Sotva jsem si zula boty, už jsem běžela do dětského pokojíčku. „Tak co? Byl Alešek hodný?“ zeptala jsem se šeptem manžela, který se mi objevil za zády, když jsem se nakláněla nad spícího pětiměsíčního synka. „Neplakal moc? Nepotřeboval přebalit?“
Michal mi přitiskl ukazováček na pusu, aby mě umlčel. Pak mě vzal za ruku a odvedl do kuchyně. Teprve tam zhluboka nabral vzduch do plic, jako by se bál, že miminko může ze sna vyrušit i dýcháním.
„Neboj, prosím tě, všechno je v pohodě,“ začal mě ujišťovat. „Vždyť jsi byla pryč sotva hodinku...“
„Hodinu a čtvrt!“
I když jsem si koupila novou, neustále se z ní ozývaly divné zvuky. Měla jsem dojem, že mi někdo chce něco říct. |
Manžel vzdychl. „Dobře, tak hodinu a čtvrt. A taky pěkně daleko, až u sousedů!“ obrátil oči v sloup, aby mi ukázal, co si myslí o mých starostech. Vím, možná jsem byla trochu hysterická, ale bylo to poprvé, co jsem manžela nechala se synem samotného a odskočila si ke kamarádce na ošklivé kafe bez kofeinu. Bydlela na dohled, a kdyby bylo potřeba, mohla jsem se domů vrátit do minuty. Přesto jsem si svoje „volno“ neužila. Tyhle pocity ale určitě zná každá maminka...
„Prosím tě, Jani, můžou mimina chrápat?“ přerušil Michal moje úvahy nezvyklou otázkou.
Zamyslela jsem se. „Slovo chrápat bych asi nepoužila, ale ano. Můžou třeba sípat nebo tak jako... pobublávat,“ snažila jsem se vysvětlit.
Manžel hodil hlavou k chůvičce postavené na lince. „No, tak Aleš rozhodně nebublal. Zařezával jako dřevorubec.“
„To je hloupost,“ ohradila jsem se.
Michal zvedl dva prsty k přísaze. „Vážně! Byla to ale jenom chvilka. Šel jsem ho zkontrolovat, a než jsem došel do pokoje, zase spal tiše jako andílek. Aspoň něco má po mně,“ připomněl svůj nešvar a rozzářil se jako sluníčko.
Já jsem ale jeho nadšení nesdílela. Syn se takhle ještě nikdy neprojevil! Určitě se manželovi něco zdálo, říkala jsem si, dokud jsem ten zvuk druhý den neslyšela sama. Jako bych skrze chůvičku hlídala spánek stokilového chlapa! Hned jsem všeho nechala a běžela za synem, ale přesně jak popisoval Michal, jakmile jsem otevřela dveře do pokoje, Aleš byl zase tichý... zkrátka jako nemluvňátko.
Během večera se to opakovalo ještě několikrát, a když se manžel vrátil z nohejbalu, měla jsem jasno: „To bude chůvičkou. Je nějaká rozbitá. Něco v ní praská, nebo co.“
Michal se usmál. „Napadlo mě to samý, podívej,“ podal mi krabici s novým monitorovacím zařízením a já jsem se uklidnila. Ovšem ne nadlouho.
Když v nové chůvičce začalo hlasitě pískat, v první chvíli mě napadlo, že k Alešovi vletěl otevřeným oknem nějaký pták a teď sebou mlátí, lapený mezi zdmi malého pokoje. Michal skoro hýkal smíchy, když jsem mu pak vyprávěla, jak jsem běžela syna „zachránit“ se sítkem na špagety, kterým jsem se kdovíproč vyzbrojila. Asi mi v tom zmatku připomnělo síťku na motýly nebo podběrák. Naštěstí jsem záchrannou akci nemusela uskutečnit, v pokoji byl totiž klid, nepohnula se ani záclona.
A divné zvuky pokračovaly dál. Zatímco Alešek spokojeně chrupal, chůvička na mě vrčela, syčela, jednou to v ní prásklo, jako by něco těžkého upadlo na zem, jindy jsem měla pocit, že slyším mlaskavé údery nebo chrčení, které se ozývá, když člověk ladí rádio.
Muž se domníval, že si vše vymýšlím, abych byla něčím zajímavá, když jsem jen doma s dítětem. |
Michal se tím nejdřív bavil, po pár dnech se ale nechal slyšet, že si vymýšlím. Nejspíš se domníval, že se na mateřské nudím a chci být zajímavá, ale jak mě upozornil, opakovaný vtip není vtipem.
