Ačkoliv se prokazatelně vyskytovala už v pravěku, největším strašákem se tuberkulóza stala v 19. století. Byla tehdy jednou z nejčastějších příčin úmrtí. Že je způsobená bakteriemi a přenáší se kapénkami, se tehdy ještě nevědělo. Zahaloval ji proto opar tajemna.
V českých zemích se jí říkalo souchotiny nebo oubytě. Zdálo se totiž, že člověka ubývá, že ho nemoc požírá zevnitř. Nemocný rychle hubl, trpěl chronickým kašlem, horečkou, průjmy a vykašlával krev. Na rozdíl od jiných vážných, rozšířených nemocí (třeba moru nebo neštovic) však tuberkulóza nemocného neznetvořila, nýbrž zvýraznila rysy, které byly v oné době považované na atraktivní.
Bledá, subtilní a zardělá. Tato slova mohl v 19. století obsahovat popis jak krásné, tak i nemocné ženy.
Bohatý je krásný, chudý si za ni může sám
Už v 18. století se vžila představa, že tuberkulóza je vedle dny nemocí vyšších vrstev. Jejich příslušníci měli mít podle tehdejších „odborníků“ citlivější, a tím pádem i na nemoci náchylnější nervový systém.
Jistý skotský doktor v roce 1790 psal, že „lidé bez postavení a s mizernými příjmy se snaží posunout společenské hranice tím, že se zničí podle poslední módy“. Naznačoval tak, že se chudina dobrovolně nakazí tuberkulózou, aby na své okolí působila lepším dojmem. Téměř mrtvolná bledost a horečkou zardělé líce byly podle něj známkou „šik lidí“.
Nemoci adorujeme i dnesPokud si nad vkusem našich předků ťukáte na čelo, vzpomeňte na 90. léta minulého století. V módě byl tehdy tzv. heroin šik, tedy mírně zanedbaná vizáž a pohublý vzhled spojený s užíváním tvrdých drog. Jeho ztělesněním se stala modelka Kate Mossová. Jiným příkladem, jehož dozvuky vnímáme i dnes, je adorace extrémně vyhublých, anorektických těl. |
Nemocných chudých v té době skutečně přibývalo, ovšem z jiného důvodu. Éra industrializace přinesla fenomén masových přesunů vesnického obyvatelstva do průmyslových center. Ta byla často přeplněná, panovaly v nich nehygienické podmínky a nemoci – včetně tuberkulózy – se rychle šířily.
Nikdo už nemohl tvrdit, že by se jednalo o nemoc vyšších vrstev. Tuberkulóza byla všudypřítomná. Vplížila se do chatrče stejně dobře jako do paláce.
Neznámý původce ovšem přiměl společnost přistupovat k nemocným rozdílně. Zatímco u vyšších vrstev byly souchotiny připisovány dědičnosti, přílišnému nervovému vypětí, nezdravým mlhám či křehké a náchylné dispozici, chudina si za ně mohla sama — špatnou stravou, opilstvím či promiskuitou. U chudých tak nikdy jako krásná popisována nebyla.
Hory, moře a all inclusive. Tuberkulózní sanatoria byla resorty 19. století |
Nemoc umělců
Tuberkulózou se nakazila i celá řada veřejně známých osobností, zvlášť z bohémských kruhů. Což podle tehdejšího smýšlení nebyla nutně negativní zpráva – kreativní, vznešenou mysl údajně podnítila k nevídaným výkonům. Svá nejlepší díla tak měli umělci tvořit v době, kdy zápolili se souchotinami.
Symbolem tuberkulózního jemnocitu se stala díla básníka Johna Keatse, spisovatele Franze Kafky, malíře Amedea Modiglianiho či skladatele Frederika Chopina, o kterém se jeho láska George Sandová vyjadřovala jako o „mé drahé mrtvolce“. Také český básník Jiří Wolker se svou předčasnou smrtí ve věku pouhých 23 let stal součástí mýtu.
Tuberkulóza tak byla někdy označována jako nemoc umělců. Bylo na ní cosi líbivého, romantického, co donutilo básníka George Gordona Byrona napsat: „Jak bledě vypadám! Myslím, že bych rád zemřel na souchotiny. Protože pak by všechny ženy říkaly Podívejte, ubohý Byron, jak zajímavě vypadá při svém umírání!“
Také anglická spisovatelka Charlotte Brontëová, autorka románu Jana Eyrová, v jednom ze svých dopisů zmínila, že „Oubytě jsou, co vím, lichotivou nemocí.“ Šlo nicméně z její strany o poznámku poněkud hořkou. Na tuberkulózu zemřely všechny čtyři její sestry. Jedna z nich, Emily Brontëová, taktéž slavná spisovatelka, byla pohřbena v rakvi měřící na šířku pouhých 40 centimetrů. I takové byly důsledky „krásné nemoci“.
