Z herectví jste před lety skočil rovnýma nohama do role principála. Proč?
Byl to delší proces. Myslím, že jsem měl k podnikání delší dobu blízko. V začátcích jsem byl video maker, takže jsem nedělal jen herectví. Zvládal jsem účetnictví, uměl jsem počítat. A tak jsme se s kolegy jednou dohadovali u piva, jestli má smysl vytvořit ještě v dnešní době divadlo, jestli si na sebe vůbec vydělá. A mě to vážně zajímalo. Už mě ty diskuze v určitý bod přestaly bavit. Původně jsem chtěl jen vytvořit inscenaci, která by se různě hrála. Ale jednou jsem viděl opuštěné kino v Ostravě a chtěl jsem to zkusit.
Neměl jste strach, že jdete do příliš velkého rizika?
Bylo to opravdu postupné. Takže to nebylo rozhodnutí, kterého bych druhý den litoval. A samozřejmě jsem si pokládal otázky ohledně financí a podobně. Ale nikdy jsem neměl strach. Strach mám o život a zdraví svých dětí, svých blízkých. Já si myslím, že když už někdo něco rozjíždí, tak nikdy nemá strach, protože strach je strašně omezující v takových věcech a strach svazuje. Když je příliš silný, tak toho člověk moc neudělá. Omezí ho to.
Takže jste se nebál, že třeba přijdete o peníze a nevyjde to?
Já jsem si říkal, že když to nevyjde, tak prostě nebudou peníze, ale nakonec to nějak udělám, nějak to dopadne. Já jsem asi v zásadě docela pozitivní člověk. Prostě jsem si říkal, že případně budu mít nějaký dluh, který splatím a půjdu dál. Ale nemyslel jsem na katastrofální scénáře.
 |
Neodrazovala vás od toho třeba vaše manželka?
Říkal jsem si právě, že kdyby to nevyšlo, mám přeci ještě tu ženu, která je lékařka a postará se o mě. Lékaři vydělávají dost. (smích) A moje žena se mi ani nikdy nepletla do toho, co jsem chtěl vytvořit, protože sama říkala, že je to mimo její obor. Říkávala: Hele, dělej, jak myslíš. Já tomu nerozumím.
Jak se takový rozjezd divadla a všechna práce okolo dá skloubit s rodinným životem plus ještě případně službami v nemocnici, které má vaše žena?
Divadelní prostředí je takové specifické. Ohledně dětí je to výhodné, protože máme v létě divadelní prázdniny. A měli jsme vždy štěstí, že pohlídali babičky a dědečkové. Takže se to dalo zvládnout. Teď už máme děti větší, samostatné. A před těmi deseti lety jsme to zkrátka vždy nějak udělali. A teď, když na to zpětně vzpomínám, tak nemám pocit, že by to bylo nějak strašné. Byť je moje žena internistka a má v práci dlouhé služby.
Herec a lékařka se zdá jako vcelku nesourodá dvojice.
To ano. Ale já jsem si už někdy na konzervatoři řekl, že už žádnou herečku nechci. (smích) Je osvěžující mít vedle sebe partnerku, která řeší zcela jiné věci, než je herectví. Já kolikrát přijdu a říkám jí své problémy. A pak mi řekne ona, co všechno řeší v nemocnici, a pak mi ty mé problémy přijdou naprosto malicherné. A já si často dělám legraci, ale faktem je, že teď, když spolu mluvíme, tak je má manželka už čtyřiadvacet hodin v nemocnici. Takže klobouk dolů.
Albert Čuba s manželkou a synem
Klobouk dolů vám oběma, že jste to opravdu dokázali všechno zvládnout obzvlášť v době, kdy jste měli malé děti.
Začali jsme poměrně brzy. Když byla manželka v šestém ročníku na vysoké škole, tak už byla těhotná. Pak byla chviličku doma a vlastně velmi brzy pak naběhla už jako lékařka do práce. Nebýt babiček, tak by to bylo složité. Protože je i má práce časově dost rozstřelená. Ale zvládli jsme to. Občas samozřejmě jsem měl krizičky, když přišla nějaká větší únava. Ale jak postupem času zjišťuji, na ty nepříjemnosti v životě člověk hodně rychle zapomene. Já vzpomínám rád na to hezké.
Teď slavíte s Divadlem Mír deset let. Co pro vás bylo za tu dobu fungování divadla a principálství nejtěžší?
Já vlastně nedovedu přesně určit, co to bylo. Docela rychle to uteklo. Divadlo je tak proměnlivá věc, že se to všechno stále střídá, mění a není čas úplně přemýšlet nad tím, co se třeba nepovedlo, co bylo těžké.
A z čeho máte naopak radost?
Že se to celé povedlo, že to funguje, že lidé chodí na představení a jsou spokojení. Podařilo se nám vytvořit tým lidí, který s tím divadlem roste a baví ho to. A jsem pyšný na to, že jsou herci z Divadla Mír už známí po celé republice, a ne jen v Ostravě. Z toho mám velkou radost. Protože dříve, když chtěl být někdo známý, tak musel do Prahy. A to už dnes neplatí.
Albert Čuba v Show Jana Krause (21. ledna 2026)
Nikdy vás ani na chvíli nenapadlo, že byste divadlo budoval v Praze, a ne v Ostravě?
Vůbec. Opravdu ani jednou jsem nad tím nezapřemýšlel, vždy pro mě byla na prvním místě Ostrava. V Praze je příliš saturovaný trh, takže si zpětně mohu s klidem říct, že to byla dobrá volba.
Co považujete za životní výhru?
