Dobrý de. Jsem vdaná, dvě děti, momentálně oba na táboře. Rozhodli jsme se s manželem, že za nimi pojedeme. Vzali jsme mé služební auto (soukromě můžu), on si sedl za volant a jeli jsme. Za městem jel tam, kde je ideál tak 70-80, protože jsou tam prudké zatáčky, cyklisti, je to mezi poli, takže srny, občas tam jede někdo jak ho..do a minulý týden tam byl v jedné zatáčce smrťák, tak tam jel 110. Až se mi dělalo zle, což je už co říct, nemluvě o tom, že když by byla havárka, tak u toho služebního je to komplikované a musela bych to celé platit.
Tak jsem ho prosila (to prosím tam bylo), aby jel pomaleji. Jednou, podruhé, potřetí. S tím, že se bojím a že se mi dělá špatně. Potřetí on duplnul na brzdu (naštěstí za námi nkdo nejel), otevřel dveře, agresivně vystoupil a řval, ať si dál jedu sama. A šel pěšky směrem k městu. Já rozklepaná si přesedla a jela dál, protože děti bylo třeba vyzvednout a z tábora odvézt. Za chvíli telefon - vrať se pro mě. Já to udělala, což možná byla chyba. Do tábora jsem to dořídila, v autě bylo dusno.
Už se mi to jednou stalo s ním v Německu, když jsme se ve třech s kamarádkou vraceli z hor. Tehdy jsem řídila já, on přikázal, ať okamžitě zastavím (já myslela, že je mu zle), on oběhl auto a fyzicky i slovně mě vyhodil z auta. Měla jsem tehdy strach, že mě tam v noci nechá, ale ujel jen pár metrů a pak čekal, až nastoupím.
Co s tím??? Mlčet? Vůbec neragovat na jeho styl jízdy? Kritiku on moc nesnese… Tyhle výstupy v autě jsou tak 1x za dva roky, příchody z jeho práce cca obden, ale třeba se také pohádá se svými zaměstnankyněmi a ony pak brečí a dávají výpověď - asi dvakrát jsem jela klidnit vášně. Takže se určitě takhle vzteká i jinde, nejsem s ním celý den.
Doma „bouchne“, ale ne tolik, když vidí rozházené hračky dětí, boty, aktovky, ale je tak % kdy to vidí, ale nevadí mu to. Před jeho příchodem se to snažím uklidit, děti se už taky naučily věci odkládat, aby podnětů bylo co nejmíň. Děkuji moc za radu, co s tím.
Irena