To je neuvěřitelný, já jsem fakt tady, pomyslela jsem si, když jsem se v přednáškovém sále rozhlédla kolem sebe. Asi pět set lidí se postupně usazovalo do svých křesel v jedné z budov ve středním Londýně, jen pár metrů od místa, kde před sedmi lety zaútočili teroristé na náměstí Russell Square.
Mladá konferenciérka ohlašuje, že už za pár minut přijde na pódium muž, na kterého všichni čekáme: americký psychiatr Brian Weiss. Jak se později ukáže, z Británie za ním přijela jen asi polovina sálu, ostatní jsou ze Spojených států, několika evropských zemí, skupina lidí přiletěla až z Indie. Z Česka jsem podle všeho jediná (nebo jste tam někdo byl taky?).
Je to jako film
My všichni zhruba za hodinu pod Weissovým vedením absolvujeme první z jeho pokusů dostat se do některého ze svých předchozích životů. Procesu, při němž se pomocí dýchání a hluboké koncentrace za vedení odborníka ponoříte do minulosti, se říká regrese. Není to hypnóza ani holotropní dýchání, profesor Weiss ten stav popisuje jako sledování filmu v kině. Můžete své dívání kdykoliv přerušit, ale většinou je to prý tak fascinující, že to málokdo udělá.
"Máte nad sebou absolutní kontrolu," říká osmašedesátiletý štíhlý muž klidným hlasem. "Své tělo ovládáte stejně, jako když se v kině díváte na film a držíte u toho popcorn. Kamarád, který tam je s vámi, si do něj hrábne. Vy se s ním nechcete dělit, a tak mu vyndáte ruku ze svého popcornu, plácnete ho přes ni a vrátíte mu ji na klín. To všechno při sledování toho filmu, který je ve skutečnosti vaším prožitkem nějakého důležitého zážitku v minulosti."
Právě tohle je pro mě hodně důležité. Kromě toho, že jsem k podobným věcem dost skeptická, taky nesnesu, když mě ovládá někdo jiný. Představa, že jsem někomu vydaná napospas a nemám nad sebou kontrolu, je pro mě tak děsivá, že mi zabrání v odevzdání se čemukoliv. Nikdy jsem proto nevyzkoušela halucinogenní drogy, z kurzů typu rodinné konstelace mám panickou hrůzu a na hodině spontánního terapeutického tance jsem stála přikovaná k zemi a nesnášela to trapné zmítání nemožně ošklivých lidí.
Pro jistotu si proto sedám na kraj řady a co nejblíž ke dveřím, abych mohla kdykoliv z toho filmu odejít.
"První dvě regrese uděláme dopoledne, další odpoledne. Asi čtyřiceti procentům z vás se podaří dostat se do minulého života hned napoprvé, minimum z vás odejdete s tím, že se vám to nepodařilo vůbec. Pokud mezi nimi budete, nevzdávejte to. Mně samotnému to trvalo tři měsíce," připomíná Brian Weiss.
Kostka vody
Subtilní Weiss je mi překvapivě sympatický. Ani ne od pohledu, je to takový ten klasický Američan v oblečení o číslo větším a s teniskami na běhání k oblekovým kalhotám. Ale projevem: mluví přirozeně a bez papíru, přesto má naprosto vypointované historky, ve kterých si dělá legraci ze sebe, ze svých pacientů, ze své profese i z celé regrese. Díky tomu se celý sál často směje. Považuju za dobré znamení, když se někdo nebere moc vážně. Weiss zároveň nedává návody na jasné štěstí, které by spočívaly v následování výhradně jeho učení a zbavování se majetku v jeho prospěch. Lístek stál něco přes třicet liber, tedy asi tisícovku za šestihodinovou přednášku. Leckterý rocker si to samé žádá za šedesát minut.
Při poslouchání Weisse si vzpomenu, jak mi Jaroslav Dušek nedávno v rozhovoru vysvětloval, podle čeho se pozná manipulátor: "Jakmile někdo tvrdí, že jeho cesta je lepší než jiná cesta, odděluje vás od celku a manipuluje vámi, aby vás mohl ovládat. Ti, kteří vás nechtějí oddělit od celku, říkají, že vy jste ten celek a že člověk je vším."
