Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den paní doktorko. I já bych potřebovala poradit. Potkala jsem muže, se kterým mám nyní tříletého syna. Bohužel se nám stalo to, že jsme se znali asi 2 měsíce, než jsem otěhotněla. Zpočátku se mi aspoň zdálo, že je vše v pořádku. On stavěl dům na zahradě rodičů a já pobývala u svých rodičů a stěhovala se k němu, až byl dům hotový-cca měsíc před porodem. Uvědomuji si, že už když jsem byla těhotná, tak se ke mě kolikrát ošklivě choval, někdy se mi třeba pár dní neozval, ale já to sváděla na to, že je nervozní z práce v domě a že až se malý narodí, bude vše OK.Ale když se syn narodil,moc mi s ním nepomáhal. Neexistovaly žádné společné procházky s kočárkem apod...ani mi na syna nijak finančně nepřispěl a nepřispíval.. Platila jsem veškeré jídlo pro nás a domácnost a o všechy věci potřebné pro syna (s tím mi pomáhala i má rodina).On se jen a dělá to dodnes zabýval svým domem a když už toho měl dost, odjel si "odpočinout" na fotbal, do sauny.Nějak si uvědomuji, že nemáme žádné společné zájmy a nic, neklape nám to vůbec ani v sexu-prakticky žádný není. On mi začal dávat najevo, že mě nemá rád, protože s ním nespím, i když je doma vše naklizeno a v pořádku, neustále někde hledá chyby a už mi i řekl, že pokud se mi na něm něco nelíbí, můžu odejít, dokonce už začal proti mě navádět i našeho malého syna a to mi moc vadí...Chtěla jsem si promluvit a pomoct od jeho matky,ale ta se ho jen zastáváa vlastně celá jeho rodina....došlo mi, že tento vztah asi už nemá cenu a dokonce jsem si začla shánět nové bydlení,abych od něj se synem odešla...Je to v místě odkud pocházím a kde žije i má rodina, což je asi 50 km odsud.Problém je v tom, že syn ho má moc rád,ve třech letech toho ještě spoustu nechápe a aby nechybělo-vyskytla se mi zde nabídka práce a teď nevím jak dál....mít práci a žít dál v tomto vztahu, nebo odejít, mít klid a své bydlení, ale živořit než najdu nějakou práci...prosím poraďte. moc děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den paní doktorko, jsem 7 let s přítelkyní, je mi 35 let a jí 29 let. Cca před 3 lety jsme se zasnoubili,ale již zehdy jsem cítil, že vlastně svatbu nechci. Nějak jsme spolu dál fungovali,já dělal atestaci (jsem lékař) a nyní za další 4 roky před svatbou jsem jí řekl,že nevím, jestli ve vztahu pokračovat. Je mi hrozně,jakobych ji nemiloval. Jsem úplně vyhořelý. Nechi jí ublížil,ale ani sobě. Je krásná, chytrá, jenže mě pořád na ní něco vadí. Nevím, zda vztah ukončit nebo setrvat. Trápím se tím a ona samozřejmě taky, protože mě miluje a všichni počítají,že se vezmeme. Bydlíme oba v mém bytě. Co dál? Co dělat. Děkuji za odpověď

Dobrý den, mám přítele půl roku. Známe se dlouho,ale nikdy jsme k sobě neměli blízko. Byla jsem v situaci,kdy jsem ani nikoho nechtěla a už vůbec ne někoho ,kdo pil alkohol ve velké míře a další věci i přesto jsem snim navazala vztah. Musim rict, ze se opravdu kvuli mě zmenil,uklidnil. Ale muj zivot je o jinych kamaradech,poradame ruzne vylety/nenudime se. Mam snim pocit, ze se nudim,protoze porad jenom chodime na prochazky a sedime v hospode.(sem tam kino,vecere) Vzdala jsem se z velke casti kvuli nemu horolezectvi,kteremu jsem se venovala aktivne) To vse jenom protoze jsem za nim dojizdela,nekdy i v 10 vecer jen abych snim byla. Po nejake doby me tohle costavni prestalo bavit ani jsem nemela cas na sve kamarady. Ted spolu travime minimum casu a dopada to tak, ze se porad jenom hadame po smskách. On kdyz se nudi jde do hospody opije se a neni pro něho problem mé poslat někam,naspat ze me nesnasi. na druhy den se vzdy omlouva , ze me miluje. Musim se priznat, ze nekdy i kdyz mam cas tak se mi za nim nechce a radej sedim doma a odpocivam. Nikdo me takhle psychicky nedostal, nekdy sedim a ctu co pise a uz vazne nevim. Stastna nejsem ,ale pokazde kdyz o tom mluvime neco se ve me zlomi a je mi ho lito a verim, ze se zmeni . Ikdyz v hloubi duse vim, ze ne. Mam se snazit? Mam dat sanci? nebo jid dal svoji cestou ?