Tuberkulózní ideál krásy byl vděčným námětem karikaturistů.
Umírající žena ideálem krásy
Ideál krásy 19. století se až příliš podobá popisům nemocných. Dokonce i lékařské žurnály jako by si libovaly v jejich vzhledu. Posuďte sami: „Drobná, hubená postava s lopatkami připomínajícími křídla, pleť jemná a delikátní, protkaná modrými žilkami. Kůže čistá, hladká, běloskvoucí a téměř průhledná, narušená pouze růžovými tvářemi.“
Jedním z rozpoznávacích znaků měly být rozšířené zorničky. V dobové publikaci o tuberkulóze se píše: „Zorničky jsou nebývale rozšířené a řasy jsou dlouhé a lesklé.“ Dále autor zdravým ženám radí, jak dosáhnout tohoto zjevu – do očí si měly kapat výtažek z jedovatého rulíku zlomocného. Jiní autoři si nemohli vynachválit půvab „hedvábných vlasů“, za nímž také měly stát souchotiny.
Ženy, které měly tu „smůlu“, že se tuberkulózou nenakazily, se horečnatého vzhledu pokoušely dosáhnout po svém. Bělily si pleť všemožnými přípravky, které obsahovaly jedovatou rtuť, arsen či olovo. Hutná vrstva tvářenky byla samozřejmostí. Součástí fenoménu jsou i neblaze proslulé korzety a ohromné sukně, které měly zdůraznit křehkost nositelky.
Punčochy, podpatky, růžová i korzety. Co kdysi definovalo správného muže |
Kosmetické přípravky zároveň čelily kritice. Nikoliv však pro újmu, kterou svým jedovatým složením skutečně způsobovaly. Kritici věřili, že obzvlášť bělicí přípravky na pleť pronikají do pórů a způsobují nemoci – včetně tuberkulózy. I přes tato varování obliba líčidel nijak neklesla.
Tuberkulózní šik se netýkal jen vzhledu, ale i držení těla. Ženy se po vzoru nemocných hrbily, měly svěšená ramena a dopředu vychýlený krk. Z dnešního pohledu nelichotivou pózu pomáhaly dotvářet korzety, které udržovaly zbytek trupu v nepřirozeně rovné pozici.
S nemocí se bojovalo i v módě
Tuberkulóza byla zároveň jakýmsi odznakem. Rozšířený byl totiž názor, že krásní lidé k ní mají vrozené predispozice. Fyzická krása v očích člověka 19. století úzce souvisela s tou psychickou. Souchotinami tak měli trpět lidé nejen pohlední, ale také dobří. Ve společnosti se vžilo klišé, že ženy nakažené tuberkulózou jsou moc krásné a dobré pro tento svět.
Hrozivá a zároveň přitažlivá aura tuberkulózy se začala rozplývat až na konci 19. století. V roce 1882 německý lékař Robert Koch vysvětlil, jak probíhá přenos tuberkulózy a kdo za ním stojí. Ve své přelomové práci popsal bakterii Mycobacterium tuberculosis a její přenášení kapénkami, přidal i několik doporučení pro boj s nemocí. Všechny teorie o tom, jak souchotiny souvisejí s fyzickou krásou, postavením, inteligencí, kreativitou a vlídností se zhroutily jako domeček z karet.
Následný boj s odhaleným viníkem se dotkl i módy. Lékaři horovali proti dlouhým sukním, které prý víří bakterie a pomáhají je šířit. Kritiky se dočkaly i korzety, které omezovaly dýchání, a tím i cirkulaci krve.
Světlo světa spatřily zdravotní korzety, vyrobené z elastických materiálů, sukně se zúžily a přišly o dlouhé vlečky. Muži zase ve velkém shazovali kníry a plnovousy, které měly taktéž být hnízdištěm bakterií. Posledním hřebíčkem do rakve tuberkulózního ideálu byl objev prvního skutečně účinného léku v roce 1943.
Na éru, kdy byla tuberkulóza považována za „krásnou nemoc“ upomínají stovky dobových obrazů pohledných žen s alabastrově bílou pletí, ale třeba také román Dáma s kaméliemi. Alexander Dumas mladší v něm zpracoval příběh slavné kurtizány Marie Duplessisové, která v roce 1847 zemřela na souchotiny v pouhých 23 letech. Giuseppe Verdi podle románu napsal operu La Traviata.