Přesně totéž vysvětluje Brian Weiss. "Neexistuje pohlaví, národnost, rasa, to všechno jsou jen značky. Nejsme naše těla. Jsme mnohem víc než to – duch, duše, vědomí. Existujeme před naším tělem i po něm. Jsme všichni propojení a pokaždé se znovu setkáme, jsme jedna energie. Být člověkem je jako být kostkou ledu – je to jen krátkodobá iluze, ve skutečnosti jsme všichni voda."
Všemu rozumím, přesto je mi víceméně jasné, že já budu jedním z těch šedesáti procent, kterým se to napoprvé nepovede. Moje hlava mě do nějakých středověků nepustí.
Přesto na sobě vnímám nečekané uvolnění, které vyplývá z racionální rozvahy: Když už jsem v sedmém měsíci těhotenství sedla do letadla, opustila na čtyři dny svého syna, zaplatila letenky, hotel a tenhle kurz, mohla bych to přece jen zkusit.
Mistr v akci. Americký psychiatr Brian Weiss při vystoupení
Zážitek z dětství
"Zavřete oči a sedněte si tak pohodlně, abyste vůbec nemuseli vnímat své tělo. Nebojte se, vizuálně o nic nepřijdete. Na pódiu jsem jen nehybný já, je to nuda," navádí Weiss svým příjemným a trochu vyšším hlasem.
"Levitaci provádím až odpoledne," dodá a sál už poněkolikáté vybuchne smíchy. Když se všichni ztiší, začne Weiss dávat pokyny, kterými nás tu a tam provází po celou dobu regrese. Mezi jednotlivými návody uplyne pár minut, odhaduju tak dvě až tři.
"Soustřeďte se na svůj dech. Představujte si, jak vdechujete to krásné, tu příjemnou, čistou energii, a vydechujete to špatné a toxické ven."
"Představujte si, že je nad vámi světlo. Proud krásného, vřelého a hojivého světla, které prochází vaší hlavou a obaluje každičký kousek vnitřního těla," říká a jmenuje jednotlivé části těla i orgány. "Pak si představte, že vás to světlo zabalí zvenku od hlavy až k patě, jste objímáni světlem a chráněni."
Tyhle záběry znám z filmů a náboženských příruček svědků Jehovových i příznivců hnutí Hare Krišna, to mi jde ještě dobře. "Jdete krásnou zahradou a vedle vás je bytost, která vás hluboce miluje. Chrání vás a zavede do vašeho dětství." A najednou vedle toho kokonu světla vidím tu bytost. Vypadá jako anděl s tváří mé dcery. Jak může moje dcera chránit mne? To se nám ty role nějak prohodily.
"Vzpomeňte si na jednu situaci z dětství. Je úplně jedno jakou. Něco si vybavte a prohlížejte si, co vidíte. Všímejte si detailů, prohlížejte si lidi kolem, dívejte se na sebe."
Můj bratr. Je mi šest, jemu čtyři, jedeme na koloběžkách kousek za domem. Na chodníku je asfaltová boule, Martin na ni najede, vypadnou mu řídítka a on se tváří narazí na tyč koloběžky. Prorazí si tvář tak, že se mu odchlípil kuželovitý tvar masa, držící jen na kůžičce.
Můj hlavní pocit je strach, že se na mě naši budou strašně zlobit. Sousedi mě uklidňují, že mi máma určitě nevynadá, ale já mám přesto největší hrůzu z toho, že na mě bude křičet, protože jsem dopustila, aby se to bráchovi stalo. Bojím se o sebe tak strašně, že úplně zapomínám na zraněného brášku.
"Vnímejte, co cítíte, co při tom prožíváte, a zkuste pochopit, proč tomu tak je. Cokoliv vás napadne první, jděte za tím a necenzurujte to." Mám silnou potřebu bráchu pohladit a konejšit ho, něco, co jsem neudělala tehdy, protože jsem byla pohlcená svým strachem. Už jako malá jsem vzala na sebe zodpovědnost za něco, za co jsem vůbec nemohla, a přes ten pocit viny se nedostala tam, kde jsem měla být – u brášky, hladit ho a říkat mu, že ho mám ráda a že to bude dobré.
