Příběh Olgy Kurylenko připomíná pohádku, ona však není ta bezbranná dívka čekající na muže. Svůj život má plně pod kontrolou. Prostě prototyp moderní ženy. Nedávno oslavila své 35. narozeniny. Jen letos se objevila v úctyhodných pěti celovečerních filmech a pilně si dál buduje reputaci krásky, která umí víc než se jen usmívat do objektivů na červeném koberci.
S Olgou Kurylenko jsme se potkaly v Marrakéši, kde v rámci kosmetického kongresu P&G Vision House představovala trendy pro rok 2015 v úpravě vlasů. Bond Girl z filmu Quantum of Solance si totiž na vlasy hodně potrpí. Také módní návrháři si ji rádi zvou na své přehlídky, kde sedí v první řadě oblečená do nejnovějších kreací zvučných jmen. Její krása a osobní šarm se skutečně nedají přehlédnout.
Dobrý den, Olgo. Jste krásná žena, začínala jste jako modelka a poté se stala se úspěšnou herečkou. Pomáhá vám krása ve filmové branži nebo ji cítíte jako určitý handicap?
Pomáhá i škodí, to záleží na rolích. Pokud tvůrci hledají krásnou ženu, pomáhá to, ale u charakterních rolí hledají spíš obyčejnou tvář. Pak musím dokázat, že umím vypadat také průměrně, což si myslím, že mi jde dobře.
Většina žen se snaží o pravý opak.
Ano, je to zvláštní, protože ženy nechtějí vypadat průměrně, ale spíše jako sexy diva. Já jsem zařazená do kategorie glamour svůdnic. Často musím dokazovat, že nejsem pořád taková.
Co vaše modelingová kariéra? Nepociťujete ji jako určité stigma?
V herecké kariéře to rozhodně nepomáhá. Někdy si přeji, aby nikdo nevěděl o tom, že jsem někdy pracovala jako modelka. Předsudky vůči této branži jsou obrovské. Na druhou stranu mi právě modeling umožnil postavit se na vlastní nohy a umět se postarat sama o sebe. Když jsem začala s hraním, již jsem byla finančně nezávislá a to mi pomohlo. Víte, nebyla jsem žádná topmodelka, jen jsem dělala tiše svou práci. Větší zájem o focení přišel, až když jsem se prosadila na plátně.
V průběhu své kariéry jste kvůli filmovým rolím musela často měnit vzhled. Jak daleko jste ochotna zajít se změnou svého vzhledu?
Dost daleko, pokud mi to bude stále slušet mimo kameru. Často měním účesy, barvu vlasů atd. Nevím, zda by blond na mně vypadala dobře. Možná platinový odstín ano. Pokud to moje práce vyžaduje, měním se ráda. Je to zábava.
Co radikální sestřih vlasů?
Pro film Hitman jsem se nechala dost ostříhat. To byl pro mě velký šok. Měla jsem vlasy do pasu a oni mi je hodně zkrátili. Nikdy předtím jsem neměla tak krátké vlasy. Hodně jsem kvůli tomu brečela. Ty ostříhané vlasy jsem si nechala, mám je doma schované.
To pro vás vlasy opravdu tolik znamenají?
Ano, hodně. Mám k nim skutečně silný citový vztah. S vlasy si spojuji svou ženskost. Když jsem o ně přišla, nepřidala jsem si v ten moment ani jako žena. Bylo to divné. Spousta žen nosí vlasy na kluka, ale pro mě to byl opravdový šok. Jako bych přišla o veškerou svou ženskost.
Máte vysněnou roli, kterou byste si ráda zahrála?
Ani ne, spíš mi jde o žánr. Natočila jsem hodně akčních filmů, ve skutečnosti jsem však velmi romantická, tak mě to táhne spíše tímto směrem. Ale protože jsem začínala s postavami silných, akčních žen, agenti mají tendence nabízet mi pouze tento typ rolí. Ráda bych však ukázala více svou pravou osobnost v romantických komediích.
Před nedávnem jste oslavila 35. narozeniny. Je pro vás jako pro herečku a modelku těžké, řekněme, zrát?
Zatím žádný tlak necítím. Ale dokáži si představit, že za deset let to budu řešit. V mé branži je důležité zůstat mladá, co nejdéle to půjde. To se netýká jen hereček, všechny to řešíme. Pravdou je, že všichni stárneme, tomu se nedá zabránit. Dělám alespoň vše proto, abych se udržela v dobré kondici. Stárnutí se nebojím.
Jaké bylo vaše dětství?
Víte, často o sobě čtu historky, jak velmi chudá dívka z východu přišla do Paříže a zázračně se proslavila. Lidi milují takové příběhy, ale faktem je, že jsme žili zcela normálně. Vyrůstala jsem s maminkou a babičkou, nebyly jsme tak chudé, jak se píše. Neměly jsme na kaviár, ale rozhodně jsme nestrádaly.
Olga Kurylenkoherečka, modelka 
|
Většinu svého života žijete v zahraničí. Cítíte se být ovlivněna svým ukrajinským původem či dětstvím v Rusku?
Ne, to je už dlouho.V šestnácti letech jsem odešla do Paříže a hodně jsem cestovala. Ovlivnila mě celá Evropa. Přestože jezdím často do Ameriky a chvilku jsem se tam pokoušela i žít, jejich kultura je od té evropské hodně jiná. Zažila jsem tam kulturní šok. Osobně se cítím být Evropankou.
V jednom z vašich rozhovorů jsem četla, že jste pyšná coby nezávislá a bohatá žena.
No, bohatá, záleží na tom, s kým mě srovnáváte.
Vybudovala jste si kariéru díky své práci, ne díky mužům kolem sebe.
Ano, na to jsem pyšná.
Je podle vás dobré, když je žena nezávislá na mužích?
To záleží na tom, co od života chcete. Já osobně se cítím pyšná na svou nezávislost. Některé ženy se chtějí vdát, mít děti, starat se o svého muže a dům a jiné toto nezajímá. Patřila jsem do té druhé skupiny. Ani v dětství jsem nepatřila mezi holčičky, co sní o svatbě a dětech.
Rozhodla jste se již definitivně?
To ne, nyní začínám přemýšlet o tom, jaké by to bylo mít rodinu. Myslím si, že to přichází s věkem. Možná by bylo pěkné mít děti, ale nejdřív jsem se chtěla postavit na vlastní nohy, dělat práci, co mě baví. Toho jsem dosáhla a možná také proto začínám přemýšlet více o soukromém životě. I přesto si však zakládám na své nezávislosti.
I přes všechna rizika, která sebou přináší?
Je dobré vědět, že si za všechna svá rozhodnutí můžete sami. Za ta dobrá i špatná. Když s někým jsem, jsem s ním proto, že chci a ne že z nějakého důvodu musím. Víte, co tím myslím? Nechci být ve vztahu jako ve vězení. Být s někým a nemoci odejít, když s dotyčným být nechci. To mě vždycky děsilo.
Cítila jste se tak v svých předchozích vztazích? Dvakrát jste byla vdaná.
Ne, nikdy. Ty vztahy jsem si užívala naplno a když přišel moment, kdy se mi v daném vztahu nelíbilo, prostě jsem odešla.
30. června 2008 |
