Radek mě zase naštval. Pitomá hádka kvůli ještě pitomějšímu nákupu se zvrhla v další souboj argumentů. Zabouchla jsem za sebou dveře ložnice a sáhla po telefonu. Sebastian byl online, což mě na jednu stranu potěšilo, jeho lichotky a dvojsmyslné, lehce lechtivé narážky mi vždycky dokázaly zvednout náladu.
Ahoj Miláčku, napsal mi. Vždycky mě nazýval svým miláčkem, láskou nebo drahouškem, dokonce s velkým písmenem na začátku. Bylo to legrační a milé. Psal procítěně, jako bych skutečně byla středobodem jeho vesmíru.
Dlouho ses neozvala, vůbec jsem nevěděl, co si o tom myslet. Chodil jsem jako tělo bez duše a myslel na tebe, jestli se něco nestalo, svěřil mi.
Mně taky chyběla tvoje písmenka, zalhala jsem. K úniku do virtuálního světa jsem se uchýlila jen tehdy, když mě Radek naštval. Tou svou nemožnou praktičností, urputností a nutností za každou cenu vnutit druhému vlastní pravdu. Štval mě nulovou snahou o romantiku nebo třeba svým dvouhodinovým monologem na téma, proč je nutné chovat se za každou cenu rozumně a pragmaticky.
Sebastian se rozepsal. Povídal, jak se mu o mně zdálo, jak ve snu dlaněmi přejížděl po mém těle a můj obličej osvětlovala sluneční zář tak, že mě viděl jen mlhavě. Prý ho to naprosto rozhodilo, takže ráno skoro nedokázal vstát z postele.
Přidala jsem se k jeho intimní zpovědi a naladila se na vlnu dvojsmyslů, ke kterým se ale nikdy neuchýlil, aniž bych mu k tomu dala jasný signál. Byla jsem ráda, že existuje, i když jsme se seznámili úplnou náhodou. Spletl si číslo a poslal esemesku mně místo svému kamarádovi. Odepsala jsem mu něco vtipného… a tak nějak začala naše tajná konverzace.
Oba dva jsme věděli, že je to anonymní. Nemínili jsme se sejít, Sebastian se k tomu neměl a já nechtěla. Takhle to mělo svoje kouzlo.
Jako by myšlenka na něj přivolala mého manžela. Najednou stál vedle mě a natahoval ruku. „Dej mi ten telefon,“ štěkl autoritativně. „Nejsem blbej, vím, že si pořád s někým dopisuješ. Uculuješ se u toho jako patnáctka. Máš milence?“
Instinktivně jsem mobilní telefon schovala za záda. „Žádného milence nemám a do toho, s kým si píšu, ti nic není. Je to můj mobil, moje soukromí! Já ti do telefonu taky nelezu!“
„Máš pravdu, nic mi do toho není. Tak si klidně piš, s kým chceš, já končím, Heleno. Na tohle nemám nervy, a ve svém věku už ani ty roky,“ vyděsil mě jeho náhle rezignovaný hlas.
„Počkej, neblázni, já ti to ukážu, ale nehledej v tom nic, co tam není. Když se občas pohádáme, chci se cítit trošku na koni. Dát ti co proto, ale nikdy bych neudělala nic doopravdy,“ vzala jsem zpátečku.
Radek se zamračeně začetl do posledních několika zpráv a pak mi telefon znechuceně vrátil. „Tohle je fakt odporné,“ konstatoval. „Je mi tě líto, že máš něco takového zapotřebí.“
„Jsou to jen písmena, taková hra, možná má doma taky manželku, k tomu pět dětí,“ vůbec jsem si neuvědomovala, jak to je pro Radka ponižující.
„Oukej, ale necháš toho?“ položil mi otázku, která spíš zněla jako konstatování.
„Klidně, nemám s tím problém, ale co z toho? Víš, proč to dělám? Budeš mě o to víc objímat? Šeptat, že mě máš rád, jak jsem ti celý den chyběla?“ přešla jsem do protiútoku. A Radek mi obratem vysvětlil, že jsem mu v práci nemohla chybět, protože makal. To je celý on, romantik. Ani se nenamáhá něco vymyslet. Ach jo.
Sebastianovi jsem s omluvou poslala rozloučení. Nechtěla jsem mu ublížit, proto jsem připsala, že ho nechávám ctitelkám jeho realitě bližším, a on odpověděl strohé: Oukej, kočičko.
Zamrzelo mě, že se ani nesnažil zjistit, co se stalo, jeho jednoduchá reakce ve mně vyvolala další pocit méněcennosti. Radek, který žije v přesvědčení, že stereotyp je ta pravá láska, pak Sebastian, který mi posílal vyznání každou chvíli a sladkými slovy nešetřil, ale při prvním náznaku problému mě nechal odlétnout jako holubí pírko.
