Narodila se jen o dva roky později než já, vyrůstaly jsme vlastně skoro jako dvojčata. Odmala jsme si byly blízkými přítelkyněmi i největšími rivalkami. Snažila jsem se být ve všem lepší než Adéla. Možná to bylo tím, že mi ukradla pozornost rodičů, když se narodila a já přišla o privilegia svého prvenství.
Jako úplně maličká jsem sledovala, jak máma chová nové miminko - to se ve mně zaselo jako určité trauma. Tak nějak mi to později popsala paní psycholožka, ke které mě poslali rodiče. Musela jsem Adélce vždy všechno odpustit a dobrovolně půjčit. Já už běhala po svých, a ač to zní trochu bláznivě, musela jsem rychleji „dospět“. Nikdy bych Adélce neublížila, téměř jsme se nepraly, přesto nesnášenlivost k ní jsem měla zakořeněnou hluboko uvnitř.
Během dospívání jsem se vůči Adéle silně vymezovala. Byla miláčkem rodiny, byla ta roztomilejší a zábavnější. Já patřila tak trochu k průšvihářkám - ve škole jsem se bavila se zlobivými kluky a nelámala si hlavu nad horšími známkami. Proto ty návštěvy u milé paní psycholožky. Jelikož se z Adélky stala takzvaná šprtka, schválně jsem se učila co možná nejméně, abych sotva prolezla. Když jsem se pak v šestnácti vytrácela z domu za první láskou, rodiče z toho šíleli. Chtěla jsem mít v něčem před Adélou navrch. Věděla jsem, jak sestra touží po první puse, a schválně jsem se tak před ní vytahovala, že už mám kluka. Přestože se zdálo, že ze mě bude rebelka, co si brzy zkazí život, dostala jsem se na svou vysněnou uměleckou školu a začala být, kupodivu, i trochu zodpovědná. Rodičům se ulevilo.
Adéla šla v otcových šlépějích a dostala se na práva, všichni slavili její úspěch. Moji uměleckou cestu zdaleka tolik neopěvovali. Odjela jsem studovat do ciziny. Potřebovala jsem najít samu sebe a přestat se srovnávat s Adélou. Zamilovala jsem se do Španělska i krásného Španěla a zůstala několik let. Bylo to krásné období, na které ráda vzpomínám. Pracovala jsem za barem, malovala a dělala sochy. Život teprve začínal a já měla pocit neomezených možností.
Pak ale přišel čas na návrat. Juan se se mnou rozešel a já se se zlomeným srdcem objevila znovu doma. Adéla měla právě před svatbou. Její život se mi zdál tak nalajnovaný, čímž jsem v zásadě opovrhovala. Zároveň jsem jí ale záviděla tu její umíněnost, šla si přímo za svým.
Toužila po kariéře, domku v přírodě a velké rodině. Měla velké štěstí na svého manžela, vroucně ji miloval a snesl by jí modré z nebe. Jak si Adélka usmyslela, tak se stalo. Za dva roky po svatbě už chovala první holčičku a já neměla ani stálého partnera. Pořád jsem si ale připadala na zahnízdění příliš mladá. „Já si ještě chci trochu užít, co bych dělala doma s dětma?“ vysvětlovala jsem své nejlepší kamarádce, té jediné jsem se mohla svěřit se svou bolestnou záští. „Já s tebou souhlasím, zahrabat se s dětma doma umí každá,“ přikyvovala. Někde uvnitř jsem ale stejně Adéle záviděla její jistou budoucnost. Já pomalu nevěděla, co bude zítra.
