Horké letní dny dávaly zabrat mně i Philovi, mému psovi. Zatímco já zobal pilulky na tlak, Phil na sobě vláčel hustý kožich z černých chlupů a jazyk tahal po zemi. Oba jsme se zdržovali ve stínu, málo se hýbali a hodně pili. Já pivo, Phil vodu.
Na delší procházky jsme si navykli vyrážet až kolem půlnoci. Teplota klesla a město se zklidnilo, utopené v neviditelné páře – to jak z chodníků do tmy pomalu unikalo přes den nastřádané horko. Phila nerozptylovali jiní psi, kráčel mi spořádaně u nohy a já ho za odměnu nechal čenichat v trávě tak dlouho, jak chtěl, aniž bych cukal vodítkem.
Noční ulice nás neděsily. Jsem velký chlap a Phil je velký pes, nikdo si nás nevšímal. Sem tam jsme míjeli skupinky opilců, kteří vyřvávali do tmy a cinkali poloprázdnými lahvemi, většinou ale kouzlo půlnočního města vůbec nic nerušilo. Těch pár tichých postaviček, jež jsme potkávali každou noc, mu naopak přidávalo na síle.
První z nich byl muž, který stával opřený o lampu veřejného osvětlení. Vyšňořený, v kravatě, tvář měl otočenou nahoru, jako by pozoroval hvězdy, a přesto mi pokaždé kývl hlavou na pozdrav. Odpovídal jsem mu stejně němým gestem a polykal poznámku, která se mi drala na jazyk. Proč si proboha trochu neodstoupí? Kužel oranžového světla, které ho obklopovalo, mu přece musel pozorování oblohy strašně ztěžovat!
S myšlenkou na milovníka hvězd jsem zahnul za roh a obvykle tu narazil na maminku, která vedla za ruku asi šestiletou holčičku. Poprvé jsem si jich nevšímal, podruhé se ve mně vzedmula vlna pohoršení a potřetí jsem se už skoro neovládl. „Myslíte, že je vhodné vláčet takhle malé děcko městem o půlnoci? Neměla by ta malá už dávno spát?!“ chtěl jsem ji oslovit. Ale ani tuhle výtku jsem nahlas nepronesl. Představa, že poruším ticho kolem, mi byla krajně nepříjemná. Navíc jsem si uvědomil, že to není moje věc.
Žena se tvářila vlídně a dívenka hopkala mamince po boku. Nevypadala unaveně, spíš tak, že si noční dobrodružství užívá. Třeba je nějak nemocná. Má slabé srdce a přes den v horku nemůže vyjít z domu. Nebo trpí tou podivnou, vzácnou chorobou, kdy je člověk alergický na slunce, které mu způsobuje puchýře a závažné popáleniny. Vrtalo mi to hlavou a doma jsem si tuhle nemoc vygoogloval. Xeroderma pigmentosum, citlivost na UV záření. Ty, které postihla v minulosti, ostatní považovali za upíry. Představil jsem si, jak to roztomilé děcko lynčují a nakonec propichují kůlem, a v duchu poděkoval osudu, že jsem se mohl narodit ve dvacátém století, kdy už lidé mají rozum a na podobné voloviny nevěří.
Při další noční procházce jsem ovšem musel svůj názor poupravit. Chtěl jsem dát dvojici najevo, že s nimi soucítím, povzbudivě jsem se usmál a navázal s holčičkou oční kontakt. Tehdy jsem usoudil, že jsem ji „diagnostikoval“ chybně. Pacienti s tímhle postižením mají tmavou, seschlou pleť, ale tvář dítěte zářila do tmy. V denním světle musí být bledá jako smrt, litoval jsem ji. Ať už je to, jak chce, na slunce rozhodně nechodí...