Dobrý den. mám přítele rok a půl, a už od začátku to s ním nebylo lehké. Jsem jeho první vážná známost a on jaksi neví, jak se k ženám chovat a celkově se nesnaží ten vztah nějakým způsobem oživovat. Jsem celkem odhodlaná pro nové věci, kdežto on se všeho hrozně bojí..připadá mi, že je to tím jak ho i jeho mladší sestru rodiče vychovávali-jako by to byly nuly co nic nesvedou. Snažím se ho hnát kupředu a myslím že si mi to trochu daří ale připadá mi že on sám mě ničím neinspiruje, že od něj se já nic nenaučím a to mě hrozně ničí. Chtěla bych k člověku se kterým trávím největší procento svého volného času vzhlížet ale nejde to.Kromě toho je líny -jak citově tak vlastně i v tom že by měl něco iniciovat...nějak mě překvapit...udělat mi radost.To se u něj nestává skoro nikdy.Hodně jsem to s ním řešila ale on mě ani nechápe.Nechápe to co mu říkám. Jsem z toho už zoufalá a dost uvažuji o tom že tento vztah nemá budoucnost a že ho ukončím.Myslíte si že to mezi námi má smysl? děkuji za odpověď.

Dobrý den, žiji s partnerem ve společné domácnosti a pořád musím zvažovat zda to má smysl. Miluji ho , ale prostě se vytratily všechny ideály o jeho chování atd. on pracuje já studuji VŠ. Většinu času trávíme spolu. Nevím jestli má jetě cenu pokračovat a nebo už ne.

Dobrý den, jsem rozvedená, mám dvě děti.(12,15let) S novým partnerem nemáme společnou domácnost, navštěvujeme se od pátku do neděle. Převážně u mě. On má jen garsonku. Každých 14 dní si bere k sobě svoje děti, většinou jsou u nás nebo jeden den o víkendu je s nimi doma či u rodičů. Když jsme se seznámili, říkala, jsem mu, že společnou domácnost neplánuji, až budou moje děti větší. Známe se již 1,5 roku a vidím,že to přítelovi vadí. Já mám byt ve svém vlastnictví, bohužel se tam všichni nevejdeme.A abych to byla zase já, která prodá byt, koupí jiný (větší), kam se všichni přestěhujeme- to vím,že neudělám. Nemám na to ani prostředky, ani odvahu. S bývalým mužem jsem žila 18 let, odešla jsem za ním na vesnici. Nyní žiji ve městě. Asi jsem sobec, ale chci v první řadě vychovat své děti a potom myslet na společnou domácnost. Chápu i partnera, že chce s námi trávit více času,může však u nás být kdykoliv v týdnu, ale zřejmě je to málo. Má takový vztah cenu? Děkuji za odpověď.

Dobrý den, jsme s přítelem 2 roky (24 a 26 let). Rok a půl spolu bydlíme na studentském bytě. Trvalo než jsme se sladili, měli jsme hrozné krize,oba jsme dělali přešlapy,ale nikdy jsme se nepodvedli. Nikdy nebyl mazel, ani empatie mu moc známá není..Sex jednou za měsíc bych také přežila. Ale nějak mně z toho všeho najednou přešla na vztah chuť.Ideály jsou pryč,..mám pocit, že chlapi jsou jen na práci. Děti? Na co,stačí ten binec co udělá přítel. Manželství do kterého vztupuju s předmanželskou smlouvou protože on počítá s tím že se něco zkazí?Ani omylem. Společné celoživotní bydlení? Děkuji, chci mít svůj klid, svůj pořádek...Najednou si říkám, na co toho chlapa mám... Momentálně mně přítel přispívá finančně, ale nějak nemůžu najít další důvod proč vlastně spolu jsme? Jak dostat druhou mízu do našeho vztahu a zjistit jeho hodnoty, kvality a důvod proč je dobré mít vztah? Poraďte prosím,jsem zmatená, z části to přičítám tomu,že jsme teď oba moc zaneprázdnění školou a prací, ale i tak....

