K životu nepotřebujete spoustu oblečení, říká Kamila Boudová

Vždycky ji zajímala móda. Kamila Boudová vystudovala oděvní design, pak působila v zahraničních firmách, pro které šili dělníci v asijských zemích, vyjednávala s nimi co nejnižší ceny a nejrychlejší dodávky. Dnes žije v Paříži a stojí na opačné straně módního průmyslu.

Upozorňuje na jeho nebezpečí, propaguje myšlenku udržitelné módy a říká, že efektivní šatník se dá vyskládat jen z pár kousků. Oproti většině má jen minimum oblečení. Na její šatník jí stačí dvě poličky a dvacet ramínek.

Čtěte v pondělí

Velký rozhovor s Kamilou Boudovou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.

„Mám jen 35 kusů oblečení, přičemž v tom čísle je zahrnutá i část spodního prádla. Já třeba vůbec nemám pyžamo,“ říká Kamila Boudová. Podstata efektivního šatníku podle ní spočívá v tom, že oblečení je multifunkční. Nemáte rozdělené věci podle aktivit, ale jedno triko využijete na spaní, po vyprání si ho vezmete na nákup, pak v něm jdete sportovat.

„Do lesa vyrazím v tom, v čem učím ve škole, a stejné věci si klidně vezmu na večírek. K životu nepotřebujete spoustu oblečení,“ tvrdí Kamila Boudová.

Než k tomuto poznání dospěla, nějakou dobu to trvalo. Má za sebou hromadění věcí i nesmyslné nákupy v řetězcích. Nejvíc toho měla v období studia. Tehdy žila v domě, kde bylo dost úložných prostor. Další období hromadění oblečení měla před sedmi lety v Londýně. Tam pracovala jako asistentka nákupčí a později jako koordinátorka vývoje produktu a produkce.

Kamila Boudová (30)

• Vyrostla v Čelákovicích u Prahy.
• Vystudovala oděvní design v Liberci. Více než šest let žije v Paříži, předtím v Anglii a Německu. Věnuje se marketingu módy a udržitelné módě. Učí v Paříži a Bratislavě na vysoké škole módního obchodu Mod’Spe a IFA.
• Založila projekt Moyomi, který pořádá workshopy a semináře zaměřené na oblast módního průmyslu a obchodu.
• Loni jí vyšla kniha popisující její životní příběh s názvem Falešná Pařížanka, teď připravuje druhý díl.
• Pracuje na nových online kurzech o udržitelné módě pro moyomi.com a na slou.cz. Pravidelně v Česku pořádá Slou Days, což je projekt, ve kterém se propaguje pomalý životní styl zejména v oblasti módy. Vydává Slou Magazín.
• Má přítele, se kterým vychovávají rok a půl starou dceru.

„Každý týden jsem dostala něco na sebe. Za to, že jsem pracovala o víkendu, jsem si mohla zajít do skladu a vybrat si nějaký kousek. A šatník jsem s nadšením rozšiřovala i tím, že jsem pravidelně po práci chodila nakupovat do Primarku, který je neuvěřitelně levný. Nic z toho už samozřejmě nemám, oblečení z obchodu je nekvalitní a nevydrží, ale já si tehdy těmi nákupy kompenzovala sociální izolaci v cizině,“ vysvětluje.

Nákupy ke štěstí nepovedou

V Londýně nikoho neznala, rok a půl tam žila sama, případně měla povrchní známosti navázané v posilovně. „Večery po práci jsem trávila tak, že jsem se učila francouzsky nebo jsem šla nakupovat do Primarku a ostatních řetězců, podívat se, co tam mají nového. Vyplňovala jsem život a izolaci koukáním se na levné hadry.“ Na tom je podle ní postavený celý módní byznys a nejen ten.

„V Británii se třeba prodávají přáníčka, na kterých je napsáno: ‘Malé nákupy jsou dobré pro duši.‘ Valí se to na nás ze všech stran, vnucuje se nám, že se nepříjemné pocity dají zahnat nákupy, že díky nim budete mít radost. Je to dysfunkční model, ale v dnešní době je velmi populární a spousta lidí tomu věří,“ tvrdí Kamila Boudová.

Sama tomuto modelu také podlehla. „Nějakou dobu to i fungovalo, a dokonce jsem to cpala kamarádům, že mají jít nakupovat, že jim to pomůže a budou mít radost ze života. Problém je, že my máme nákupy spojené se statusem. Když si něco koupím, znamená to, že jsem úspěšný, plnohodnotný člověk, myslím si, že stoupnu v očích druhých,“ říká.

Když později začala dělat v Paříži asistentku nákupčího a začala se víc zajímat o to, jak funguje módní průmysl. Řešila, kdo a za jakých podmínek pracuje v továrnách na výrobu oblečení a rozhodla se, že už dál nemůže být takový alibista, aby nakupovala v řetězcích.

„Řekla jsem si, že udělám poslední rituální nákup v řetězci. Pořídila jsem si zlaté džíny a od té doby jsem tam šest let nic nového nekoupila. Když jsem se více začala zajímat o etickou a ekologickou stránku věci, bylo také jasné, že se do práce pro současný módní průmysl už nikdy nevrátím.“