O zkušenosti s taneční konzervatoří v Praze Klára Novopacká poprvé veřejně promluvila v podcastu Polomáčenky. Otevřela tak bolestivé téma po mnoha letech od svého studia. Co bylo doposud „Pandořinou skříňkou“, vyšlo ven. Ona sama se svěřila nejen s praktikami učitelů, ale i s problémy, se kterými se potýkaly samy studentky.
„Studovala jsem státní konzervatoř u Staroměstského náměstí. Bylo opravdu těžké se tam dostat, ale byl to můj dívčí sen, takže jsem pro to udělala opravdu vše. A byla jsem vděčná, že tam mohu být,“ prozradila Klára, kterou proto ani nenapadlo, že by ze školy odešla, ačkoli tam nezažívala úplně příjemné chvíle.
Od počátku studia jí bylo opakovaně sdělováno, že není dobrá, což náctileté dívce na sebevědomí moc nepřidalo. Na konzervatoř se hlásila až v patnácti letech, ale ostatní tam studovali už od jedenácti let. S ohledem na to, že se tanci předtím nevěnovala, zařadili ji o ročník níž, aby dohnala taneční předměty. Snažila se ze všech sil, aby se ostatním dívkám vyrovnala.
„Musela jsem zkrátka dohnat všechny ty šikovné holčičky, které za sebou měly už několik let. Bylo to pro mě ponižující. Ředitel mi řekl, že mě vezmou, ale z tanečních předmětů budu mít vždy čtyřky, ať s tím počítám. Přesto jsem do toho šla,“ zavzpomínala na studijní časy Klára, která dnes pracuje jako učitelka.
Konzervatoř totiž dokončila, ale na nějaký čas nemohla tanec ani vidět, tak se raději vrhla směrem, který podle ní měl větší smysl. Učitelů mají navíc v rodině požehnaně, takže jí to přišlo jako logické východisko.
Body shaming zažila většina žen. Jsou za ním vlastní komplexy i rivalita |
Ve škole předtím trávila celé dny. Od osmi hodin ráno do šesti večer. A většinou i soboty, kdy probíhaly tréninky nebo byla vystoupení v divadle. „Tehdy před těmi dvaceti lety to takové bylo. Nevím, jak je to nyní, ale nemyslím si, že by to náctiletí v tomto věku měli mít tak náročné. Pevně věřím a doufám, že už se tam učitelé dnes chovají ke studentům lépe a upustili od ponižování a psychického deptání studentů,“ uvedla.
K tanci se sama vrátila až později. Už se mu ale věnovala pouze rekreační formou. Dodnes je jí nepříjemné na školu v mnoha ohledech vzpomínat. Za traumatizující zážitek považuje i hromadné vážení dívek, kdy se komentovalo každé deko navíc. Kdo přibral, byl ihned na „černé listině“.
„Řekli mi, že mám moc velký zadek, velká prsa a krátké nohy a měla bych zhubnout. Jedna z kantorek mi radila jíst denně jen jablko a pít vodu. Další mi doporučovala, ať si na každý den rozdělím tabulku čokolády. Že mi to musí stačit.
Nikdo s námi neřešil, jak je to nebezpečné. Nikdo nezmiňoval poruchy příjmu potravy, ačkoli jimi dívky hojně trpěly. Já sama jsem před vážením raději šla na toaletu a vyzvracela se, jen abych nemusela poslouchat, že jsem zase přibrala a byla kvůli tomu ponižována. Když mamka uvařila větší večeři a já věděla, že ráno bude vážení, šla jsem tajně do koupelny zvracet. Styděla jsem se i za větší prsa a raději jsem si je stahovala obinadlem,“ doplnila.
Hmotnost se ve škole řešila na denní bázi a byla i součástí známky. Když dívky absolvovaly rok klasického tance, ve výsledném hodnocení slyšely i to, že mají tři kila nadváhu, nevypadají dobře na jevišti a tím pádem se jim zhoršila známka. Spousta z dívek měla sníženou známku pouze za postavu.
Anorexie u sportovců? Třetina končí fatálně, varuje lékařka v Rozstřelu |
„Mělo to být motivační, ale bylo to šílené. Vážili nás před celou třídou. Na začátku každého měsíce se vážilo. Vzhled byl opravdu zásadní. Přitom jsme s holkama neměly k ruce žádného výživového poradce, internet nebyl, neměly jsme správné informace o jídle. Jen nám stále říkali, jak jsme tlusté a neschopné,“ prozradila Klára v podcastu Polomáčenky, kde rozebírala společně s kamarádkou Šárkou ožehavá témata, která se ve společnosti příliš neřeší.
Ačkoli pro ni bylo studium náročné, stále měla pocit vděčnosti, že se na školu dostala a mohla na ní být. Snažila se udržet ve škole za každou cenu, ať už to pro ni mělo znamenat cokoli a bála se o tom říct doma mamince, aby ji nepřidělávala starosti.
„Měla jsem veliký strach, že by máma šla do školy udělat scénu a mě by třeba vyhodili. Nebo by mámu uchlácholili a já bych to pak dostala ve škole sežrat. Opravdu to doma radši nikdo neříkal, protože jsme všechny holky měly strach,“ doplnila.
Alarmující podle ní bylo, kolik dívek mělo poruchu příjmu potravy. Bulimie i anorexie byla u dívek zcela běžná. Snažily se být hubené, aby u kantorů uspěly a byly nakonec i obsazeny do lepších rolí. To se pak odráželo i na jejich psychickém stavu a několik studentek právě kvůli psychice školu nakonec opustilo, protože na ně byl vyvíjen příliš velký tlak.
„Já sama jsem měla štěstí, že mám asi víc hroší kůži. Nemám pocit, že by to na mě zanechalo nějak katastrofální následky, ale kdo ví, co bych se třeba dozvěděla někde na terapii. Jen chci říct, že chovat se takto k mladým dívkám je špatně. A pokud moje zpověď pomůže alespoň jedné z mladých holek nenechat se sebou takto cloumat, budu moc ráda,“ uzavřela Klára pro iDNES.cz.
Své tělo už přijímám, ale léta jsem k němu byla kritická, říká bývalá baletka |
Dnes je mámou dvou úžasných dětí, věnuje se práci učitelky a tanec je jejím koníčkem. Jak sama říká, ze školy vyšla s tím, že je nemožná a nikdy nebude dost dobrá. Velkou oporou je jí manžel, který jí připomíná, aby si víc věřila.
Se sebevědomím jí paradoxně pomohly sociální sítě, kam nahrává se svou kamarádkou vtipná videa a nedělá si nic ani z haterů, kteří se sesypou, kdykoli nějaké video natočí. „To k tomu patří. Je mi už naštěstí jedno, co si o mně lidé myslí. Na škole nám říkali, že jsme cuchty ušmudlané a máme rosolovité zadky. Tehdy to zabolelo. Nějaká kritika na internetu už mě nerozhází,“ dodala s úsměvem.