„Už podobné blbosti nedělej, nikdy nevíš, kdo je na druhé straně,“ poučil mě Radek a já se cítila hloupě, jako malé dítě přistižené při nějaké lumpárně.
Uběhly dva dny a přišla mi zpráva. Sebastian. Ať se koukám sebevíc, žádná kočička, která by se ti rovnala, neexistuje.
Četla jsem ji několikrát po sobě a ovládala se, abych mu hned neodpověděla. Zodpovědnost ale byla silnější, proto jsem telefon odložila a šla radši běhat.
Když jsem se večer vrátila, přišla mi další zpráva. Jsi v pořádku, Helenko?
Zatrnulo mi. Copak jsem mu někdy prozradila, jak se jmenuju? V naší virtuální komunikaci jsem já byla Ditou a on Sebastianem. Bůh ví, jak se jmenoval doopravdy, nikdy jsem se po tom nepídila.
Nedalo mi to a napsala jsem: Odkud víš, jak se jmenuju?
Psala jsi, že mám hledat dívku svého srdce, která je mi blízko. Ale ty jsi blíž, než si myslíš, lásko moje. Když tě teď nemám, jsem jako na trní. Chybíš mi. Tak se aspoň pořád dívám na tvé fotky, lásko. Zvlášť ta z bazénu je nádherná. Vzrušil jsem se jen při pohledu na ta stehýnka, rafinovaně zakončená bleděmodrou šňůrkou plavek téměř holčičí velikosti.
Zatrnulo mi. Teď už jsem měla jistotu, že Sebastian přesně ví, kdo jsem. Narazil na můj internetový profil, který jsem měla zčásti uzamčený, ale zčásti také veřejný. Jak se mu to k čertu podařilo?
Během dalších dnů jsem se snažila zjistit, kdo ve skutečnosti je a odkud mě zná. Jeho odpovědi však byly neutrální. Ze svých snů, lásko. Osud mi napověděl, odepisoval mi s usmívajícími se smajlíky.
Víc jsem z něj nedostala. Jen další detaily, jak miluje, když nosím rozpuštěné vlasy. Popisoval, jak se mu líbí ten pohyb, kdy si je každou chvíli strkám za uši. Chtělo se mi brečet vzteky a bezmocí, dokonce jsem přemýšlela, že bych se svěřila Radkovi. Ten ale nejspíš došel ke správnému závěru, že moje konverzace se Sebastianem nikdy neskončila. Byl protivný, podrážděný, nebyla s ním řeč.
Nemůžu říct, že bych se nesnažila. Koupila jsem lahev drahého vína a uvařila jeho oblíbené jídlo. Nepovedlo se mi, bylo mdlé a stejně mdlý pohled měl i Radek.
„Jsme spolu šest let. Já vím, že jsem o dost starší než ty, ale to jsi věděla. Jediný, kdo má problém, jsi ty, Heleno. Hledáš pořád někde něco víc, místo abys pochopila, že život není o planých frázích, sladkých řečičkách a lžích, kterých ti může každý nabulíkovat, kolik chce, protože ho nic nestojí,“ zpražil mě drsně.
Snažila jsem se mu říct, co mi v našem vztahu vadí. Poukázat na jeho autoritativní chování, snahy, aby vždycky bylo po jeho, že nikdy neudělá kompromis.
„Kompromis,“ zopakoval po mně Radek a znělo to, jako by vyplivl pecku od třešně. „Víš, drahoušku, co je to kompromis? Stav, kdy není spokojený ani jeden, ale hlavně že se vlk nažere a koza zůstane celá.“
Pochopila jsem, že cokoli teď řeknu, zahladí to protiargumentem: „To jsi ale ty, kdo si vypisuje s jiným, mě by tohle nikdy nenapadlo. Já tě totiž miluju.“
Snažila jsem se Radkovi dokázat, že ho mám ráda a že mi na něm záleží. Ovšem s každou další snahou se stupňoval i tlak Sebastiana. Nepomohla ignorace, prosby, ať mě nechá být. Byl jako robot, který své zprávy píše nezávisle na tom, co já mu odpovídám.
Vezmi si dnes ty kytičkové šaty, jako jsi měla v pátek. Vzrušuješ mě v nich. Miluju dívat se na tvé nohy, pozorovat, jak se občas poodhalí kraječka spodničky. Vím, že je to signál pro mě, psal a naháněl mi tím hrůzu.