Třetí postava, nad kterou jsem se každou noc zamýšlel, byla také k politování, ale jiným způsobem. Šlo o bezdomovce tak zuboženého, že z něj zbyl už jenom stín. Hubený chlapík lehával na lavičce pod stromy, ruce zkřížené na prsou, a přes vlídné počasí se třásl zimou. Vydržel jsem ten pohled párkrát, než jsem se rozhodl, že v tomhle případě zasáhnout musím. Ne ale slovy, nýbrž činem. Vyhrabal jsem ze skříně starý spacák.
„Tak co, Phile? Na vandry už stejně nejezdíme, je načase poslat spacák dál,“ podrbal jsem psa za uchem, a když přišla naše chvíle, připnul jsem ho na vodítko. Zatímco jsem kolem muže u lampy a ženy s dítětem prošel tiše, u lavičky jsem se zastavil. „Haló, chlape. Jste vzhůru?“ zašeptal jsem do ticha. Znělo to křečovitě.
Muž otevřel oči, zapadlé v protáhlém obličeji. Vytřeštil je na mě a s rychlostí, která mě překvapila, vystřelil z lehu do sedu. Přimáčkl se k samému kraji lavičky, jako by se mě štítil. Napadlo mě, že se bojí velkých psů. „Klid, Phil vám nic neudělá,“ uklidňoval jsem ho a pes jako na povel sklonil čenich k zemi. Bezdomovec ho nezajímal, mnohem lepší vůni objevil pod lavičkou. A mně v tu chvíli proletělo hlavou, jak je divné, že ani já toho chlapa necítím, přestože vypadal opravdu bídně.
Muž na mě koukal, ale neřekl půl slova. „Ehm,“ odkašlal jsem si, v tichu to zaznělo jako výstřel. „Všiml jsem si... přinesl jsem vám... nechcete spacák?“ položil jsem ho na druhý konec lavičky. „Není nový, drhne mu zip, ale zahřeje vás. Taky je měkký, pohodlný,“ vychvaloval jsem nabízené zboží jako nějaký prodavač. Chlap se ani nepohnul. „Rozumíte česky?“ ujišťoval jsem se. Bezdomovec na mě dál upřeně zíral, jako by nevěřil vlastním očím ani uším. Možná nebyl zvyklý na soucit a pomoc ostatních? „Nevadí. Já vám tady ten spacák prostě nechám,“ poodstoupil jsem.
Muž nijak nezareagoval, jen mě sledoval očima. Pokračoval jsem v cestě, a když jsem se po něm ohlédl, vlastně mě ani nepřekvapilo, že se uvelebil ve staré známé poloze. Byl jen o něco víc skrčený, protože mu spacák bránil natáhnout nohy. Bezdomovec se ho očividně ani nedotkl a dál se klepal zimou. Vzdychl jsem. Marnost nad marnost, některým lidem není pomoci...
A přece jsem tu noc způsobil obrovskou změnu. Jako bych tím, že jsem s jedním ze svých nočních souputníků navázal bližší kontakt, odhrnul závěs, za který mě město nechalo nahlédnout, aby mi svou půlnoční tvář ukázalo se vším všudy.
„Pane, jak dlouho jste mrtvý?“ oslovila mě další noc ta bledá holčička. „Co prosím?“ zarazil jsem se, ale dítě pokračovalo: „Ten pes je mrtvý taky?“ Vrhl jsem vyděšený pohled na matku, která dívku držela za ruku a smýkla s ní směrem k sobě. „Pst, nemluv s ním. Ten je živý.“ Holčička zvedla zmatenou tvář k mamince. „Ale jak to, že nás vidí?“
„To se někdy stane,“ sykla žena a ke mně vyslala omluvný pohled.
