Málo originální, nekvalitní, příliš těžké… Ne vždy byli sportovci se zimními slavnostními kolekcemi spokojeni. Mnoho z nich bylo přitom donuceno si je zaplatit z vlastní kapsy, aby se vůbec mohli olympiády zúčastnit. Hry v Pekingu končí, ohlédněte se při té příležitosti do módní olympijské minulostiMálo originální, nekvalitní, příliš těžké… Ne vždy byli sportovci se zimními slavnostními kolekcemi spokojení. Mnoho z nich bylo přitom donuceno je zaplatit z vlastní kapsy, aby se vůbec mohli olympiády zúčastnit. S končícími hrami v Pekingu máme dnes naposledy možnost vidět ty letošní, ohlédněte se při té příležitosti i do minulosti.
Autor: Herbert Slavík/ČOV
Chamonix 1924 – Hry v Chamonix se původně konaly pod jménem Týden zimních sportů a až následujícího roku byly zpětně prohlášeny za první Zimní olympijské hry. I přesto se však už tady konal slavnostní průvod s vlajkami jednotlivých států. Celkem 27 československých sportovců se obléklo ve stylu „každý pes, jiná ves“. Jednotné uniformy ještě neexistovaly, a tak si každý vzal svůj nejlepší kabát či vojenskou uniformu.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Lake Placid 1932 – V roce 1932 svět stále ještě pociťoval důsledky Velké hospodářské krize, která se dotkla i československých sportovců. Kvůli nedostatečným financím jich bylo do Lake Placid v USA vysláno jen šest a na cestu i pobyt se jim složila veřejnost, především další sportovci. Tentokrát už na sobě měli jednotné uniformy: tmavě modrá saka s dvouřadým zapínáním, kostkované kravaty, široké podkasané kalhoty a podkolenky.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Garmisch-Partenkirchen 1936 – Podoba uniforem pro ZOH 1936 byla předepsána olympijským výborem. Měly obsahovat samotný kostým, čepici, pulovr, punčochy, rukavice, kravatu a nášivku národní vlajky. Nástupová kolekce, za kterou stála prostějovská firma Rolný, byla velmi podobná té předchozí. Sportovci opět oblékli tmavomodrý komplet s podkasanými nohavicemi, světlé podkolenky, které doplňovaly kožené boty od Bati, a vlněné čepice.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Svatý Mořic 1948 – Zimní olympijské hry byly obnoveny až roku 1948 po dvanáctileté pauze vynucené válkou. Financí se opět nedostávalo, a tak třetinu uniforem zaplatil Československý olympijský výbor, zbývající dvě třetiny pak sami sportovci. Uniformy byly stejné pro zimní i letní olympijské hry v Londýně toho samého roku, proto modrá saka doplnily nejen tmavé, ale i světlé kalhoty a v případě dam sukně. Slavnostní nástup ale Čechoslováci absolvovali ve svém sportovním oblečení, tmavém svetru se znakem lva na prsou, bílé košili a sportovních botách. Do oficiálních uniforem se oblékali, když zrovna nezávodili nebo se přesouvali na jednotlivá sportoviště, což jim někdy pořádně ztěžovalo život. Jak psal dobový tisk: „Nikdo netušil, že v Mořici bude tolik sněhu. Součástí jednotného oděvu našich reprezentantů jsou polobotky. A naši musí často na přípravu i tři čtvrtě hodiny pěšky.“
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Cortina d'Ampezzo 1956 – Do italské Cortiny odjela naše výprava již lépe vyzbrojená: v šedivých baloňácích v anglickém stylu s límcem z umělé kožešiny. Pod nimi byly vidět jen zářivě modré šponovky a náznak hrubých svetrů. Pánové měli látkové čepice, zatímco dámy elegantní vlněné kloboučky v bílé barvě.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Cortina d'Ampezzo 1956 – Bílé kloboučky našim sportovkyním chránily uši před mrazem. Uniformu doplňovaly červené pletené rukavice a šála v barvách národní trikolory.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Squaw Valley 1960 – Ve Squaw Valley Československo reprezentovalo jednadvacet sportovců, z toho ale pouze jedna žena: krasobruslařka Jana Mrázková. Pro slavnostní zahájení byli vybaveni tmavě modrými univerzálními kabáty, které doplňovaly světlé obleky. Nechyběla ani pokrývka hlavy – baret, rukavice, šály a polobotky. „Dostal jsem šedivý oblek a velký modrý kabát na všechno,“ vzpomíná krasobruslař Karol Divín na Squaw Valley 1960. „Ale byl trochu hutný a těžký. Strávit v něm celý den nešlo.“