Vůbec poprvé v té situaci vidím něco, co jsem tam do té doby neviděla a co jsem na ní nechápala. O bráchově zranění jsme se doma bavili za těch třicet let mockrát, ale až teď mi došlo, proč pro mě byla ta událost tak určující a že se mi v mnoha dalších životních situacích opakuje.
"Za chvíli se budeme vracet," říká doktor Weiss a mně najednou dochází, že jsem vůbec nevnímala, co se děje kolem. Totálně ponořená do svého příběhu jsem si ani neuvědomila, že jsem někde jinde než tehdy před naším slovenským domem.
"Budu pomalu počítat od deseti do jedné. Až řeknu jedna, otevřete oči."
Nechci otevřít oči ani o jedno číslo dřív, než musím. Nechci se rozhlížet kolem sebe, nejradši bych si svůj film prohlížela dál.
Ale proč Martin? Proč se mi v mé první regresi objeví zrovna on? Máme spolu standardní sourozenecké vztahy, kdy oba musíme usilovně pracovat na tom, abychom se každých deset minut o něco zásadního nepohádali.
A pak mi to dochází. Je to můj nejdelší vztah. Je to člověk, který se mnou, pokud se nic nestane, bude v životě nejdéle. Déle než můj muž, déle než moje děti, déle než mí rodiče. Dávám si za úkol, že až se vrátím z Londýna, pohladím ho a řeknu mu, že ho mám ráda.
Když ho pak v Praze potkávám, do prvních deseti minut se pohádáme a pak ještě několikrát během odpoledne.
Kdo je Weiss
Ta zelená knížka mi ležela na stole už nějakou dobu, ani jsem nevěděla, kdo mi ji tam dal. A tak, když jsem jednou v noci nemohla spát, jsem ji tam vlastně objevila. Mnoho životů, mnoho mistrů, to bude zase nějaká banální ezoterika, říkala jsem si. Podtitul "Fascinující výpověď o minulých životech a o tom, kdo nás vlastně vede a ochraňuje" mě v tom ještě utvrdil.
Naštěstí jsem ji otevřela. A dalších pět hodin neusnula.
Brian L. Weiss: Mnoho životů, mnoho Mistrů
Americký psychiatr Brian Weiss v ní vypráví, jak se jednoho dne mezi jeho pacienty objevila Catherine, mladá žena trpící záchvaty panické úzkosti skoro ze všeho. On sám byl v té době velmi uznávaný profesor psychiatrie lékařské fakulty a ředitel psychiatrického oddělení ve velké fakultní nemocnici v Miami. Vědec, který odmítal všechno, co se nedalo ověřit tradičními vědeckými metodami. Experimenty v parapsychologii, které se v té době prováděly na význačných amerických univerzitách, ho nezajímaly, protože mu připadaly přitažené za vlasy.
Nejdřív zkoušel léčit Catherine tradičními postupy, tedy léky a terapií.
Když nezabíraly, zkusil na ni hypnózu. Během ní si k jeho šoku začala Catherine místo zážitků z raného dětství popisovat situace, lidi a události, které se odehrály dávno před jejím narozením. Psal se rok 1980 a o minulých životech se moc nevědělo. Nedůvěřivý psychiatr tak ze všeho nejdřív musel překonat vlastní skepsi a ohromení.
Catherine ho ve stavech hypnózy prováděla mnoha místy, časovými úseky i nejrůznějšími osudy: byla služkou, německým pilotem, Španělkou nebo sirotkem. Žila v jeskyních, v egyptských palácích i vojenských buňkách. Detaily a popisy situací zdaleka neodpovídaly jejím vědomostem a skeptický Weiss svými expertními i znalostmi klinické psychiatrie přísně analyzoval její výrazy, myšlenky i způsob, jakým se o jednotlivých věcech vyjadřovala. To všechno ho nakonec přesvědčilo, že si Catherine nevymýšlí ani nepředstírá, ale že všechno, co mu sděluje, skutečně prožívá.
Za několik měsíců pravidelných týdenních sezení Catherine přišla o veškerou úzkost. Z toho, s čím jiní bojují celý život, byla naprosto vyléčená. Brianu Weissovi trvalo čtyři roky, než její příběh napsal. A další čtyři roky než se odhodlal zničit si kariéru respektovaného psychiatra a knihu zveřejnil.