Dobrý den, s přítelem jsem necelé dva roky a většinu té doby spolu i bydlíme a vychováváme mého syna 3,5 roku. Známe se 6 let, kdysi jsme spolu také krátce chodili, poté se spolu občasně viděli jen kamarádsky až potom tedy předloni začal skutečně vztah. Ze začátku to bylo jako bych potkala prince z pohádky, ale po sestěhování začaly brzy problémy. Všimla jsem si, že docela pije, hlavně o víkendu. Bylo mi řečeno, že když celý týden pracuje, má právo si víkend užít po svém. Mě a syna přitom čím dál víc zanedbával. Později se přidala stupňující se agrese nejprve slovní, později fyzická, někdy zcela bez důvodu. Byla jsem víc a víc zoufalá, zároveň jsem nedokázala odejít. Během několika měsíců jsem se víc a víc kamarádila s jeho bratrem. V té době byl na dně, protože ho opustila žena s dětmi a já jsem nezvládala situaci doma, tak jsme se vzájemně utěšovali a stále víc si rozuměli. Najednou jsem měla pocit, že jsem si s ním citově blíž než s přítelem, že on jediný rozumí mojí duši a mám mé rad jaká jsem. Cítila jsem, jak ho to ke mě táhne, ale zakazovala jsem si na něj myslet. Přesto jsem jednoho dne přišla za ním večer, když mě přítel opět uhodil. On vždy říkal, že můžu přijít kdykoliv. Tenkrát mezi námi něco začalo a trvalo to asi 3 týdny, než na to přítel přišel a chtěl mě vyhodit, pak jsme se ale dohodli dát si ještě vzájemně šanci a na vztahu pracovat. Asi tři měsíce jsem se snažila ve všech směrech, ale můj přítel se opět opíjel, vše mi vyčítal, sprostě nadával a několikrát mě i zbil. Dvakrát jsem odešla k matce, vždy mě odprosil, ale za chvilku to bylo zase stejné. Po 3 měsících jsem jednou večer hledala svého opilého přítele, ale potkala jsem toho jeho bratra. Přemluvil mě, abych si s ním promluvila, nakonec to opět skončilo sexem u něj. Další asi 3 týdny jsme to tahali, než opět přítel na to přišel. Rozhodla jsem se zůstat se švagrem, ale on si to po pár dnech rozmyslel kvůli rodině a nechal mě. Byla jsem úplně v háji, chvíli jsem bydlela u matky a místo švagra za mnou dolezl opět přítel, tak jsme se nakonec rozhodli to naposledy zkusit. Přítel mě sice nebije, přes víkendy ale hodně pije, opilý mi nadává do levných holek, i když sedím doma, nikam nechodím a se švagrem se vůbec nebavím ani mu nedávám záminky k žárlivosti, doma vše dělám atd. Je protivný a nervózní, a víte, možná vám to přijde moc, ale trochu jsem doufala, že i on půjde trochu do sebe, ne jen v těchto věcech, ale i proto, že už dávno před mou nevěrou se mi nevěnoval dostatečně v sexu a byl v tomto směru pasivní a teď mám pocit, že už vůbec snad po mě netouží a že ho nutím. Co myslíte, má to cenu dál? Víte já se moc snažím, ale mám někdy pocit, že jsem na ten vztah sama. Vím, že jsem mu prováděla něco fakt hrozného, ale chci jít dál a nějak to nejde.

Dobrý den. Jsme spolu s přítelem skoro 4 roky. Doteď jsem byla ve vztahu docela spokojená, jen mi vadilo, že partner není akční a nebere mě na žádné výlety, ale byla jsem s tím smířená. Ale jedno odpoledne se mi přítel svěřil, že ho děsí společná budoucnost, vidí na mě spoustu věcí, které mu začaly vadit, dokonce vzpomíná na dřívější partnerku. Dost se mě to dotklo a v záchvatu vzteku jsem se s ním rozešla. Hned po rozchodu mi začaly chodit zprávy, že ho to mrzí, nechce vztah zahodit a chtěl by se změnit a já teď nad tím uvažuji a nevím, zda jsem udělala dobře. Na jednu stranu mám strach, že přijdu o člověka, se kterým jsem si dobře rozuměla, na druhou stranu mě to táhne jinam a sním o tom, jak bych měla partnera, se kterým bych začala konečně cestovat a něco podnikat. Nevíte, co mi pomůže se rozhodnout. Jaký z toho máte pocit? Děkuji Vám za odpověď
Magda (22) - otázka upravena poradcem

Dobrý den,
Chtěla bych Vás poprosit o názor. S přítelem chodím asi 4 měsíce, jemu je 24 a mě 28. Problém je v tom, že asi před měsícem, jsem přítele představila mamince. On přišel v děravých ponožkách, spocený a vůbec se nebavil ve společnosti (mě, mámy, spolubydlících) a hrál si na mobilu...Když jsem mu řekla, že mě zklamal, tak následovaly tak nedospělé argumenty toho proč tak přišel...že mi nad tím zůstává rozum stát. Od té doby, jsem z něj rozladěná. Říká a dělá věci, kterýma mě od sebe oddaluje. Příjde mi jako nevyzrálá bytost. Opravdu některé argumenty, ať se týkají toho nebo onoho, tak jsou někdy tak hloupé, že je mi z toho smutno. Teď jsem jej týden neviděla a popravdě mě to za ním ani neláká. Vím, nehledám dokonalost ale aby člověk o sebe dbal a byl trochu taktní snad není přehnaný požadavek na partnera...
Moc Vám děkuju
- otázka upravena poradcem