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Innsbruck 1964 – Podoba nástupové kolekce v Innsbrucku sklidila od veřejnosti i médií kritiku, údajně byla moc usedlá. Kabáty pod kolena měly doplnit klobouky s napodobeninou tradiční rakouské kančí štětky, sportovci je však raději nahradili pletenými čepicemi.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Grenoble 1968 – Oděv pro slavnostní zahájení a zakončení her v Grenoblu 1968 vyrobil podnik Kara Trutnov. „Ten kožich s beranicí se jim povedl,“ pochvaloval si olympijský vítěz Jiří Raška. „Byl to dubeňák, zevnitř chlupatý, zvenku oříškový. Krásně držel teplo.“ Doplňovaly ho bílé roláky, bílé svetry a šponovky zastrčené do kotníkových bot. Veškeré vybavení se po návratu vracelo, sportovci je však mohli odkoupit za zvýhodněnou cenu. Raška a ostatní medailisté ho dostali darem.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Sapporo 1972 – Oblečení pro hry v japonském Sapporu bylo (podobně jako před osmi lety v Innsbrucku) trochu usedlé. V sedmdesátých letech, kdy se kladl velký důraz na barvy, nafasovali naši sportovci béžové kabáty s mohutným kožešinovým límcem. Podle vzpomínek pamětníků se v nich hlavně ženy necítily příliš ve své kůži, protože ostatní výpravy nastupovaly v mnohem originálnějších kolekcích.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Innsbruck 1976 – Také k výbavě z Innsbrucku měli sportovci výhrady. Na oko působily umělé bílé kožíšky svěže a elegantně, pouštěly však údajně chlupy a byly velmi těžké. Další kousky byly navíc špatně ušité, ačkoliv se zhotovovaly na míru. Například Gabriela Soukalová st. vzpomínala, že měla jeden rukáv tak úzký, že ani nemohla zvednout ruku.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Lake Placid 1980 – Kolekce pro Lake Placid již podle Československého olympijského výboru odpovídala světovým trendům. Komplet byl ušit z manšestru, pod ním byl vidět svetr s rolákem s červeným a modrým pruhem. Stejný detail se objevil i na šále a nechyběla ani ušanka. Sportovci obdrželi i kvalitní kožené boty, které mnohým z nich posloužily ještě v následujících letech. Tentokrát už totiž oblečení dostali gratis.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Sarajevo 1984 – Také oblečení ze Sarajeva si sportovci mohli nechat, avšak s jednou výjimkou: šedý kožich byl na tu dobu drahou záležitostí a zdarma ho dostali jen medailisté. Ostatní ho mohli odkoupit za zvýhodněnou cenu. Ke kožichu při nástupu oblékli ještě ušanku ve stejné barvě a vínové kalhoty.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Albertville 1992 – Do soutěže o návrh na oblečení pro první porevoluční zimní olympiádu se mohly přihlásit i soukromé firmy. Návrhů se sešla hromada, ale chyběla odpovídající výrobna, která by některý z nich přetvořila ve skutečnost. Po neúspěšném jednání s finskou textilkou se Československý olympijský výbor obrátil na německou firmu Steinebronn. Ta nechala kolekci ušít v Portugalsku. Pánské bundy měly být zlaté, ale ve výsledku byly spíše zelenohnědé.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Albertville 1992 – Při závěrečném ceremoniálu naši sportovci nastoupili v sytě barevných overalech z volnočasové kolekce, které se daly rozdělit na samostatné kalhoty a bundu. Velmi moderní na svou dobu byly mohutné tenisky.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Albertville 1992 – Další doplňky již byly československé výroby, včetně barevných placatých čepic s klapkami na uši. Rukavice dodaly Rukavičkářské závody Dobříš, kufry zase Kazeto Přerov. Košile koupil Olympijský výbor v maloobchodní síti.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Lillehammer 1994 – V Lillehammeru nastoupili naši sportovci již jen pod českými barvami, nikoliv československými. Za návrhem nástupové kolekce stála značka návrhářky Zdenky Šafkové. Ta uspěla v soutěži proti firmě OP Prostějov.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Lillehammer 1994 – Návrhy Zdeny Šafkové se držely aktuálních módních trendů a byly vytvořeny s použitím moderních technologií. Materiál našla návrhářka ve Švýcarsku a hned ji zaujal svou „zmačkanou“ strukturou a kovovými odlesky, které házel na slunci.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Lillehammer 1994 – Zatímco pánové nastupovali v modré, dámám byly přiděleny červené uniformy. K dispozici bylo hned několik variant, buďto dlouhé parky s plyšovým límcem nebo krátké bundy s bílým límcem. V pase se parky stahovaly gumičkou a odpovídaly tak módě 90. let libující si ve zvýrazněných ramenou a štíhlých pasech.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Lillehammer 1994 – Součástí uniforem byly i plyšové rukavice.