Já se rozhodně nesmála. To, co podle manžela začalo jako komedie a co jsem nejdřív zlehčovala, mě vyvádělo z míry. Chodila jsem doma po špičkách a byla citlivá na sebemenší hluk. Pokaždé jsem nadskočila, pokaždé jsem metelila za synem a pak se ve ztichlém bytě otáčela za sebe a nechala se vyděsit každým stínem.
Nakonec mě napadlo provést malý experiment, a když jsem synka uspala, zůstala jsem sedět na křesle v setmělém pokojíčku, chůvičku položenou na klíně. Nejspíš jsem se potřebovala ujistit, že zvuky, které slyším, „vyrábí“ sama vysílačka, i když je v místnosti ticho. Všechno tomu nahrávalo, vždyť malého nikdy nevzbudily! Možná se nám v domě prostě nějak tříští signál nebo chůvička přeskakuje mezi frekvencemi.
A pak to přišlo... V pokoji bylo ticho, ale chůvička přece ožila.
„Bylo to, jako by na mě skrz to praskání a vrčení někdo mluvil. Ale jako dutě, z obrovské díry nebo pod vodou,“ vyprávěla jsem pak manželovi.
„Pod vodou se mluvit nedá,“ opravil mě.
Netrpělivě jsem mávla rukou. „Však já vím, chci ti jen vysvětlit ten pocit.“
Michal vzdychl. „Ty tvoje pocity. Já mám zase pocit, že by sis měla udělat volno. Tentokrát delší než blbou hodinu. Vytáhni sousedku na víno, co říkáš?“
„Vždyť kojím.“
„Tak na nějaký zákusek, no. Asi ti chybí cukr, že tak blouzníš.“
Trhla jsem sebou. „Já že blouzním?“
„No a ne? Ty tvoje historky už mě začínají nudit. Je to pořád dokolečka. Chůvička chytá cizí signál, no. Je to předražený šmejd. Tak se na ni vykašli. Beztak tě má Alešek pořád za zadkem.“
„No dovol!“
„A ne snad? Kdykoli přijdu domů, najdu tě u něj v pokojíčku!“
To byla pravda. Trávila jsem tam teď hodně času, ale nejen kvůli synkovi. Zdálo se mi, že zvuky z chůvičky jsou v pokoji takové čistší. Jako bych od sebe v té jednolité kakofonii dokázala oddělit mechanické šumění a... jakýsi cizí hlas. Nemluvil žádným určitým jazykem, vlastně nezněl příliš lidsky, ale zato naléhavě. Nevím proč, připadalo mi, že promlouvá ke mně. Přímo ke mně, k mojí osobě. Že mi chce sdělit něco důležitého.
To jsem ale Michalovi neřekla, už tak mě častoval urážkami. Poslední náš rozhovor, na který si vzpomínám, končil větou o „vykojeném mozku“. Strašně jsme se pohádali a on se šel uklidnit do hospody.
„Když nechceš jít ven ty, půjdu se provětrat já. Nebo se z tebe zblázním!“ křikl, než za sebou praštil dveřmi.
Ten večer jsem si do dětského pokoje odstěhovala i polštář a peřinu. A přestože jsem se cítila ukřivděná, Michalova slova mě nahlodala. I když to dalo hodně práce, přinutila jsem se nechat chůvičku vypnutou. Možná mě opravdu ten věčný koloběh ubíjí a já prostě jen toužím po nějakém dobrodružství, abych měla ostatním o čem vyprávět...
Když Alešek usnul, sedla jsem si do křesla a skrze roztaženou záclonu pozorovala večerní oblohu. Bylo zataženo, chvíli jsem mezi mraky hledala měsíc, ale jednolité temné nebe mě pomalu kolébalo do polospánku.
A pak se to ozvalo zas. Ten známý syčivý šepot. Vyskočila jsem na nohy a rozhlédla se. Chůvička mlčela, a přesto jsem se nepletla. Určitě ne! Šelest mě obestoupil jako ozvěna. Vycházel odevšad a odnikud. Oči mi těkaly po pokoji. Postýlka, přebalovací pult, komoda. Všechno vypadalo jako jindy, žádný detail mě nezarazil... až na to, že v noci by v pokoji nemělo být vidět na krok, natož abych dokázala rozeznat medvídky na Alešově dece!
To podivné světlo jako by přicházelo zvenku. Že by se konečně objevil měsíc? Otevřela jsem okno dokořán... a musela si zacpat uši. Ta příšerná kakofonie se nedala vydržet. A přesto z ní šepot podivně vystupoval a byl blíž a blíž. Světlo sílilo, zvedl se vítr. Lomoz nabral na intenzitě.
