízkým. V součtu tyto zmíněné problémy jenom prohlubují můj stav. Nevím, jak tenhle začarovaný kruh rozseknout a začít zase normálně žít. Mám problém v rámci Prahy najít terapeuta. Pocity byly už tak nesnesitelné, že jsem požádal svoji praktickou lékařku o léky na úzkost. Mám pocit, že ty my ale nepomáhají, akorát se po nich cítím unavený i během dne. Poradíte mi prosím, jak dál postupovat?
Děkuji,
TJN

Dobrý den,

já se mám v tomto stavu docela dobře, nemohu si na nic stěžovat, ale velmi mě trápí zavření hranic a nejistota, kdy se naše země zase otevře. Bojím se, že zde nastane komunismus a vadí mě všechny nesmyslné příkazy jako roušky atd. Myslím si, že nás naše vláda drží jako rukojmí, udržuje nás záměrně ve strachu. Také nevím, kdy budu moct vidět člověka, kterého miluji a který žije v úplně jiné zemi. On sem zřejmě přijet nebude moct, protože ho sem jako cizince nepustí - byť je to občan EU a mě zase nepustí ven. Nemám ráda tuhle zemi a to, že se k nám tak chová. Cítím se jako zavřená v kleci. Jinak přeju všem hodně síl a je skvělé, že takhle pomáháte lidem. Děkuji

Dobrý den, od té doby co začala karanténa, jsem jenom doma, nemůžu jíž večer ven, do posilky vůbec nic, jenom pracovat. Hrozně mě to deptá a myslím na sebevraždu. Celé je to podpořeno také tím, že se v posledním týdnu zabil jeden kolega z práce a druhý člověk, který mi byl velmi blízký. Je podle Vás normální, když se vysxxxru na ty zákazy od Andreje a začnu se chovat jako dřív? Nenosit roušku, udělat si v bytě párty, zajít si zacvičit nebo se mám zabít?

Dobrý deň, mám problém zvládať aktuálnu situáciu . Tato situacia ma psychicky ničí , neviem , kedy sa to skončí a to je pre mňa najväčší problém . Nemám rád zmeny a za poslednú dobu ich bolo viac ako dosť , cely môj doterajší svet sa zmenil , neviem sa stotožniť s nosením rušok a preto ani nevychádzam z domu , a pri predstave , že to bude trvať možno až do konca leta ma prepadá beznádej . Som študent vysokej školy a v súčastnosti dostávame úlohy cez PC , ale nedokážem sa namotivovať na ich plnenie , pretože neviem , kedy sa do tej školy vrátim a ako to bude ďalej prebiehať, nevidím svetlo na konci tunela . Ako sa s tým vysporiadať ? Ďakujem za odpoveď .