Už jsem věděla, že je to někdo z okolí. Často jsem se rozhlížela kolem a říkala si: Ten? Nebo snad tenhle? Je to někdo z kolegů z práce, zdánlivě neznámý běžec z parku nebo snad některý ze sousedů?
Pak jsem si vzpomněla na naše seznámení. Tehdy mi tvrdil, že místo pětky na konci vyťukal nulu. Hned mě napadlo, že zkusím zavolat na to původní číslo, dotyčný přece bude vědět, komu patří to Sebastianovo!
Číslo volaného účastníka však neexistovalo a já tak pochopila, že to celé byla jen záminka, jak se mnou navázat kontakt.
Dodala jsem si odvahu a znovu šla za Radkem. „Půjdu na policii,“ řekla jsem mu, ale on se ušklíbl.
„Pokud půjdeš na policii, neuvěřitelně mě ponížíš,“ prohlásil rozhodně. „Píše, že zbožňuje, jak si rozčesáváš vlasy u okna. Bože, Heleno, o co ti jde, česat se u oken? To ho schválně provokuješ?“ rozčílil se a já marně vysvětlovala, že prostě občas neřeším, jestli jsem blíž oknu, televizi nebo třeba kuchyňské lince.
Radek byl naštvaný. Vypadal, jako by na mně hledal jen to špatné, hnusila jsem se mu. Nejspíš proto jsem na tu policii nešla. Zdálo se mi, že Sebastian je s každou další zprávou blíž a blíž. Až se stal téměř členem domácnosti.
Zůstávám stále tvým galantním rytířem. Nebýt mě, nejspíš bys dneska na těch schodech klopýtla. Už víš, kdo ti rozsvítil na chodbě?
Sebastian popisoval skutečnou scénu, protože toho dne mi opravdu někdo rozsvítil na chodbě, když světlo v pravidelném intervalu zhaslo. Byl mi v patách… Dnes jsem se o tebe zlehka otřel. Ani sis mě nevšimla, to já pak ve frontě musel maskovat erekci, napsal jindy a já si s hrůzou uvědomila, že se mě musel dotknout někde v té tlačenici u pokladen, když jsme s Radkem platili nákup. Věděl o každém mém kroku a moc dobře věděl i to, že jsem zadaná. Komentoval i naše večerní hádky, jako by poslouchal za dveřmi.
Nejspíš bych se za chvíli zbláznila, kdyby se mi nestala nehoda. Radek mě omylem cestou do práce zamkl v bytě a omylem odnesl i moje klíče. Nemohla jsem se mu dovolat, a tak jsem zpanikařila, že v tom má prsty Sebastian. Třeba Radka někde přepadne a pro mě si dojde až domů. Zavolala jsem policii.
Blekotala jsem něco o tom, že mě sleduje cizí muž a že jsem ve vlastním bytě jako v pasti, vydaná mu na milost a nemilost. A tak spolu s policií přijela i záchranka. Lékař mi dal injekci na uklidnění. Mezitím jsem policistům převykládala celou historku se Sebastianem a naléhavě příslušníky prosila, ať hlavně najdou mého Radka, že mám o něj strach, aby mu ten chlap neublížil.
Překvapeného a vyděšeného Radka přivezli policisté z práce. A ten, protože nechápal, o co jde, se policistům okamžitě přiznal, že tím tajemným Sebastianem je on sám. „Podívej, Helenko, já jenom chtěl, abys viděla, jak ošidný je tenhle svět virtuální komunikace, jak se to celé může obrátit proti tobě,“ argumentoval Radek, který, jak se zdálo, měl stále pocit, že je právo na jeho straně a že neudělal nic špatného. Policejní vyšetřovatel byl ale jiného názoru a nabídl mi, že na něj klidně můžu podat trestní oznámení.
Nedávalo to vůbec smysl. Testoval mě?
Zatímco jsem si balila věci, on stále nechápal. Prý o co mi jde, on mi přece nic špatného neprovedl. Mně už ale jednotlivé střípky jeho manipulativního chování zapadaly do sebe a poslední, co jsem vedle sebe chtěla, byl muž tohoto typu.
Tolik ztracených let!
Nový byt voněl jinak než ten starý, ale nové prostředí mi zvedlo sebevědomí. Čisté bílé stěny, holé podlahy, mohla jsem se nadechnout a začít znovu od začátku. Nehledat cíleně „něco mezi“ Sebastianem a Radkem, ale třeba si počkat na originál, který nebudu chtít nijak měnit. A ani on mě…
Příběh je inspirovaný skutečnou událostí. Kvůli ochraně soukromí byl redakčně upraven, některé okolnosti, jména a detaily byly změněny.
