Hlášky Apfelové o módě a stylu jsou legendární, její život připomíná film. Šestadevadesáté narozeniny loni slavila na cestách mezi svým floridským domovem, Manhattanem a oblíbenými evropskými destinacemi. Mezitím stihla rozdat několik rozhovorů a představit kolekci šperků, které vytvořila se značkou Swarovski. Důchod? Ten neplánuje. „Myslím, že to je mnohem horší osud, než jakým by byla smrt,“ řekla v jednom rozhovoru.
Dnes šestadevadesátiletá Iris Apfelová, tehdy ještě Barrelová, vyrůstala v meziválečném New Yorku v rodině židovského obchodníka se sklem a majitelky módního butiku, která pocházela z rodiny ruských imigrantů. Právě maminka jí prý byla velkou inspirací, milovala elegantní módu, luxusní šperky a doplňky. Dceru vždycky strojila do barevných modelů podle posledních trendů.
Od rodičů se mladá Iris naučila hledat poklady v malých bazarech a zapadlých starožitnictvích. Každý čtvrtek odpoledne místo školy vyrážela do města, objevovala nové čtvrti a jejich obchůdky. Oblíbila si Čínskou čtvrť i Harlem, ale nejradši prý „lovila“ ve Village, která už tehdy platila za bohémskou a umělecky založenou část města.
Když dozrál čas jít na univerzitu, přirozeně si ke studiu vybrala dějiny umění. Nadšenkyně do módy, designu a užitého umění neměla ani po škole nouzi o zajímavá povolání. Pracovala mimo jiné v módním magazínu Women’s Wear Daily, v ateliéru interiérové designérky Elinor Johnsonové nebo jako pravá ruka ilustrátora Roberta Goodmana.
Z Afriky do Bílého domu
Na konci 40. let se seznámila s manželem Carlem Apfelem, se kterým jí to vydrželo až do jeho smrti v roce 2015. Spojoval je smysl pro humor a vybraný vkus, oba milovali umění, cestování a nákupy starožitností. Nebyli jen partneři, ale i nejlepší přátelé. Brzy se z nich stali spolumajitelé byznysu.
V roce 1950 založili společnost Old World Weavers, která se specializovala na dodávání textilu a jeho využití v interiérech. Pro látky jezdili do celého světa, ale hlavně do severní Afriky. Z Tuniska a Maroka přiváželi ručně zpracovaný textil, který v té době nebyl v USA snadno dostupný.
Měli úspěch. Z jejich látek si brzy nechávala šít i herečka Greta Garbo, nábytek si od nich nechalo čalounit newyorské Muzeum moderního umění nebo americké ministerstvo zahraničí. Sama Iris se podílela na zařizování interiérů v Bílém domě. Postupně pracovala pro devět prezidentů – úzce spolupracovala s prvními dámami od Jackie Kennedyové přes Pat Nixonovou, kterou prý měla nejraději, až po Hillary Clintonovou.
Začalo to telefonátem
Jméno Apfel ve 20. století rozhodně nebylo neznámé, Iris se pohybovala mezi smetánkou, rozšiřovala svou sbírku módních kousků a především nepřehlédnutelných šperků. Kariéra stylové ikony se jí však rozjela až relativně nedávno. V roce 2005, když jí bylo 84 let, se jí ozval kurátor Metropolitního muzea Harold Koda.
Byl to jeden z těch mytických telefonátů, které člověku změní život od základu. Koda potřeboval narychlo uspořádat výstavu a vzpomněl si, že paní Apfelová má doma jednu z největších, nejcennějších a nejbarevnějších módních sbírek v celých Spojených státech. A tak společně vytvořili expozici, která neměla obdoby. Iris se postarala o styling modelů ve stejném duchu, jak je nosila a nosí běžně: kombinovala nekombinovatelné, vrstvila nevrstvitelné.
Nikdy si nelámala hlavu s pravidly, tentokrát se jí to obzvlášť vyplatilo. Zkazky o unikátní výstavě se nesly New Yorkem, muzeum praskalo ve švech a Harold Koda si mnul ruce. Z Iris Apfelové se mezitím skoro přes noc stala hvězda náročné módní scény. Zajímal se o ni Vogue i Harper’s Bazaar, začaly jí chodit pozvánky na týdny módy a každý se jí ptal na radu.
Těch má bystrá, zkušená a suše vtipná dáma v rukávu spoustu. „Módu si můžete koupit, ale styl prostě musíte mít,“ zní její možná nejslavnější a nejčastěji opakovaný citát. Sama na trendy nedá, obléká se podle svého a totéž doporučuje ostatním.
Móda nejen pro holčičky
„Nikoho nesoudím. Vlastně si myslím, že je důležitější být šťastný, než mít styl,“ prozrazuje v dokumentárním portrétu Iris, který o ní před čtyřmi lety natočil uznávaný režisér Albert Maysles. Upřímně, bez servítek, ale pořád s kapkou ironického humoru, v něm mluví i o ageismu – nejen ve světě módy – a o tom, co se jí na módním průmyslu líbí a co ne.
Nejvíc ji štve, že většina originální módy dnes vzniká výhradně s myšlenkou na teenagery. O tom mluvila i s redaktorkou britského serveru The Guardian. „Návrháři si tak vykopali vlastní hroby. Připadá mi dost hloupé, jak tvoří všechny ty šaty za tisíce dolarů pro puberťačky, co si je ani nemůžou dovolit. Přitom dávno víme, že v Americe nejvíce utrácejí ženy mezi šedesáti a osmdesáti lety,“ rozohnila se.
„A ještě k tomu to všechno ukazují na patnáctiletých modelkách,“ povzdychla si. „Jak se má starší žena jako já ztotožnit s holčičkou, co si vykračuje po mole?“ Na druhou stranu si dobře uvědomuje, že právě ona je jednou z tváří změny. I díky jejímu vlivu je dnešní móda rozmanitější a počítá s daleko širším publikem než dřív. Ať už jde o původ, velikost oblečení nebo právě věk.
Šarmantní devadesátnice se ostatně sama objevila v řadě módních kampaní, mimo jiné pro značky Kate Spade, Aigner nebo pro šperkaře Alexise Bittara, který ji v reklamě postavil po bok tehdy devatenáctileté blogerky Tavi Gevinsonové. Navíc má vlastní řadu smajlíků, kromě Swarovski navrhla kolekce i pro HSN nebo Macy’s a v březnu jí firma Mattel věnovala vlastní panenku Barbie. Osud „horší než smrt“ jí tak rozhodně nehrozí.
