ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Radikální úklid podle Kondové mi život nezměnil. Vyhozené věci jsem sháněla zpět

  • 10
Stejně jako mnoho dalších po přečtení populární knihy Marie Kondové „Zázračný úklid: pořádek jednou provždy“ pojala novinářka britského listu The Guardian radikální úklid jako cestu ke zlepšení svého života. Vyhodila staré věci, které se doma nahromadily za desítky let. Brzy ale začala litovat.

Dřevěnou tříkolku jsem za výlohou charitativního obchodu zahlédla někdy v roce 2017, bylo to jako spatřit kdysi milovaného expřítele na seznamce. Možná po něm ani tolik netoužíte, ale stejně tak se vám nelíbí představa, že vám ho sebere někdo jiný. Ta tříkolka patřila mé dceři, píše novinářka Emine Sanerová.

Při vyklízení domu jsem totiž zjistila, že vyhazovat věcí ostatních je jednodušší než zbavovat se svých vlastních. Donesla jsem si ji zpátky a v následujících týdnech jsem v naději, že získám zpět knihy, svetry nebo například malý cedník, objížděla další charitativní obchody, do kterých se dostaly mé odložené věci. Některé se ke mně vrátily, většina ale ne.

Stejně jako mnoho dalších jsem po přečtení populární knihy Marie Kondové Zázračný úklid: pořádek jednou provždy pojala radikální úklid jako cestu ke zlepšení svého života. Vyhodila jsem staré věci, které se mi doma nahromadily za desítky let. Výplatní pásky z prvního zaměstnání, hudební CD nebo hromady starých časopisů.

Nejméně po polovině všeho, co jsem vyhodila, se mi nestýská, ale u zbytku jsem začala litovat. Obzvlášť ohledně oblečení nebo několika náhodných předmětů jsem začala být nečekaně sentimentální.

Všechny knihy, které jsem si nechala, se teď vejdou na jednu poličku. Jsou to působivá, vskutku sebezlepšující díla, a každý by si je měl přečíst. Já je ale zatím nepřečetla a s největší pravděpodobností si je nikdy nepřečtu. Ta polička mi akorát tak připomíná mé vlastní selhání.

Vyklizení domu mi život nezměnilo. Trochu mi ho možná zlepšilo, stále například používám způsob skládání oblečení, který Kondová doporučuje. V mnoha ohledech tomu ale bylo spíš naopak. Jsem naštvaná pokaždé, když musím kupovat náhradu za vyhozenou kuchyňskou škrabku, šroubovák nebo propisku.

Neviním z toho Kondovou, protože jsem podle její techniky nepostupovala správně. Nechala jsem si věci, které mi nedělaly radost, a zbavila jsem se těch, které by ji možná udělaly, kdyby k tomu dostaly příležitost.

Od té doby hromadím věci dál. Nejistota posledních let ve mně vzbudila averzi k plýtvání stejně jako pud sebezáchovy. Vlastním sbírku lepenkových krabic, které se mi určitě jednou budou hodit. Schovávám si ústřižky látek, sklenice od marmelády, krabičky od jídla s sebou, gumičky od pošťáka a mnoho dalšího.

Často si říkám, že bych asi měla metodu Marie Kondové ještě jednou zkusit, její knihu jsem ale také dala pryč, přiznává Emine Sanerová v The Guardian.