Knihy Mnoho životů, mnoho Mistrů se prodalo několik milionů výtisků a byla přeložena do mnoha jazyků, v češtině vyšla poprvé v roce 2005. Ještě několik let poté se věnoval individuálním terapiím, ve chvíli, kdy se čekací seznam vyšplhal na pět tisíc lidí a doba od objednání k setkání se protáhla na rok a půl, však se soukromou praxí skončil. Dnes už pořádá jen přednášky a skupinové workshopy, většinou po Severní Americe, do Evropy zajede dvakrát ročně. Na jeden z nich, ten celodenní, jsem dorazila do Londýna i já.
Autorka článku s mladším bratrem
Moje perla
Při druhé regresi máme za úkol najít si v přednáškovém sále někoho, koho neznáme, a s ním si vyměnit nějaký osobní předmět. Oslovuje mě paní vedle, je z městečka Bath jižně od Londýna a jmenuje se Liz.
Dávám jí svůj zásnubní prsten, ve kterém je perla, což je v překladu jméno mé dcery. Ona mi taky dává prsten a je překvapená, že jsem na Weissovu přednášku přijela až z Prahy. "Pořád si s holkama slibujeme, že tam zajedeme," směje se a já jí říkám, že určitě musí. Kromě jména a města o sobě nic nevíme.
"Touto regresí vám chci ukázat, jak moc toho o sobě navzájem víme, nakolik jsme spolu propojení a že jeden druhého vnímáme i na jiných úrovních než jen těmi pěti smysly," vysvětluje Weiss. Stejným principem jako v první regresi nás uvede do klidu a přiměje soustředit se na předmět, který držíme v ruce. "Vnímejte cokoliv, co vidíte, a pak o tom vyprávějte vašemu člověku. I když vám to bude připadat banální a zmatené, nikdy nevíte, jaký to pro něj může mít význam."
Soustředím se ze všech sil, ale jediné, co vidím, je zhruba sedmiletá zrzavá holka s kudrnatými vlasy, jak běží rozkvetlou loukou a směje se. Má uštípnutý kousek předního zubu. V dalším záběru je velký skleník na londýnském náměstí Covent Garden. Tlačím, ale nic víc ze sebe nedostanu, pořád jsou tam jen tyhle dva obrazy.
Když pak Liz své zážitky vyprávím, ukáže se sice, že jako jediná z rodiny nemá zrzavé vlasy, jinak všichni, ale nezdá se, že by si je nějak zvlášť dokázala vysvětlit. "Asi půjde o moji mámu. Ona má vlnité, zrzavé vlasy a uštípnutý přední zub. Ale jakou souvislost s tím má ten skleník?" diví se s tím, že to s matkou probere.
"To já jsem viděla oceán a blonďatou malou holčičku, jak se strašně chichotá. Pořád se smála a říkala mi: Je to v pořádku. Je to v pořádku. To hlavní, co jsem cítila, byl obrovsky silný pocit hlubokého vnitřního míru. Všechno je v pořádku," říká mi Liz a překvapeně zírá, že brečím. Přes slzy nemůžu ani mluvit, ale když se trochu uklidním, vyprávím jí o své dceři, té malé blonďaté holčičce, co se tak strašně ráda chichotala.
Nejsem překvapená, ale jsem ze sebe trochu zklamaná. Brian Weiss pak totiž osloví publikum a vyzve ty, kdo jsou ochotni se podělit o zážitky, aby si vzali slovo. Přihlásí se spousta lidí, dostane se jen na pár, ale zatímco já viděla dva záběry, tito popisují hotové filmy. Muž a žena, kteří vedle sebe seděli a každý z nich přišel do sálu sám, o sobě věděli tolik věcí, že je to až šokující. On o ní například věděl, že měla dva důležité vztahy, z nichž ani jeden už není, přičemž jeden z nich odešel úplně. Ona pak vysvětluje, že jí zemřel syn a její manžel v důsledku toho od ní odešel. Pak zase ona na oplátku popisuje, že svého souseda viděla v jeho minulém životě jako obchodního cestujícího, který prodával nějaké kovové předměty. On vysvětluje, že v tomto životě pracuje jako obchodní cestující a prodává lékařské náčiní.
Jdu za Liz a omlouvám se jí, že jsem pro ni neměla větší přínos. Je psycholožka, takže mě obratně uklidní, že má výpověď byla fantastická.