Zmateně jsem zvedl obočí, holčička mě ale nenechala, abych si to srovnal v hlavě. „Může si na něj šáhnout?“ zeptala se. Podíval jsem se na Phila, myslel jsem, že změnila téma a touží si pohladit mého psa. Užuž jsem jí to chtěl dovolit, jenže matka mě předešla: „Na živé lidi se nesahá, Kateřinko,“ řekla dívce tónem, jako by ji poučovala o něčem, co je dávno jasné. „Ale proč vlastně?“ pokračovala holčička umanutě. „Protože je to děsí,“ vysvětlila matka. „Cítí... cítí chlad.“ „Tenhle pán je jiný. Vláďa od něj dostal dárek!“ píchla bílým prstíkem do míst, kde jsem ve tmě tušil lavičku s bezdomovcem. „Ani tak na něj sahat nebudeš,“ ukončila žena diskusi.
Já... „Co?“ vyletělo ze mě, jenže mě nikdo neposlouchal. Žena postrčila dívku a táhla ji ode mě pryč. „Počkejte!“ zavolal jsem za nimi a holčička se otočila, jenže matka ji tak jako pokaždé držela pevně za ruku.
V hlavě mi hučelo, netušil jsem, co si myslet. A Phil jen spokojeně čenichal kolem obrubníku. Děti má rád, uvědomil jsem si, obvykle jim sám nastavuje ucho k podrbání, téhle dívky si ale nevšiml. Jako by ji neviděl, nebo nechtěl vidět. Jako by tady to dítě snad ani nemělo být.
Bojoval jsem s touhou rozeběhnout se a donutit ty dvě třeba i násilím, aby mi sakra vysvětlily, co to mělo znamenat. Rozum mi však našeptával, ať to nedělám. Ta zvědavá dívka je koneckonců ještě dítě, které se v noci toulá po venku, určitě v tom sehrála roli zjitřená fantazie. A hodná mamka tu hru hrála s ní. Akorát bych je vyděsil, jako včera toho bezdomovce.
Vláďa, blesklo mi hlavou! Ta holčička ho jmenovala!
Pobídl jsem Phila a rázoval k lavičce s předsevzetím, že dneska toho zoufalého muže rozmluvím. Musel přece pochopit, že mu nechci ublížit. Že nejsem hrozba a že by se mi mohl odvděčit aspoň nějakou informací.
Pak jsem ale ztuhl jako socha. Chlapík totiž ležel na lavičce natažený jako jindy a nohy měl... nohy měl... Protřel jsem si oči dávno přivyklé městské tmě. Ne, nemohl jsem se mýlit, vždyť jsem od něj byl sotva pár kroků. Spacák dál trůnil, kde jsem ho zanechal, a bezdomovcovy natažené nohy... neměl je položené na spacáku, nebyly ani za spacákem nebo před ním. Ony prostě procházely skrze něj!
Utekl jsem z toho místa, jako by mi za patami hořelo, Phil mi sotva stačil. A zatímco doma pofrkával nad zkaženou procházkou, já jsem přecházel bytem jako lev v kleci.
Druhý den se zatáhlo, a tak jsem si dovolil vyjít do zahradní restaurace, kde na mě od piva mávalo několik kamarádů. „To je dost, že se taky ukážeš!“ „Znáš to. Je horko, tak jsem přes den zalezlý u počítače,“ omlouval jsem se a brzy řeč stočil směrem, který mě zajímal. Zeptal jsem se na bezdomovce Vládu. „Neznáte ho někdo? Takový hubený, jako smrtka,“ spoléhal jsem hlavně na Luďka, který pracoval na policii. Chlapi sborově zavrtěli hlavou. „Vláďa... Vláďa, nic mi to neříká.“ „Počkej, nemyslíš toho, co před třemi lety umrzl na lavičce?“ nezklamal mě Luděk. Trhl jsem rameny. „Umrzl?“ „No jo, našli ho brzy ráno, ruce zkřížené na prsou...“
Naprázdno jsem polkl. A pak jsem naklonil půllitr a polkl ještě několikrát, abych zapil zděšení. Tak já spacákem podaroval... koho vlastně? Mrtvolu? Nebo snad ducha?! „Bože,“ hlesl jsem a Luděk pokýval hlavou. „Stávají se ale i horší věci. U těchhle lidí to člověk tak nějak předpokládá, že nedopadnou dobře,“ řekl a já si vzpomněl na matku s holčičkou. S Kateřinkou.
