A protože dnes už klobouk není společenskou nutností, stal se ideálním kusem oděvu, pomocí něhož můžeme polehku vyjádřit svou excentričnost a osobitost. Vivat klobouky!
Jedna z prvních průkazných zmínek o nošení klobouku byla prý objevena na malbě v thébské hrobce, na níž byl zřetelně vyobrazen muž v kuželovitém klobouku čínského stylu. Klobouček se stříškou byl nošen už v starověkém Řecku. Ve starém Římě byl klobouk odevzdáván otrokům, propouštěným na svobodu. Proč vlastně člověk nosil na hlavě tyhle často podivné předměty?
Před prudkým sluncem a deštěm si jakousi verzí klobouku samozřejmě chránil leb již pračlověk. Dnes se diskutuje o islámských šátcích a burkách, přičemž naše prababičky používaly čepce za velmi podobným účelem – zakrýt vlasy, symbol nevázané ženské sexuality. Pokrývku hlavy však nosili lidé primárně jako ochranu před vlivem počasí, až později jako symbol sociálního statusu nebo vojenské hodnosti, a také z náboženských důvodů. Klobouk jako nepřehlédnutelné prodloužení výšky a zvýraznění hlavy se prokázal jako dokonalý prostředek k vyjadřování nadřazenosti a příslušnosti k vyšší společenské vrstvě.
Dámy dlouho používaly zejména měkké, méně strukturované pokrývky hlavy než muži – různé šátky, čepce nebo závoje. Průlom nastal až v 16. a 17. století, kdy se vyprofilovali specialisté na dámské kloboučnictví, trendy v ženských kloboucích se poté vyvíjely už po vlastní linii.
V devatenáctém století se už na výrobu ženských pokrývek hlavy používaly nejrůznější traviny, slámy i jejich imitace z papíru či koňského vlasu, samet a tyl. V průběhu dějin se na výsluní střídaly klobouky plstěné, pletené, klobouky připomínající helmu, širáky, turban nebo čepec, kovbojské klobouky, buřinky, barety, tříhranné klobouky, čínské kuželovité klobouky, vysoké cylindry, slamáky, sombrera, panamské klobouky, klobouky mohutně ověšeny květy, peřím a umělým ovocem, klobouky opatřeny závojem, krajkou i stuhami, barety, docela miniaturní kloboučky a klobouky velké jako koleso u vozu.
Jedním z nejkouzelnějších zvratů v dámské kloboukové módě byla nepochybně výměna těch s větší stříškou za malé "žampionkovité" kousky, které byly prudce in ve dvacátých letech minulého století.
Klobouky byly neoddělitelnou součástí garderoby uvědomělých občanů až do šedesátých let, kdy jejich úlohu – poutání pozornosti, potvrzování statusu a oslňováni veřejnosti – přejaly monumentální, nafouklé a natupírované vlasové kreace. (Co se dámských klobouků týče, pokles jejich popularity nastal už o něco dřívěji - ve válečných dobách, kdy holky najednou musely do práce a neměly čas ani chuť zbytečně se parádit.)
Osmdesátá léta zaznamenala kratičký comeback slávy klobouků, podpořený zejména stylem britské princezny Diany, a elegantní, asymetricky posazený klobouk s širokou střechou se na chvíli objevil jako doplněk ke kostýmku v šatnících moderních, emancipovaných žen.
Od té doby se nikomu nepodařilo přesadit klobouk jako obecně platný trend a tato nepochybně zajímavá pokrývka hlavy zůstává na okraji zájmu módních stylistů. Možná se však dočkáme, že se to povede jednomu ze současných nejznámějších uměleckých kloboučníků, jakými jsou bezpochyby Philip Treacy nebo Piers Atkinson.
Irský umělec Philip Treacy začínal skromně. Za svých studií to zkoušel se svými výtvory na londýnských tržištích a brzy se mu poštěstilo spolupracovat s Johnem Gallianem. Závěrečná školní práce ho proslavila v módních kruzích natolik, že hned po ukončení studia navázal kolaboraci s módním domem Chanel pod vedením Karla Lagerfelda. Svými avantgardními díly získal bezpočet prestižních ocenění, navrhoval již klobouky pro značky jako Givenchy, Alexander McQueen, Valentino, Thierry Mugler nebo Versace.
V Treacyho bohémských kloboucích se unikátně snoubí téměř architektonický cit s oděvním; vnímavost pro nositelnou estetiku spolu s působivým akcentem extravagance. Mezi jeho fanoušky patří i Sarah Jessica Parker, která profesionálně ukazuje, jak se to má dělat: jemně ujetý klobouk vám může přidat na dívčím půvabu a zároveň zastínit veškerou konkurenci okolo. Navzdory mnoha provoláním slávy Philip odmítá hvězdné manýry a sám sebe pořád označuje především jako řemeslníka.
Piers Atkinson nejdříve dělal do PR, pracoval jako fotograf, ilustrátor, redaktor a novinář, aby pak způsobil na módní scéně hotovou smršť, jejímž hmatatelným důkazem je množství editoriálů v popředních magazínech, věnovaných jeho svérázné tvorbě. Do svých šílených klobouků zapracovává (poněkud kritické) odkazy na současnou popkulturu, způsobem někdy šokujícím, pokaždé naprosto jedinečným a provokujícím.
Kolekcí, inspirovanou Disneyho pohádkami a panenkou Barbie nedávno uchvátil i zlehka pobouřil obecenstvo – klobouky z hromádek plyšových hraček, klasické mickeymousovké uši na perverzní sado-maso masce, znepokojivá konstrukce ze zmrzačených Barbie, něžně vpletena do modelčiných vlasů – nic, co by jste si mohla vzít na nedělní mši. I při zpracovávání tak vyhraněného tématu si Piers zachovává obdivuhodný diapazon nápadů a jeho rozkošné bambulkové dílka si máte chuť okamžitě sehnat a narazit na hlavu.
Podzim je ideálním obdobím roku, kdy můžete do svého šatníku opatrně zařadit nějaký ten klobouk, přičemž nemusíte začínat škrábavým plážovým slamákem. Sáhnete-li po klobouku extravagantním nebo tradičnějším, myslete na to, že ne všechny jsou stavěné pro prudké deště a ty bez stuhy mohou ve větru drze uletět. V každém případě však svůj klobouček náramně oceníte, když mají vaše vlasy opravdu špatný den.