Dřepla jsem si na bobek a rukama si chránila hlavu. I přes zavřená víčka jsem cítila, že je vidět jako ve dne, hučení a vrnění sílilo, jako by pokojem projížděl obrovský vlak – a já vnímala i šumění hovoru cestujících. Začala jsem křičet a někde na pokraji vědomí mě napadlo, jak je zvláštní, že Aleš nepláče. Jako kachna jsem se batolila k postýlce a chytila se šprušlí. Syn spal. Chtěla jsem k němu prostrčit ruce, ale pak se ten nelidský šepot ozval těsně vedle mého ucha a všechno zalil ostrý jas.
Vzbudila jsem se ve své posteli. Uf, byl to jenom sen.
„Dobré ráno, miláčku,“ přitulil se ke mně Michal a dal mi pusu někam za ucho. Ještě mi v něm pískalo, jak byl ten noční zážitek realistický. Jak jsem se ale dostala do postele? A jak to, že je Michal v tak dobré náladě?
Z chůvičky, položené na mém nočním stolku, se ozval pláč. Automaticky jsem odhodila peřinu.
„Lež, já ho nakrmím.“
„Ty? Copak máš prsa?“ zasmála jsem se.
„Rozhodně ne tak hezká jako ty, ale co se týče Aleše, odvedou stejnou službu.“
„Co?“ Instinktivně jsem si sáhla na prsa. Byla... jiná. Pak jsem zaslechla zpěv ptáků. Teď v zimě? Zvedla jsem se a opřela se o lokty. Strom před domem byl obsypaný květy. „Co to je za blbost?!“
Potom se ve dveřích objevil Michal. V náručí nesl...
„Alešku?“ zašeptala jsem. Byl to můj syn, a přece nebyl. Vypadal strašně veliký!
„Zase se snažil stoupat si v postýlce,“ smál se manžel.
Překvapením jsem ztratila dech. Stoupat? Vždyť ještě ani nesedí!
Jako omámená jsem koukala na dítě, které ke mně vztahovalo ruce. Michal mi ho podal do postele. Bála jsem se na něj sáhnout. Proboha! Popadla jsem mobil a podívala se na datum. Byl duben. Duben! To jsem prospala čtyři měsíce?
Zbytek dne jsem se snažila nepanikařit a chovat se jako vzorná manželka a máma. Ve skutečnosti jsem se zatajeným dechem zjišťovala, jaké můj syn udělal pokroky. Bála jsem se nechat ho s manželem samotného i jedinou hodinu... a teď jsem přišla o takovou dobu!
Ale jak se zdálo, to vakuum zelo jen v mé hlavě. Fotky v telefonu mluvily jinak. Byla mezi nimi spousta selfie, která jsem si udělala se synem, aniž bych si na to vzpomínala. Proč mám ale na hlavě ten ohavný drdol? Byla jsem to já, a přesto nebyla. Jako bych koukala na momentky svého dvojčete. Ta barva rtěnky! Dostala jsem ji od muže k Vánocům, věděla jsem ale, že ji nikdy nepoužiju. A přesto jsem ji na jedné z fotek stírala synkovi z tváře.
Podívala jsem se do zpráv. Konverzace s manželem byla nenucená a plná smajlíků, po hádkách ani stopy. Oslovovala jsem ho „Michale“ a na tom by nebylo nic divného, kdybych mu, co se známe, kvůli úspoře času v esemeskách neříkala jen prvním písmenem: M, kup prosím baterky do chůvičky. Zase blbne, třeba to bude tím. Tuhle zprávu jsem si pamatovala jako poslední. Byla z ledna.
Jsou to už celé měsíce, co jsem se probudila do nového života. Moje manželství klape jako hodinky, syn krásně prospívá a z chůvičky slyším jen jeho klidný dech. Snažím se udržet si zdravý rozum a najít nějaké vysvětlení, ale i přesto, jak bláznivě to zní, jsem si jistá, že ta žena, která na čtyři měsíce zaujala moje místo v rodině, byla mou dvojnicí. Kde jsem ale potom byla já?
Po nocích, když moji kluci spí, hledám na internetu a nacházím příběhy podobné tomu mému. Podivné hlasy, ostré světlo... a pak ztráta paměti. Příčí se mi myšlenka, že bych se stala obětí únosu mimozemšťanů, ale občas mi v uchu zapíská tak ostře, až se musím přikrčit. Jako bych v něm měla voperovaný citlivý přijímač a někdo sem tam zkusil kvalitu našeho spojení.
Bojím se, co se stane dál. Uslyším ten šepot znovu? A bude mi tentokrát znít přímo v uchu? Co mi bude povídat?!
Příběh vyšel ve čtvrtletníku Tajemné příběhy.
