Příběh Julie Pořád jsme odkládali na horší časy
Manžela jsem si vždycky vážila hlavně proto, že byl velmi rozumný člověk. Všechno měl vždycky předem promyšlené, ale naprosto dokonale – kam se na něj hrabalo plánované hospodářství! Plán a systém díky němu získal i náš rodinný rozpočet. Odevzdala jsem mu výplatu, on ji zaevidoval a pak určil, kolik můžeme utratit za jídlo a kolik musíme odložit stranou.
Zní to možná trochu divně, ale v dobách, kdy jsme začínali, se to docela hodilo. Já to s penězi moc neuměla, nebo jsem spíš ani neměla příležitost se to naučit. Už od sedmnácti jsem chodila právě s mým budoucím manželem, který to za mě tak nějak převzal. Rodiče mě mu předali s pár peřinami do výbavy a prosbou, ať se o mě postará. A to on uměl, z domova byl zvyklý.
Kdo šetří, má za třiIngvar Kamprad, zakladatel společnosti IKEA, patřil k nejbohatším lidem světa. Zároveň byl známý svou extrémní spořivostí. Létal jen turistickou třídou, jezdil ve starém Volvu a oblečení si nakupoval z druhé ruky. Tvrdil, že šetření není ostuda, ale způsob, jak si člověk udrží zdravý rozum. Byla nejbohatší ženou své doby, přesto ji víc než pohádkové jmění proslavila její patologická šetrnost. Čarodějnice z Wall Street jménem Henrietta Greenová sice svým analytickým mozkem vydělala miliardy dolarů, ale utrácet odmítala. Vlastnila vždy jen jedny černé šaty, které si až do roztrhání sama opravovala, krmila se studenou ovesnou kaší, aby nemusela utrácet za ohřev, a svému synovi po úraze odmítala uhradit lékaře, protože žádala bezplatnou péči pro chudé tak dlouho, až její dítě přišlo o nohu. Španělský miliardář Amancio Ortega, zakladatel značky Zara, je cokoli, jen ne rozmařilý. Pokora a skromnost ho vede na každém kroku. Nosí modré sako a šedivé kalhoty, obědvá v jídelně spolu se svými zaměstnanci, a přestože má drahé auto nebo vlastní jezdecké centrum, nikdy nezapomněl na to, jak jeho matce kdysi odmítli dát v obchodě jídlo na dluh. Proto nemá potřebu nikde ukazovat své bohatství a funguje velmi nenápadně. |
Pocházel z opravdu chudé rodiny a jeho táta těžce onemocněl, když mu bylo patnáct. Jako nejstarší syn převzal zodpovědnost za všechno on a brzy začal pracovat. Neměl moc na výběr, ale přijal to, současně rychle pochopil, jakou hodnotu mají peníze. Nikoho tak nepřekvapilo, že jsme měli skromnou svatbu jen na úřadě, byť mi rodiče chtěli vystrojit pořádnou veselku a byli ochotni za to dát všechny úspory.
„Je zbytečné utrácet,“ oznámil rodičům můj snoubenec a táta tehdy uznale pokýval hlavou. Líbilo se mu, že si neberu nějakého zhýralého člověka, který by kvůli svatebnímu křepčení připravil příbuzné o peníze.
No, a jak jsme začali, tak jsme i pokračovali. Manžel prostě stále myslel na zadní vrátka, bál se, že kdyby se mu něco stalo, nebudou moct naše děti studovat a dopadne to u nás stejně jako u nich doma. Odkládal, co jen šlo, s tím, že kdyby se něco pokazilo, ještě budeme vděčni.
Ano, mnoho let jsem byla ráda, že mám takového šikovného muže, i já však měla své sny. Nebo minimálně jeden. Jednou jsem to už nevydržela a rozhodla se, že si o tom s mužem promluvím. Děti už byly dospělé a obě pracovaly, hypotéku jsme měli splacenou a na účtu musel být dostatek peněz na to, aby se mé přání dalo realizovat.
„Víš, co bych si přála?“ zeptala jsem se ho opatrně. „Aspoň jednou v životě jet k moři. Jen my dva. Nemusí to být žádný luxus, prostě jen vidět moře,“ nadhodila jsem s tím, že se blíží výročí naší svatby.
Manžel se usmál a pohladil mě po ruce. „Pojedeme,“ slíbil. „Jen ještě chvilku počkej. Až budu mít jistotu, že jsme opravdu zajištění. Co kdyby se pokazilo auto? Nebo pračka? Peníze se budou ještě hodit,“ řekl.
Příběh Ely: Přítel si v minulosti nasekal dluhy, ale jaksi mi to zapomněl říct |
Nehádala jsem se s ním, věřila jsem mu. Ta cesta byla v plánu mnoho let, jen se to pořád nějak nehodilo. Stejně jako jít na romantickou večeři, vyrazit společně na výlet nebo do divadla… Ne, my jsme šetřili na budoucnost. A pak můj manžel nečekaně zemřel. Jedno ráno si postěžoval, že ho bolí na prsou, a odpoledne už nebyl mezi námi.
Když jsem po pohřbu vyřizovala všechny papíry a viděla, kolik máme na účtu, nevěřila jsem vlastním očím… Najednou jsem měla peníze na všechny báječné cesty, které jsme odkládali, na restaurace, do nichž jsme nikdy nezašli, i na tu dovolenou u moře. Jenže už jsem neměla člověka, se kterým jsem si to přála prožít. Celý život jsme jenom šetřili na budoucnost, která ale nepřišla.
Julie
Co má Julie dělat s penězi, které našetřil její muž? Hlasujte na další straně.
