Paní Douchová, řeším takovou divnou situaci. Manžel měl vždycky velmi rád zvířata. V mládí se staral o koně, měl psy, morčata, křečky. I jako dospělý psům vařil (vztah jeho rodičů ke psům byl problematický, krmili je víceméně odpadky z domácnosti, např, vysmaženým olejem). On byl proti tomu, za což jsem si ho vážila a říkala si, má rád zvířata, bude to dobrý partner. Jenže po letech se to začalo měnit. Kolem jeho čtyřicítky zbil doma štěně, protože se počůralo na chodbě (nebyla jsem doma), fenka se pak bála chodit chodbičkou, protože ji tam vždycky zavřel a tloukl s ní o zem. Jak jsem to zjistila, řešila jsem to a on si uvědomoval, že byl zbytečně tvrdý. Pak pracoval v živočišné výrobě a když se naštval, neměl problém bít prasata lopatou. Pár let nato skopal psa švagrové. Podotýkám, že během těch let jsme stále žili obklopeni další spoustou zvířat - koně, krávy, k nimž se většinou choval dobře, ale někdy ho ten rapl přece jen chytil. Nicméně převažoval hezký vztah ke zvířatům. Jenže kolem 45 roku se to zas nějak obrátilo - začal zakazoval lidem, aby si k němu do místa jeho podnikání vodili psy (dřív tam mohli psi bez omezení, nevadilo mu to), najednou to byl velký problém. Psy, které jsme měli doma, zbožňoval. Mezitím se odstěhoval - nebyla to dohoda, on se prostě tak rozhodl - a začal mi vyčítat, že mu je "nepůjčuju". Pak najednou chlad, nezájem o ně a teď už je tři roky neviděl a vůbec mu to nevadí. Bohužel se teď chová tak i k dětem. Paní doktorko, měla jste takový případ ve své praxi? Co se s tím člověkem děje? A co se ještě bude dít? Na co se mám připravit? Jsem z toho docela zoufalá. Za odpovědi děkuji. - otázka upravena poradcem
Dana