Ona

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Jedno praní uvolní do vody stovky tisíc mikroplastů, potvrdila studie

  • 21
Není tomu tak dávno, co se svět radoval nad vznikem umělých vláken. Oblečení se stalo dostupnějším, levnějším a praktičtějším. S odstupem času však už víme, že umělá vlákna mají také stinnou stránku, kterou je uvolňování mikroplastů během praní. Drobné části umělé hmoty se totiž kvůli koloběhu vody dostanou nakonec do přírody.

Některé textilní materiály pocházejí z přírody, například bavlna. Jiné, třeba viskóza, mají v přírodě svůj původ, ale pomocí chemie se doupravují do vhodné podoby. Zhruba 70 procent všech používaných textilních materiálů je však ryze syntetických. Mluvíme o polyesteru, akrylu a polyamidu, které vznikají převážně z plastu. Takže pokud se snažíte omezit svou produkci plastového odpadu, je dobré se zamyslet i nad tím, kolik takových pet lahví, s trochou nadsázky, nosíte dennodenně na sobě. 

Umělým vláknům vděčíme za mnohé. Vynález polyesteru dal za vznik také celému módnímu segmentu fast fashion. Jenže nadprodukce oblečení, které dosahuje mizerné kvality a bylo ušito ze syntetických materiálů, naší planetě škodí. Jmenovat můžeme jeden z hlavních činitelů – uvolňování mikroplastů do vody během praní.

Fotogalerie

Co jsou to mikroplasty?

Pravděpodobně jste se již s pojmem mikroplasty setkali. Ostatně jeho mediální popularita stále stoupá. Jde o opravdu malé kousky plastu, které nedosahují ani velikosti sezamového semínka. Podle Environmentálního auditu britského parlamentu tvoří mikroplasty z oblečení až 35 procent všech plastů, které se aktuálně nacházejí ve světových oceánech. Dostanou se tam snadno. Studie Plymouth University tvrdí, že jedna pračka o šesti kilogramech prádla může do vody uvolnit necelých 470 tisíc kusů drobných plastů původem z polyesterového oblečení. Akrylové látky vypustí zaokrouhleně 730 tisíc. Dostupná čísla vznikla na základě testovacího praní na 30 nebo 40 °C.

Proč jsou mikroplasty v oceánu problém?

Viceprezident organizace Ocean Wise ve Vancouveru Peter Ross situaci komplexně vysvětluje: „V 80. letech jsme se potýkali s tím, že plastový odpad jako pet lahve, brčka nebo rybářské sítě konzumovala velká zvířata – třeba mořské želvy. Dnes však čelíme problému trochu jinému. Plastový odpad se ve vodě rozpadá na menší a menší kousky. Potom ho detekujeme v žaludcích malých rybek, měkkýšů, krabů, zooplanktonu i ostatních podvodních živočichů. A byť to není potvrzené, existuje reálné riziko, že plasty v trávicím ústrojí malých organismů představují úplně stejné riziko jako u těch velkých.“

Výhody syntetických textilních materiálů nelze popřít. A přitom existuje způsob, jak plasty stále oblékat a nezatěžovat u toho vodu na planetě. Vyrábějí se totiž nové pračky a sušičky, které případný plastový odpad nevypouštějí, ale shromažďují ve speciálních nádobách.