Máte za sebou obrovskou proměnu. Zhubla jste ze 130 kil. Dnes by málokdo řekl, že jste takovou váhu měla. Co vás přimělo ke změně?
Začala jsem pociťovat určité depresivní stavy. Jsem velmi společenský člověk, ale dostala jsem se tehdy do fáze, kdy jsem odmítala chodit mezi lidi. Nechtěla jsem se ve společnosti s tak vysokou váhou ukazovat. Měla jsem mít sraz s bývalými spolužáky po nějaké době a věděla jsem, že mám od posledního srazu o třicet kilo navíc. Takže jsem na to setkání nechtěla jít. Zbytečně jsem se vyhýbala lidem.
Co za přibíráním na váze stálo?
Já jsem byla vždy obézní. Už jako díte jsem měla nadváhu. Ale nejvíc jsem samozřejmě nabrala v dospělosti a jednoznačně za to mohla náročná práce, přejídání se, špatná strava a toxický vztah. Od mala jsem ale poslouchala, co bych měla jíst, co bych neměla jíst. Lidé se ptali, proč jsem tak tlustá. Hodně jsem na to už jako malá holka myslela a trápila se tím. Byla jsem kvůli nadváze opakovaně i v ozdravovně. První redukční jídelníček jsem měla už v osmi letech. V lázních to nějak fungovalo, ale pak chyběla edukace doma.
Jak jste se jako dítě v takové ozdravovně cítila?
Mně tam bylo dobře, protože jsem byla mezi svými. Nebyla jsem jediná obézní. Byli jsme tam obézní všichni. Nikdo se na mě nedíval skrz prsty jako na tlustou holku. Takže mně se tam vlastně líbilo.
Když zavzpomínáte na období s obezitou, napadnou vás nějaké situace, kdy vám kila navíc vyloženě vadila?
Byly to různé situace. Nevešla jsem se na sedadlo v hromadné dopravě například. Pak už jsem si raději ani nesedala v tramvaji, protože to pro mě bylo nekomfortní. Nebo pro mě bylo naprosto nereálné, abych se sto třiceti kily vyšla třeba tři patra. Když nám s kamarádkou ujela tramvaj před nosem a mohly jsme si popojít na další zastávku, než přijede další tramvaj, raději jsem na té zastávce čekala a odmítla ujít pár kroků navíc. Kdykoli se mi dnes na chvíli nechce sportovat, připomínám si, proč jsem to dělala, jaký život jsem měla předtím, než jsem zhubla. Teď jsem pravý opak, ráda se projdu.
Zdravé hubnutí pod kontrolou. Jak nastavit stravu a pohyb |
Snažila jste se během života držet diety?
Držela jsem je zhruba od sedmnácti let. Zkoušela jsem všechno možné. Zkoušela jsem i hladovky. (smích)
Jak se vám tedy po tolika letech podařilo úspěšně zhubnout?
Když budu počítat ten svůj první úspěšný pokus – protože pak jsem shazovala kila ještě po dvou porodech, tak se mi to asi povedlo, protože jsem konečně navštívila výživovou poradkyni. Už jsem nechtěla začínat další pokus, který nevyjde. Pamatuji si, jak jsem si zakázala sladké. Nedávala jsem si nic ze sladkých věcí, vydržela jsem to asi tři měsíce. Dodnes si pamatuji, jak strašně mi to sladké chybělo.
Z vaší cesty ke zdravému a štíhlejšímu já nakonec těžíte dodnes a pomáháte hubnout druhým. Jak s klienty začínáte?
Ptám se, co od hubnutí očekávají, jaký mají reálný cíl. A co je reálně v jejich silách. Protože ne každý má čas připravovat si každý den pět krabiček na druhý den a stát hodiny u plotny. Nebo trávit každý den hodinu v posilovně. Jsou to často ženy, které mají rodiny, náročnou práci a času na sebe mají pochopitelně málo.
Lidé často dodržují zdravý jídelníček a hýbou se. Pak ovšem přijdou svátky nebo rodinné oslavy a tam takzvaně v jídle zhřeší. Je to až takový problém v cestě za hubenějším tělem?
Většinou vůbec ne. Je to spíš v naší hlavě. Někteří klienti dokonce právě kvůli nevhodné stravě i odmítali na nějakou rodinnou oslavu jít. Což je škoda. Protože když si jednou za čas dáte dort, tak na tom není nic špatného. Málokdo by vydržel až do konce života opravdu nejíst nic sladkého a nezdravého. Může se najednou zastavit váha a člověk si řekne, že je to tím dortíkem. Ale není to tak. Hlavně u žen se váha mění v souvislosti s menstruačním cyklem, takže není třeba hned propadat panice.
 |
Časté vážení se jeví také jako problém. Je to tak?
Zase je to o té psychice. Já radím nevážit se každý den. Aby z toho vážení nevznikla až nezdravá obsese. Vážit se jednou za čtrnáct dní nebo za měsíc. To úplně stačí.