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Nagano 1998 – Hry v Naganu se, aspoň co se nástupové kolekce týče, nesly ve střízlivějším duchu. Kabáty měly dvouřadé zapínání, široký límec a výrazné prošití. Pod nimi měli pánové obleky od firmy OP Prostějov, dámy kalhotové kostýmy značky Van den Berg.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Nagano 1998 – Uniformy měly hnědý odstín, dámské byly světlejší, pískové, pánské tmavší. Neutrální barvy měl tvůrce návrhu Bořivoj Klug v úmyslu oživit doplňky.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Nagano 1998 – O vlněné čepice a šály ve stejné barvě se postaral tradiční český výrobce klobouků Tonak.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Salt Lake City 2002 – Ani uniformy ze Salt Lake City nebyly příliš originálním počinem. Skládaly se z tmavě šedých sportovních sak a bílých kalhot, pod které ženy oblékly červené a muži bílé svetry i šály.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Salt Lake City 2002 – Komplet doplnily tmavé rukavice a černé plstěné čepice se štítkem Czech Team, které se nosily kšiltem dozadu.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Turín 2006 – Výrobcem kolekce pro ZOH v Turíně byl opět OP Prostějov. Do olympijské palety přibyla netradiční barva – okrová, která tvořila zajímavou harmonii s červenými roláky a tvídovými saky v cihlové barvě. Jednotlivé kousky byly ušity s pomocí počítačového programu, který nositelům upravil střih přesně na míru.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Turín 2006 – O kontrast se postaraly zářivě červené šály. Nechyběly ani rukavice, tentokrát silné palčáky v barvě ladící k okrové vsadce na bundách. Vše doplňovaly kožešinové beranice.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Turín 2006 – Zimní koženou obuv s kožíškem dodala firma Baťa.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Vancouver 2010 – V roce 2010 OP Prostějov nahradila značka Alpine Pro, která se od té doby své role dodavatele olympijských kolekcí nevzdala. Skončila i dlouholetá smlouva s firmou Adidas, a tak Alpine začalo olympioniky zásobovat oblečením pro nástup i trénink. Nově se také přestaly vyrábět kolekce pro společenské události, které sportovci mnohdy ani nevyužili. Hlavním motivem byly tentokrát navzájem propletené olympijské kruhy v barvě české trikolory.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Vancouver 2010 – Jediným rozdílným prvkem mezi pánskými a dámskými nástupovými uniformami byly pletené čepice s kšiltem. První byly tmavě modré, druhé bílé.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Soči 2014 – Návrháři firmy Alpine Pro se před ZOH v Soči nechali inspirovat první československou známkou z roku 1918, jejímž autorem je Alfons Mucha, konkrétně lipovými lístečky na jejím okraji. Tradiční barvy modrou, červenou a bílou tentokrát doplnila zlatá.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Soči 2014 – Rub bundy měl zlatou barvu. Návrhářka Lucie Kuříková si totiž hostitelskou zemi – Rusko – spojila hlavně se zlatem a kožešinami. Ty zastupovaly čepice, ušité ve stylu ruských ušanek. Asi nikdo nezapomene na moment, kdy si při předávání medailí zlatá Eva Samková oblékla svou bundu na ruby.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Soči 2014 – Drobné „muchovské“ detaily na našich uniformách sklidily úspěch i v zahraničí. Kolekce patřila k těm nejpovedenějším v historii naší účasti na olympijských hrách.
Autor: Fotoarchiv Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Pchjongčchang 2018 – Hlavním motivem kolekce z roku 2018 byla číslice 100, připomínající výročí založení republiky. Poprvé se zde také představila čepice Raškovka, kterou jsme mohli vidět i letos. Bílé bundy a tmavě modré sportovní kalhoty dále doplňovaly sytě červené palčáky a šály. Opět nechyběl ani oblíbený akcent zlaté podšívky.
Autor: Profimedia.cz
Peking 2022 – Zatímco v minulých letech se kolekce inspirovaly významnými umělci i sportovci, tentokrát zvítězilo národní cítění. Hlavní moto nejnovější kolekce je „Made in Czech Republic“, tedy „Vyrobeno v České republice“, a dekor, pod nímž je podepsaný akademický malíř Milan Jaroš, představuje rozloženou českou vlajku. Pokud se chcete dozvědět víc o historii olympijských kolekcí, sáhněte po knize Móda pod olympijskými kruhy autorek Šárky Rámišové a Lucie Swierczekové.
Autor: Herbert Slavík/ČOV