Ženy byly za socialismu zvyklé chodit do kadeřnictví relativně často, klidně i jednou za týden. Návštěva salonu připomínala hotový rituál i společenskou událost. Probírala se móda, vztahy i všemožné klevety a kadeřnice byly váženými osobami s mnoha známostmi. To samé platilo i pro pánská holičství, kde se probíral spíše sport.
Přelom jménem studená vlna
Padesátá léta, tedy první úplná dekáda, kterou Čechoslováci prožili za socialismu, byla přelomem v ošetřování vlasů. Hitem se stala chemická preparace, které se říkalo studená vlna. Dokázala zvlnit i kadeře od přírody rovné jako hřebíky a účes vydržel několik dní.
Pánské účesy byly v této době spíš strohé, móda velela mít nakrátko zastřiženou kštici s na stranu posunutou pěšinkou. Obličej řady mužů lemovaly kotlety.
V následující dekádě probíhala mezi ženami neoficiální soutěž o nejdelší vlasy. Nosit je jen tak rozpuštěné by však nikoho nenapadlo. V módě byly vysoké a mohutné drdoly a natupírované účesy. Majitelky méně bohaté hřívy si k objemu dopomáhaly příčesky a různými zlepšováky včetně vaty, kusů látky i housek.
„Moje švagrová si vycpávala drdol vatou. Já ho nosila asi stejně objemný, ale všechno to byly moje vlastní vlasy. Měla jsem je až po pas,“ líčí pětasedmdesátiletá Ludmila.
Hon na máničky
V šedesátkách se odvázali i pánové a začali nosit nakadeřené účesy s patkou. Někteří odvážlivci se rozhodli vybočit z davu a nechali si narůst vlasy dlouhé. Nešlo jen o módní výstřelek – svým stylem revoltovali proti režimu, za což byli systematicky perzekvováni. Asi již tušíte, že je řeč o tzv. máničkách.
Mít během éry socialismu dlouhé vlasy si žádalo notnou dávku odvahy.
Mít dlouhé vlasy chtělo odvahu, většina mániček tak chodila prázdnými bočními ulicemi a schovávala hřívu pod čepicí nebo za límcem. Některé si dokázaly obstarat různá potvrzení: třeba že jsou ve skutečnosti herci a dlouhé vlasy potřebují pro roli ve filmu, případně od psychiatra. I přesto se v roce 1966 rozhodly elity zakročit a nechat násilně ostříhat téměř čtyři tisíce mladých lidí.
Dokumentace ÚV KSČ máničky popisovala následovně: „Neupravené vlasy, špína těla i zchátralost oděvů a sklony k nadměrnému požívání alkoholických nápojů, tendence provokovat siláckými výkony při větších shromážděních…“
Po krátkém uvolnění poměrů v roce 1968 se situace opakovala. Trnem v oku socialistické vlády byly „nové“ máničky, příznivci hnutí hippies. Odpor k nim byl vyjádřený v oficiální kampani heslem „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás.“
RETRO: Ohořelé zápalky i vepřová kůže. Jak jsme se krášlily za socialismu |
Zlatý věk natáček
Během normalizace se přeci jen nakrátko dostala ke slovu přirozenost. Dívky nechávaly vlasy rozpuštěné, rozdělené pěšinkou přesně uprostřed, případně s rovnou ofinou. S příchodem disco stylu i obyvatelky východního bloku zatoužily po vlnitých nebo kudrnatých kadeřích, některé nosily dokonce i afro.
Nastala tak zlatá éra natáček všeho druhu. Ženy byly schopné v kovových nebo dřevěných natáčkách spát i celou noc, než se na trh dostaly jejich molitanové obdoby. Vše zkrátka spělo k velkému boomu trvalé v následující dekádě. Dnes poněkud kontroverzní metodou nepohrdli ani muži, kterým byl velkým vzorem legendární kudrnatý fotbalista Diego Maradona.
 Královna lidských srdcí a účesůTrendy v osmdesátých a devadesátých letech v módě i účesech diktovala na Západě především mladičká princezna z Walesu, lady Diana. Ohlasy jejího vlivu pronikly i do Československa a nadýchaná kštice získala rychle na oblibě. |
V 70. a 80. letech se rozvíjely i různé subkultury včetně punkové. Pro její členy byl účes nejen stylovým detailem, ale i symbolem příslušnosti a světonázoru. Stejně jako kdysi máničky, také pankáči čelili pronásledování a situace se až do roku 1989 příliš nezměnila.
Nezbytnosti jako inkoust a vánoční baňka
Přípravků na vlasy existovalo jen pár, a proto i zde dostala slovo lidová fantazie. Účesy se tužily pivem, citronovou šťávou nebo cukrovou vodou, řídké barvy zahustila mouka, pro módní modrý odstín stačilo do barvy přilít trochu inkoustu. Před slavnostní příležitostí se účes postříbřil třpytkami. Stačilo ho jen potřít vánoční baňkou.
„Vlasy jsme někdy myli obyčejným hnědým mýdlem, já osobně jsem ale nejčastěji chodila s babičkou ke studánce, kde byla dobrá měkká voda,“ vzpomíná dvaasedmdesátiletá Soňa na dobu svého dětství v padesátých letech. Kdo neměl v dosahu studánku, spoléhal na bylinné odvary z kopřiv, jitrocele a další přírodní receptury. Často se také do vlasů vtíralo vajíčko.
Postupně se situace zlepšovala a na trh se pomalu ale jistě dostávaly produkty tuzemské, řidčeji zahraniční výroby. Odvary doplnil březový, kopřivový, žloutkový nebo heřmánkový šampon. Před revolucí byl velkým hitem „jablíčkový“ šampon, který si někteří z nás vozili z Maďarska nebo NDR. Tím ale nabídka vlasových produktů prakticky končila. Až v posledních letech socialismu byly k dostání přípravky značek Lybar a Taft.
