V roce 1945 spělo obuvnické impérium Tomáše Bati ke svému – aspoň prozatímnímu – konci. Už v říjnu byl podnik zestátněn a od 1. ledna 1949 fungoval pod novým názvem národní podnik Svit, později Svit Gottwaldov. Ředitelé koncernu stanuli před vykonstruovanými soudy, většině z nich se však podařilo ze země uprchnout.
 Strmá kariéra, strmější pád národního správceBezprostředně po osvobození bylo vedení Baťových závodů, loajální k Janu A. Baťovi, vyhozeno a na jejich místo nastoupil národní správce Ivan Holý (na snímku vpravo). Ten později udělal v družině Klementa Gottwalda rychlou kariéru, koncem roku 1948 se pak iniciativně podílel na přejmenování Zlína na Gottwaldov a baťovky na Svit. I Holý však nakonec skončil v komunistickém žaláři. |
Znárodněná tradiční výroba
„Boty jsme jezdili nakupovat většinou do Ostravy, ale jednou za čas jsme si udělali výlet do Zlína, kde byl velký výběr. Boty to byly kožené, kvalitní i pěkné a hlavně dlouho vydržely. V této oblasti jsme si, myslím, celkem nemohli stěžovat,“ míní sedmašedesátiletá Marie ze severu Moravy. Přesto se prý stávalo, že člověk nenašel svou velikost a musel tak buďto odejít v o číslo větších nebo menších botách, případně se spokojit s jiným modelem.
# #normalizace #socialismus #nostalgie #praha #prag #prague #cssr #czechoslovakia #ceskoslovensko #madeinczechoslovakia #jaktobylodoopravdy #pametnaroda #postovninovinovasluzba
Asi polovina bot, kterou Svit vyprodukoval, mizela tehdy v zahraničí, některé modely se vyráběly přímo pro západní trh. Ostatně i mnoho Čechoslováků jezdilo za lepšími kousky za hranice, do Polska, Maďarska i NDR. Recept byl dlouhé roky stejný – přijet v polorozpadlých křuskách, vyhodit je na místě do popelnice a hranice zpět překročit už v nových botách.
Avšak nejen baťovky byly za socialismu k mání. Na mnohaletou tradici obuvnictví na Skutečsku v Pardubickém kraji navázal podnik Botana. Od roku 1963 se tu vyráběla obuv značky Botas. Sportovní boty nakonec v sortimentu převážily a v roce 1988 tvořily přes osmdesát procent výroby.
Úspěchy s nimi slavily celé generace československých sportovců – volejbalisté obutí do značky Botas vybojovali stříbrnou medaili na olympiádě v Tokiu, závodil v nich Emil Zátopek či maratonec Pavel Kantorek. Pro běžného člověka byly ve své době jedinou dostupnou pevnější obuví. Lidově se těmto botám začalo říkat botasky – tak schválně, kdo používá tento výraz pro kecky a tenisky všeho druhu dodnes?
 Vzkříšení botasekV minulé dekádě se originální botasky dočkaly svého vzkříšení v rámci projektu Botas 66. Stáli za ním dva mladí designéři Jan Kloss a Jakub Korouš. Spojení moderního vzhledu a socialistické nostalgie fungovalo na jedničku a botasky se staly hitem mezi Čechy i oblíbeným suvenýrem turistů. Před třemi lety se však designérské duo nepohodlo s firmou Botas a spolupráci ukončilo. Obě strany se pak vydaly svou vlastní cestou. |
Módní trendy socialismu
V šedesátých letech pronikla do Československa mladistvá západní móda libující si v moderních umělých materiálech. Jedním z nich byl krešlak, který poměrně věrně imitoval lakovanou kůži. Tedy aspoň na pohled – kvalitou za ní značně pokulhával. „Stačilo jen trochu kozačky odřít a hned pod svrchní vrstvou vykoukla molitanová výplň,“ vzpomíná osmdesátiletá Jarmila. Materiál taky snadno a rychle popraskal.
RETRO: Tesil, krimplen, dederon a mini pod zadek. Co se nosilo v 60. letech |
O poznání pohodlnější a odolnější byly důchodky, filcové bačkory se zipem vepředu nebo po straně. Původně obuv starších lidí, kterou si však v sedmdesátých a osmdesátých letech oblíbily i mladší ročníky. Za jejich úspěchem prý stálo vystoupení malíře Pabla Picassa v Cannes, který si pro tuto příležitost jedny takové důchodky obul.
Bylo v nich teplo, ale snadno navlhly a na ledu podkluzovaly. Ačkoli se jich každý rok vyrobilo úctyhodné množství, zas tak snadno k dostání nebyly. Ostatně jako všechno, co se dočkalo jakékoli popularity.
Podobně nízkonákladovým výstřelkem byly jarmilky. Děti v nich běžně cvičily, mladí lidé je však nosili i ve volném čase. Většinou ve vlastní úpravě. „Obyčejné bílé jarmilky jsme s kamarádkami batikovaly, barvily a našívaly jsme na ně knoflíky a všelijak jinak je vylepšovaly,“ líčí padesátiletá Ivana.
NEJlegendárnější obuv
Každý z nás se alespoň jednou proběhl v tělocviku na základce v jarmilkách.
Jarmilky jsou ovšem zase IN a nosí se třeba jako vycházková obuv.
#100csnej #hrdinasvouvlast #retro #ceskarepublika #cesko #czechia #homemade #jarmilky #moda #socialismus #modazasocialismu
Za trendy obuv byly považovaly také číny, látkové kecky, které by mladá generace připodobnila k dnešním converskám. Na tuzemský trh přišly na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jako basketbalová obuv. Nižší verze se prodávala za 60 Kčs, vyšší za 90 Kčs. Většinou se daly sehnat v bílé barvě, vzácněji byla k dostání i modrá varianta.
V roce 1984 dorazily na trh modrobílé prestižky, sportovní boty Prestige. Vyráběl je podnik Svit Gottwaldov a aspoň zpočátku byly záležitostí movitějších rodin. Platila jednoduchá rovnice: kdo má prestižky, je frajer. Přezdívalo se jim také lendlovky, i když sám tenista Ivan Lendl je nikdy nenosil.
KVÍZ: Tak jsme tady žili. Otestujte své znalosti života za komunismu |
Vysvětlení se možná skrývá ve skutečnosti, že ve své době se jednalo o jediné pevné boty na sport, a proto na nich vyrostl nejeden sportovec, od tenisty až po horolezce. Moc dlouho se však na výsluní neohřály. Jako mnoho jiných socialistických modelů, i prestižky v devadesátých letech přebila importovaná zahraniční konkurence. Dnes se vyrábějí znova pod hlavičkou značky Moleda.