Bylo mi čtyřicet, bydlela jsem v pronájmu, byznys mi nevyšel a práce produkční mě nebavila. |
Když jsem se pak konečně opět bláznivě zamilovala a nastěhovala se k příteli, sestra už měla ratolesti dvě. Vypadala šťastně a tvrdila, že s dětmi ještě nekončí. Já jsem s Michalem sdílela nejen byt, ale i práci. Založili jsme malou cateringovou společnost a stali se z nás dva workoholici. Roky ubíhaly, práce nás bavila a dobře vynášela. Když pak přišel covid a naše firma se odporoučela ke dnu, mezi mnou a Michalem to silně zaskřípalo. Sestra, jako by světovou krizi vůbec nepocítila, se měla báječně se všemi, již třemi, dětmi. Její muž dobře zainvestoval a podařilo se jim koupit malý domek ve Španělsku. Záviděla jsem až k pláči, ale nikomu jsem svou ošklivou slabost nepřiznala.
„Eliško, můžeš teď kdykoli do tvého oblíbeného Španělska! Udělám ti tam pokoj s výhledem na moře,“ srdečně mě zvala sestra. Ten dům vypadal jak z mých tajných snů. Byla jsem za její gesto vděčná, ale cítila jsem se, jako bych dostala pokojíček v cizím krásném snu, co mi nepatří. Po první návštěvě jsem měla deprese, nic mi v životě pořádně nevyšlo. A to nebylo zdaleka vše. Michal mě opustil a Adéla se začala na mateřské činit jako šperkařka. Nikdy mě nenapadlo, že by v sobě měla uměleckého ducha. To jediné jsem brala jako svoje plus, přestože na malování a sochařinu jsem dávno zanevřela, neboť bych se tím slušně neuživila. Moje sestra měla natolik dobré kontakty, že se zdařilé kousky jejích šperků dostaly mezi lidi a šly perfektně na odbyt.
Blížily se moje čtvrté kulatiny a já chtě nechtě bilancovala nad svým životem. Bydlela jsem v pronájmu, byznys mi nevyšel a práce produkční mě moc nebavila. Výhled do budoucna jsem neměla žádný. Vidět svou sestru, jak se jí úplně všechno daří, mě bolelo. Příliš to poukazovalo na mé neúspěchy. Velice se za to stydím, ale cítila jsem k ní nenávist.
Pak ale přišla obrovská rána. Adéle našli nádor prsu a musela se začít okamžitě léčit. Přispěchala jsem na pomoc, jak nejrychleji jsem mohla. Celá rodina se semkla kolem nemocné sestry.
Začalo období, kdy mě Adéla moc potřebovala. Pomohla jsem jí s domácností, s dětmi i prací. Kdykoli jsem ji vyslechla, potřebovala mě jako vrbu. Svěřit se se všemi svými strachy. Když se čekalo, zda léčba zabrala, všichni jsme se moc báli. Adéla mi mezi čtyřma očima řekla, že by to beze mě nedokázala. Je si prý jistá, že bych se o děti případně skvěle postarala. Vyhrkly mi slzy z očí, nikdy jsem nad tím takto neuvažovala. Byla jsem tak hloupá, do sebe zahleděná a věčně soupeřící.
Sestra se díkybohu uzdravila a mezi námi dvěma zůstalo nové silné pouto. Stála jsem při ní, protože její strach z nemoci pochopitelně zcela nemizel. Po několika letech ale můžu s úlevou říci, že je Adéla stále v pořádku.
Tím, že se mezi námi všechno změnilo, se začalo dařit i mně. Zjevně jsem prolomila nějakou kletbu, co jsem si na sebe sama seslala. Otevřela jsem si bistro s keramickou dílnou, které se moc dobře zavedlo. Potkala jsem muže, jenž dal mému životu úplně nové rozměry. Cítím velký vděk za život a s nikým už se neporovnávám. Každý má svou cestu, svoje dobré i zlé časy. Já jsem například ve svých třiačtyřiceti letech zjistila, že jsem těhotná. První, kdo mě ujistil, že mi se vším pomůže, byla právě Adéla. S velkou rodinou za zády nemám strach přivést ve vysokém věku dítě na svět. Je to zázrak, který si pro mě připravil sám osud.
Příběh je inspirovaný skutečnou událostí. Kvůli ochraně soukromí byl redakčně upraven, některé okolnosti, jména a detaily byly změněny.
