„Když jste se mě ptala, v kolik hodin se sejdeme, nedokázala jsem se vůbec rozhodnout. Byl to hrozný nezvyk domlouvat se s někým na přesný čas. Kdybych v Indii někomu řekla, že přijdu zítra v deset, s největší pravděpodobností bych tam čekala sama,“ směje se pohledná, opálená žena, pro kterou se Indie stala druhým domovem. A protože jsme se v domluvený čas potkaly na domluveném místě, začíná mi vyprávět příběh plzeňské úřednice, která v Asii založila nezávislou módní značku.
Když jsme přecházeli hranice zamřížovanou chodbou a před námi vlály vlajky Tálibánu, trochu mi poskočilo srdce. Nakonec mě ale nejvíc dojímalo srdce samotných Afghánců, byli velmi otevření.