Já myslím, že moje největší výhra je moje žena. Jsme spolu opravdu dlouho. Vychovali jsme dvě děti a díky ní jsem zvládl všechno, co jsem vlastně chtěl. A jsem vděčný i za to, že jsem nikdy nemusel doma řešit nějaké osobní a rodinné krize. Protože jsem řešil pár těch pracovních, a to bohatě stačí. V tomto ohledu musím opravdu osudu poděkovat. Já myslím, že jsem vlastně vyhrál takovou životní loterii.
Takže nebyly žádné prohry?
Já jsem vážně životu vděčný. Jsem pozitivní člověk. Samozřejmě jsou tu chvíle, kdy člověku odejde nějaký blízký člověk, kamarád. To jsou věci, které se dějí, je to náročné, ale je to život.
Je vám třiačtyřicet. Bilancoval jste nějak po čtyřicítce? Snažil jste se třeba změnit životní styl?
Chodím třikrát týdně do fitka. Už jsem si sám přišel na to, že se ve vlastním těle cítím lépe, když cvičím. A v některých věcech jsem také tak trochu pozér. Nedávno jsem napsal, že odcházím ze sociálních sítí, abych se tam po pár měsících zase vrátil. Ale alespoň jsem se začetl do povídek Čechova a zase si rozšířil obzory. Já jsem totiž vášnivý čtenář a snažím se přečíst alespoň jednu knihu týdně.
Albert Čuba s dcerou Eliškou
A jaké to bez těch sociálních sítí bylo?
Člověk si najednou uvědomí, kolik má času navíc. Najednou se začne i nudit, když si zároveň vypne i Netflix a další placené platformy. A ta nuda je neuvěřitelně tvůrčí. Přicházejí vám opravdu zajímavé myšlenky, nápady.
Vnímáte na sobě po deseti letech principálství u divadla nějaké změny?
Já jsem asi mnohem víc v klidu. V té době jsem měl i ty menší děti, se kterými pochopitelně přicházejí více stresující situace. A děti jsou teď větší, divadlo šlape. Takže když jsem se dřív stresoval, tak to bylo především z hlediska organizace času. Aby fungovalo divadlo i rodina. A když se na sebe kouknu, tak samozřejmě vidím, že stárnu. Přibyly mi šediny.
Takže jste se víc zklidnil?
Nevím, jak mě vnímá okolí, ale já sebe sám vnímám jako klidnějšího člověka. Učím se naslouchat týmu, to jsem dřív tolik neuměl.
Působíte jako člověk, který je hodně nad věcí. Jak být nad věcí, i když jste vlastně v neustálém pracovním zápřahu?
Asi řeknu tu nejotřepanější frázi. Ale pomůže jen tolik to všechno neprožívat. Nerad bych někomu radil. Možná se mě zeptejte znovu za třicet let, až budu trochu moudřejší. Stále jsem i v těch třiačtyřiceti letech mladý cucák. A nemohu dávat ani rady mladým hercům, kteří zrovna vyšli ze školy, protože jejich svět je tolik rozdílný, že už ani já nemám co poradit.
Jak byste popsal sám sebe jako Alberta Čubu?
Introvertní čtenář knih. (smích) I já jsem paradoxně před lety měl v plánu sám psát knihy. Když jsme řešili v prvopočátku Divadlo Mír a banka nám zamítla úvěr, vstoupil do toho můj tatínek, který chtěl zavolat majitelům té budovy a nabídnout jim možnost ročního pronájmu. S tím, že to vyzkoušíme. A pokud to neklapne, nepůjdeme do toho. Ale zároveň, pokud to půjde, rozjedeme to pak se vším všudy. Nakonec to dopadlo, ale tehdy jsem právě měl v hlavě myšlenky i tímto směrem. Já jsem nejraději někde v klidu s knihou. Na pláži, v pokoji v klidu a čtu si.
Tři Tygři – Štěpán Kozub, Robin Ferro, Albert Čuba a Vladimír Polák v Show Jana Krause (25. května 2022)
Máte kromě čtení nějakou zálibu?
Já jsem velký sběratel. To je asi tak trochu moje úchylka. Já sbírám DVD s filmy. Nepouštím si je na žádných streamovacích platformách. Počkám si, až vyjdou na DVD, a pak si je teprve pustím.
S Divadlem Mír slavíte deset let. Budou nějaké oslavy?
Asi bychom to oslavit měli. Budeme slavit hlavně představením. V podstatě téměř na den výročí bude představení v novém divadle Odeon. Ale něco vymyslíme.
A co vaše děti, nechtějí se vydat ve vašich šlépějích?
Zatím si myslím, že k tomu nesměřují vůbec, a ani nevidím, že by o to nějak jevily zájem. Já jsem je nechával vybrat si, co by je samotné bavilo. Do ničeho jsem je netlačil, nenutil. A ani nemají ambice stát se doktory, protože zase u maminky vidí, kolik má jako lékařka práce, kolik se toho všeho musela naučit. Každý den vidí v knihovně bichle, které musela umět nazpaměť.
A na co nalákáte lidi do divadla? Přeci jen ne každý je z Ostravy a okolí. Tak jaká hra opravdu bude stát za to?
Třeba teď hra Kondomedie. Hráli jsme Blbce k večeři, kde vystupuje François Pignon. A stejná postava vystupuje i tady. Zahraje si ji zase Míša Sedláček, tak ta podle mě stojí za to. Takže přijďte, skvěle se pobavíte. Stojí to za to. A přijďte i do divadla Odeon. Ostrava bude mít totiž nové divadlo. Nový divadelní sál postavený kompletně za soukromé peníze, který bude mít kapacitu šest set míst. Nenechte si ujít představení Carmen a Hegerka.