Když už jsem byl u zdroje, začal jsem se vyptávat. „Horší věci? Jaké myslíš?“ naťukl jsem a kamarád se rozpovídal. „Tak třeba toho chlápka, co se oběsil na pouliční lampě. Hele, to je už dobrých dvacet let, ještě jsi tu nebydlel. Ale dodnes je nám záhadou, jak na ni vylezl. Navíc v saku. Musel tak strašně toužit po smrti...“
Hrůzou se mi zježily chlupy na zátylku. Ten muž, ten milovník hvězdného nebe. Že by to byl on?
„Nejhorší ale byla smrt mámy s dcerou. Dole pod parkem. Holka byla divoká, vysmekla se mámě a vběhla do silnice. Máma za ní. Co ti budu povídat, přiřítila se dodávka, smetla je. Obě na místě mrtvé.“
Hlavou mi prohopkala bledá dívka. „Mami, můžu si na něj šáhnout?!“
„To je tak dvanáct let zpátky,“ poznamenal Luděk a já pochopil, proč o tom nemám tušení. Do města jsem přišel po rozvodu teprve před sedmi lety.
Tu noc se mi na procházku nechtělo. I počasí bylo proti, ačkoli zatím nepršelo, tmu každou chvíli pročísl blesk. Phil byl ale neústupný, kňoural u dveří, a tak jsem mu nakonec vyhověl. Strašně jsem se bál, nebudu vám lhát. Ale cosi mě nutilo dodržet starou trasu.
Kolem lampy jsem šel se staženým zadkem, ale muž na mě kývl s bohorovným klidem jako jindy. V tu chvíli zahřmělo, on se otočil po zvuku a já si poprvé všiml, že to, co má kolem krku, rozhodně není kravata, ale provaz. Podíval jsem se nahoru a uvědomil si, že nikdy nekoukal na hvězdy. Bez pohnutí zíral přímo do kuželu světla nad sebou. Na vršek lampy, kde dobrovolně ukončil život.
To není pravda! To se mi jen zdá. Já už nechci. Nechci!
Přidal jsem do kroku, zahnul za roh... a projel mnou strašný chlad. „Šáhla jsem si!“ uslyšel jsem veselé zvolání, které se ztratilo v dalším zahřmění. Kateřinku ani její matku jsem však nikde neviděl. Z Vládi na lavičce zbyla jen vybledlá čmouha, ztrácel se mi před očima, v rytmu blesků na nebi blikal jako špatná žárovka. Chvíli tu byl, pak zase nebyl. A spacák dál ležel na svém místě a pomalu nasakoval dešťovou vodu, která se začala valit z nebe. Rozeběhl jsem se domů a Phil tentokrát neprotestoval.
Tohle léto jsem se už k noční vycházce nepřinutil. A vlastně jsem se těm místům začal vyhýbat i ve dne. Nevím, proč jsem měl zrovna já to „štěstí“ a přišel do kontaktu s mrtvými. Nic jsem nezměnil, žádné duši jsem nepomohl. Kdykoli mnou ale od té doby projede chlad, vím, že se mě dotkl duch, a vnímám jeho přítomnost. Strach ovšem necítím, vždyť jsem se narodil ve dvacátém století a jsem rozumný chlap! Vzpomenu si na zvědavou Kateřinku a vyděšeného Vláďu, kterým kontakt s živými přišel stejně kuriózní jako nám s mrtvými. Tak ať si občas sáhnou, to je toho. Jde koneckonců taky o lidi. I když náš svět sdílejí už jen napůl.
Příběh vyšel ve čtvrtletníku Tajemné příběhy.