Z první části přednášky odcházím ve zvláštním klidu. Vím, že i kdybych už se dál nic dalšího nedozvěděla, ta věta "Všechno je v pořádku" je důvod, proč jsem sem přijela a proč jsem tehdy tu knížku u sebe na stole našla.
Desetiminutová hodina
Teprve při třetím pokusu mám jistotu, že se mi skutečně podařilo se do stavu regrese dostat. Neviděla jsem sice ty plynulé filmy plné mnoho významných symbolů jako jiní, ale když Weiss začal odpočítávat konec a vyvedl nás z regrese ven, přísahala bych, že to celé trvalo deset, maximálně patnáct minut.
"Máte za sebou vůbec nejdelší regresi. Trvala padesát minut," říká a já v šoku na hodinkách ověřuju, jestli se nespletl.
Padesát minut? Já jsem vydržela sedět, nenudit se, neodbíhat a soustředit se na něco uvnitř sebe PADESÁT minut? A navíc o tom ani nevědět? Obsah byl pro mě sice důležitý, ocitla jsem se v malé slovenské vesnici někdy na přelomu 19. a 20. století a pochopila například kořeny svého feminismu, ale největší zprávou pro mě bylo, že jsem se dokázala ponořit do stavu, ve kterém čas nebyl časem. Fungoval úplně jinak. Měla jsem pocit, jako by se rozdělil na dvě linie, přičemž ta jedna stála (to jsem byla já v tom křesle přednáškového sálu) a v té druhé jsem si mohla poletovat obdobími, jak se mi zachtělo.
Nikdy dříve jsem nic takového nezažila. Neumím meditovat, jsem roztržitá, mám krátkou schopnost pozornosti. A teď jsem se na necelou hodinu úplně celá zastavila. Byl to pocit hlubokého odpočinku a zároveň nesmírně silného zážitku. Už jen pro tenhle pocit pojedu na podobný workshop znovu, Brian Weiss slíbil, že příští rok přijede do Evropy zase a bude pořádat tří- a pětidenní kurzy. To teprve bude síla!
Názor odborníka:
Psychiatr Oldřich Vinař: Hlavně když se pacient i lékař shodnou
"Přestože psychiatra Weisse neznám, regresivní terapie je terapie, která pracuje s pacientem na nižším stupni jeho psychického vývoje. Pokud formu regresu používá doktor Weiss k odstraňování fobií, tak se snaží odstranit nerozumný strach z něčeho – přivádí pacienta do momentu, kde jaksi odbočil, a pokouší se ho vrátit zpátky. Fobie je taková odbočka někam, kde je to zbytečné.
OLDŘICH VINAŘ, významný český psychiatr, zakladatel moderní farmakoterapie a expert na neurovědu
Z neurofyziologického hlediska je to metoda, která hledá společnou řeč mezi terapeutem a pacientem. Lékař se snaží najít model, který vede k tomu, aby se shodli, a přitom je to rovina, na které pacient rozumí psychiatrovi. Platí, že pokud se na této rovině shodnou oba, tak ta pomůže, ať je jakákoliv – třeba regresivní.
Dneska víme, že i terapie slovem zabírá, protože slovo je podnětem pro mozek. Ten mění určitý stav v centrálním nervovém systému, kde to slovo je uloženo. Je to něco podobného, jako když při sportu trénujeme svalovou skupinu tím, že jí pohybujeme. Při psychoterapii se totéž děje pomocí slov. Ta se vyměňují a aktivují části mozku, které se týkají oblastí, na nichž se s pacientem pracuje. Pak už je jedno, jakou metodou se postupuje, hlavně když se na ní pacient i lékař shodnou. Když vyhovuje hypnóza, tak vyhovuje hypnóza, byť ta někdy tlačí pacienta do stavu podřízenosti hypnotizéra. Jestli tu společnou řeč najdou v něčem, co třeba ani není moc pravdivé, tak je to stejně k dobru.
Dám vám příklad: když se třeba shodne analytik s pacientem, že konkrétní událost v dětství způsobila určitý příznak, a pacient je šťastný, že se na to přišlo, pomůže mu to, i kdyby to se skutečností nemělo nic společného," říká Oldřich Vinař, významný český psychiatr, zakladatel moderní farmakoterapie a expert na neurovědu.
