Móda, která Českem cloumá zhruba tři roky. A díky Martinu Stazskovi (v Las Vegas v klání o světového krále pokeru skončil druhý a zviditelnil se i díky své flanelové košili) poskočil v žebříčku oblíbených zálib ještě o pár příček výše.
A protože jsem hravá a ráda přijímám nové výzvy, vrhla jsem se do Školy pokeru v Casinu Ambassador s chutí. U vedlejšího stolku hráli turnaj i osmnáctiletí mladíci. Tak proč bych nezvládla základy i já, blondýna?
Kasino figurovalo v mých představách jako temné zakouřené místo, kde hraje pochmurná hudba, byznysmeni kouří doutníky, na automatech v rohu se protáčí citrony a pomeranče, uprostřed obří místnosti plynule drnčí kulička v ruletě.
Když jsem ale vkročila do kasina, měla jsem pocit, že jsem se ocitla jen v jakémsi předpokoji, že ta pravá herní místnost teprve přijde. Světla, jemná hudba, koberce, žádné nedopalky... Na stolcích tulipány, za karetními stoly převážně třicetiletí chlápci (kdyby si nevšímali jen srdcové královny na papíru, napíšu, že je to i skvělá příležitost k seznámení). Žádný extrémní hluk, šum, kouř ani cinkot.
S prvním vítězstvím nastoupil adrenalin
Ale na druhou stranu ani žádný bezduchý "poker face" - tedy absolutní ticho bez hnutí. Z toho jsem měla největší strach. Vážně je tak důležité nedat najevo radost či smutek? Já, která každou větu doslova fyzicky prožívám, mám najednou držet strnulou tvář? "Při turnaji se samozřejmě hraje i na to," vysvětluje mi Michal, náš učitel.
Ke stolečku, kterému kraloval, nás zasedlo osm. A všichni jsme jásali nad dobrou kartou.
Elegán ve vestičce na nás chrlil termíny. Snažila jsem se vměstnat do paměti každé jeho slovo, ale jejich význam jsem pochopila až při hře. První kolo jsem netušila, která bije, a chtěla maximálně tak okukovat taktiku profíků odvedle. Nakonec jsem ale fígle zase naposlouchávala u našeho dealera. Vždyť kdy jindy si hru vyzkouším, aniž by o cokoliv šlo.
Postupně nás k základním pravidlům o přihazování, odhazování a dalším "ování" přiučil i dalším nezbytnostem: kde mít přesně položené karty, jak pod ně nakukovat, aby hráč nevypadal jako amatér, jak správně odhodit žetony... A samozřejmě i to, jak "něco" vyčíst z tváře protihráče (což u nás, amatérů, vzbudilo spíše smích).
S první výhrou se mi vlil do žil adrenalin. Držela jsem se opatrnější taktiky, ale zároveň si chtěla užít každou hru, i přesto, že jsem věděla, že mám jen těžko šanci získat balík vsazených žetonů. A to jsem v hlavě ani nepočítala, jak jdou karty, ale používala jen selský rozum. S ním to zvládne každý. Vykašlete se na matematickou logiku a hru si nejdříve užívejte. Než z prvního levelu postoupíte do vyššího, bude vám statistika stejně k ničemu.
V pauzách mezi jednotlivými koly jsem se posilňovala chlebíčky či guláškem, který je pro hráče turnajů běžnou součástí. Děsila jsem se, že budu-li si chtít v budoucnu někdy zahrát, padne na vstup bankovní konto. Naštěstí však ženy vstup na spoustu turnajů nic nestojí, případně potřebují jen stokorunu jako základní vklad.
Flaneláči, těšte se!
Když jsem nepřihazovala, obcházela jsem spoluhráče, pozorovala jejich taktiku, debatovala s nimi nad dalším postupem a sledovala hbité ruce krupiéra. Nebyl skrblík: kromě neustálého rozdávání žetonů (pro zkrachovalce) se podělil i o své tajné tipy. Prozradil, jak by se v dané situaci zachoval sám.
Po pár kolech jsem už alespoň tušila, kdy mám vyslovit check (vyčkávám) nebo fold (skládám karty), co znamená full house (výherní kombinace - hráč má jednu trojici a jednu dvojici), jak praktikovat all in (vsadit všechny žetony). A s každým dalším vyhraným sloupkem žetonů mi stoupalo sebevědomí. Začátečnické štěstí se ale spravedlivě rozdělilo mezi nás všechny. Chvíli vyhrával mladík po mé pravici, podruhé slečna sedící naproti.
Štěstí přeje připraveným, jak je známo. A komu karty v ruce šustí, toho pánbůh neopustí, říkává babička. A tak jsem dala na její rady a zapsali si do diáře termín prvního turnaje. Tajně doufám, že vyhraju vstupenku na velký turnaj, kde oberu všechny flaneláče!
