Sledovat milostné scény Jiřiny Švorcové a Petra Haničince v Ženě za pultem vyžaduje trochu odvahy. Jsou to však jedny z mála okamžiků seriálu, kdy hlavní hrdinka nestojí v obchodě a má na sobě civilní oblečení.
Její šatník dává solidní představu o módě reálného socialismu: propínací šaty s límečkem zapnuté ke krku, zástěra coby nezbytný doplněk komunistické hospodyně, vesta přes rolák. K tomu všemu ještě neupravená tvář dohromady s příšerným účesem a obrázek československé ženy 70. let minulého století je kompletní.
„Nejhorší s nástupem socialismu bylo potlačení elegance, noblesy. Když se podíváme na filmovou a televizní produkci, tak ještě v 50. a 60. letech, pokud nejde vysloveně o budovatelské filmy, jsou ženy oblečené a upravené podobně jako v západních filmech. Zato 70. léta, to je absolutní šeď a nevkus. Na perfektně upravenou ženu se pohlíželo skrz prsty a musela to být skutečně silná osobnost, aby tlak ustála,“ říká Nina Provaan, která přednáší o módě na školách a od poloviny 70. let pracovala jako hlavní návrhářka v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK).
Móda v ulicích Košic (1975)
Jiřina Švorcová v seriálu Žena za pultem (1977)
Okouzlení syntetickým vláknem
Pro československý módní byznys nastala za normalizace zvláštní doba. Návrháři z ÚBOK nadále přicházeli s inspirativními kolekcemi, které vycházely ze světových trendů. „Měli jsme k dispozici módní časopisy jako třeba Vogue a návrháři jezdívali na módní veletrhy, kde se snažili získat co nejvíce informací a fotek, které jsme si pak navzájem ukazovali,“ vzpomíná Nina Provaan.
Jenže kolekce podle posledních trendů byly určeny pouze malému okruhu vyvolených a zbytek Československa oblékal oděvy z velkých textilních podniků, v nichž se šily obří série z těch nejlevnějších materiálů. Když se podíváte na dobové snímky, všichni vypadali stejně, výstřelky se netrpěly.
„Hlavní slovo měli nákupčí, my návrháři z ÚBOK jsme měli jen poradní hlas. Co řekl nákupčí, bylo svaté. Slýchali jsme třeba: Tento vlněný plášť je sice hezký, ale já potřebuji kabát pro ženský, co jezdí z práce autobusem, a ty si ho nekoupí.“ Tak byl vybrán nepromokavý neforemný lamino plášť,“ vypráví Nina Provaan.
Teprve začátkem 80. let se nadvláda velkých konfekčních podniků uvolnila a vznikala družstva, která šila menší série i z dovozových materiálů. Dostávaly se k nám aspoň záblesky toho, co se dělo ve světě. A dělo se toho hodně, protože 80. léta patřila k nejvýstřednějším v historii módního průmyslu. Nosily se pestré barvy, svetry s netopýřími rukávy a kůže. Trendy udávali Madonna, Michael Jackson nebo princezna Diana.
O jejím stylu však mohly ženy v Československu pouze snít. Samy neměly možnost se oblékat podle svých představ, protože obchody neposkytovaly žádný výběr. Stále dokola to byly halenky s volánky, šaty z dederonu, který se vyráběl v tehdejší NDR, a kostýmky z krimplenu.
Dederonový overal na módní přehlídce v NDR (1972)
Symboly socialismu: automobil Wartburg, trvalá a šaty z dederonu (1982)
Syntetické materiály dominovaly. „Byla to fascinace něčím novým,“ komentuje okouzlení umělými vlákny Nina Provaan a připomíná, že syntetická vlna tehdy kvůli snadné údržbě zasáhla celý svět. Umělé látky se nemačkaly, ale zároveň byly neprodyšné a člověk se v nich zapotil. „Západní materiály byly kvalitnější a brzy je navíc nahradily nové směsi, které se příjemněji nosily a přitom si zachovávaly užitné vlastnosti. Do socialistického bloku však změny pronikaly pomaleji,“ říká expertka na módu.
Džíny s pomocí chloru
Ženy šily a pletly podle vzorů ze západního časopisu Burda, světové trendy k nám však pronikaly ztuha. Příkladem za všechny je „modrá uniforma“ mladé generace – džíny. Pro obyvatele socialistických zemí byly nedostupné, tudíž o to žádanější. Nesly v sobě punc revolty, také proto je režim prvních pár let zakazoval.
Čtěte za týden
Od 29. srpna startuje v tištěném magazínu Ona Dnes nový retro seriál Dějiny plastické chirurgie.
„Teprve na konci 60. let, kdy se džíny staly módou pro všechny a ztratily svůj revoltující náboj, se i v naší republice začaly vyrábět jejich napodobeniny, nikoliv však z denimu a nikoliv barvené indigem,“ uvádí Jana Skarlantová, která se věnuje problematice módního vývoje a napsala knihu Od fíkového listu k džínům.
Originální džíny byly k sehnání jedině v Tuzexu za bony, k nimž měl přístup jen někdo. Méně šťastní zájemci museli vzít zavděk napodobeninami, jejichž výroba nebyla snadná. Tuzemské látky kvalitou neodpovídaly, a tak se zrodila tzv. Plesnivá džínovina, látka upravená pomocí chloru.
Plísňáče se staly poznávacím znamením 80. let a spolu s nimi tuto dobu představuje vysoký sed kalhot, divoké barvy včetně neonových, zvířecí vzory, vycpávky ramen a samozřejmě trvalá. Pokud chcete vidět všechno pohromadě, pusťte si třeba filmy Discopříběh nebo Kamarád do deště.
Plakát k filmu Discopříběh (1987)
Herečka Alyssa Milano v „plesnivé“ bundě v roce 1988