Jak dnes už jako výživová poradkyně hledíte na neustálou propagaci proteinových tyčinek a nápojů?
Je to velký byznys. Lidé často nečtou, co přesně ten daný produkt obsahuje. Koupí si to na základě reklamy na sociálních sítích, ale je to jen předražený produkt. Žádný zázračný nápoj vám v hubnutí nepomůže, nebudete po něm štíhlí po celý život. Chodí za mnou klienty, které jsou nešťastné z toho, že poctivě pijí nápoj doporučovaný známou osobností a nehubnou jako ona.
Co je podle vás nejlepší protein?
Tvaroh. Doporučuji ho všem. Obsahuje kasein, který vás zasytí na delší dobu, můžete si ho nějak ochutit, přidat ovoce, hrst oříšků. A když už si dáte třeba sladkou buchtu, dejte si k tomu opět ten tvaroh! (smích)
Jaké nejčastější chyby dělají lidé, kteří chtějí hubnout?
Je to různé. Záměrně se například vyhýbají některým potravinám, aniž by to mělo hlubší smysl. Hledají nějakého viníka, který za tu obezitu může.
Jste zastáncem vážení potravin, které konzumujeme?
Myslím, že to není nutné. Ne každý den. Když ke mně klienti přijdou, v začátku jim doporučím si jednotlivé porce jídla zvážit, aby měli představu o tom, kolik toho vlastně za den zkonzumují. Většinou se dostaneme k tomu, že mají málo bílkovin, že celkově málo jedí, ale přitom konzumují hodně kalorické potraviny.
Co jíst při hubnutí: 30 potravin, které zasytí a podpoří spalování tuků |
Je i alkohol velký problém? Třeba sklenička vína denně?
Alkohol je celkově podle WHO špatný. Takže i sklenička denně je problém, alkohol by měl být na nule. Ale nejsem adiktolog a sama přiznávám, že i já si dám někdy ráda skleničku vína. (smích) Z mého pohledu je sklenička vína denně hodně. Kdyby ke mně přišel klient, který alkohol v takové míře pije, tak bych mu radila to omezit.
Lidé to ale mají často jako takový přechodový rituál mezi prací a klidem doma…
Může to být sklenička vína, může to být balení chipsů nebo čokoláda. A přitom to lze vyměnit třeba za pouštění relaxační hudby. Zkrátka najít si něco, co nás od toho pracovního stresu oddělí, ale není to návykové ani škodlivé.
Kdy vás vlastně napadlo pomáhat s hubnutím i druhým?
Asi v době, kdy jsem začala opět hubnout po druhém porodu. V té době jsem měla asi sto patnáct kilo a musela jsem začínat znovu. Hodně lidí vědělo, čím jsem si prošla a pak se mě ptali, jak jsem to znovu dokázala. Došlo mi, že se svými zkušenostmi bych mohla pomáhat lidem, kteří se trápí stejně jako jsem se trápila já. Lidé se mě často ptají, jestli mám nějakou zázračnou metodu. Základ je disciplína, odhodlání a chuť něco změnit. A také je potřeba mít trochu selský rozum. (smích)
Jíst zdravě neznamená utrácet víc peněz za jídlo, než když jíme nezdravě. Souhlasíte?
Určitě. Setkala jsem se s tím, že se lidé báli, jak utáhnou zdravou stravu finančně. Ale hubnout a jíst zdravě se dá i s běžně dostupnými potravinami. Není třeba vymýšlet něco extra. Naopak pak člověk může ještě ušetřit, když si nekupuje drahý plněný croisant.
Co byste poradila ženám, které mají problémy s tukem na břiše?
Nejdřív bych chtěla říct, že hubnout cíleně jednu partii nelze. Břicho se dá posilovat, můžeme se na něj cíleně zaměřit, ale je potřeba udělat víc, než jen opakovat sedy lehy. Základ je tedy kalorický deficit a pravidelný pohyb. Ale není potřeba to přepálit na začátku. Začněte pomalu, postupně přidávejte. Nakonec si třeba zamilujete běh nebo jiný sport a bude to pro vás stejně přirozené jako ležet na gauči. Zkrátka můžete docílit plochého bříška, ale nečekejte zázraky za týden. Všechno má svůj čas.
Co byste vzkázala lidem, kteří chtějí hubnout?
Nenahlížejte na jídlo jako nepřítele. Je to součást života. Je to součást péče o sebe sama. Neměli bychom se bát najíst, neměli bychom se ale ani přejídat. Nepřehánět to. Zároveň myslet na to, že uzobávat celý den od něčeho trošku také není správné.
Jaký je teď váš osobní cíl?
Řekla jsem si, že bych se ráda dostala na váhu pětasedmdesát kilo. Vím, že váha nevypovídá nic o tom, jaký jsem člověk, ale je to taková ta vysněná meta. Je těžké oprostit se od vnímání se skrze váhu, když mě to okolí a společnost učili celý život.
