Jste známá tím, že navrhujete kabelky a hedvábné šátky. Tvoříte také oděvy?
Kabelky a šátky jsou moje klasika, jsou nejvíc vidět a vznikají v kolekcích. Šaty tvořím také, ale většinou na míru, třeba svatební, nebo na běžný den či do společnosti. Jde o kusy z pravého hedvábí a tomu odpovídá i cena.
Jak vybíráte motivy na své šátky?
Je to různé – každý kus má svůj vlastní příběh. První šátky vznikaly, ještě když jsem žila v zahraničí, a vždy, když jsem uzavírala nějakou životní kapitolu, tak jsem vytvořila kolekci. První vznikla ještě ve Stockholmu, další v New Yorku a poté v Paříži. Když jsem se začala pravidelně vracet do Čech, vznikla kolekce Bohemia, jako pocta domovu.
Folklor, lidová tvorba a tradice jsou pro mě a mou práci důležité, a tak se prolínají mými kolekcemi i nadále. Mám například šátek s motivem lišky, který je inspirovaný mým dětstvím v Podkrkonoší. Některé šátky jsem navrhovala i pro konkrétní nadace nebo pro nějakou událost. Jeden jsem vytvořila například pro Safari Park ve Dvoře Králové, kde jsme dražili peníze na záchranu nosorožců bílých severních. Jeho reedice vychází zrovna v těchto dnech.
Andrea Vytlačilová
|
Podle čeho si vybíráte klienty? Nebo si spíš vybírají oni vás?
Klienti ke mně většinou přicházejí sami, často na doporučení. Když je moje práce osloví natolik, že se rozhodnou mě kontaktovat, je to splněný sen. Kromě individuálních klientů, kteří si pořídí šátek nebo kabelku, vytvářím i série šátků pro firmy – tvořila jsem už pro vinařství, pro kapelu, pro šperkařství, pro hotel nebo například pro firmu, která se věnuje zabezpečovacím systémům vlaků.
Spektrum je to opravdu široké. Jediná výjimka, kdy jsem klienta oslovila naopak já, byl zmiňovaný Safari Park. Mám k němu vztah od dětství, navštěvovala jsem ho se školkou a bylo mi líto vidět, jak „trpí“ vlivem covidu.
Kromě šátků vytváříte i ručně vyráběné kabelky. Chodí si k vám pro ně hlavně ženy, nebo někdy přijde i muž, který shání dárek pro svou manželku?
Cesty jsou různé. Každá kabelka má svůj vlastní příběh spojený se svou majitelkou. Stává se, že klientka už má některý můj šátek a následně zjistí, že vytvářím i kabelky. Nebo přijde muž, kterému to jeho paní nenápadně naznačí. Ti se bohužel občas ozvou trochu na poslední chvíli s tím, že jejich žena má za týden narozeniny, jestli by šlo vytvořit kabelku na míru. Tak rychle to bohužel možné není, ale v ateliéru mám pro tyto případy několik hotových kousků, ze kterých si mohou vybrat ihned a odnést si ho s sebou domů.
Každá kabelka je originál a výsledek pečlivé ruční práce, která trvá týdny. Někdy vytvářím i látku na míru, kde mám pak možnost do kresby schovat i určitou symboliku klíčovou pro danou dámu nebo v případě daru k výročí svatby – symboly důležité pro pár. V minulosti jsem do podšívky kabelky vyšívala citát ze snubních prstenů, jindy tam bývá familiérní přezdívka nebo důležité datum. Není důležité jen to, jak vypadá kabelka zvenčí, ale i uvnitř.
Moje věci jsou k dispozici nejen v mém ateliéru, ale i na e-shopu. Prodávají se také v hotelu Four Seasons v Praze nebo v několika spřátelených obchodech v Česku i zahraničí a nově i v oficiálním obchodě na Pražském hradě – to je pro mě velká čest. Když je to jen trochu možné, snažím se klienty pobídnout k návštěvě mého ateliéru, který mám hned pod Pražským hradem, kde se jim mohu plně věnovat a mou práci jim představit naživo. Mohou si ji tak prohlédnout, a hlavně osahat a vyzkoušet na vlastní kůži.
Nenálada ve společnosti se promítá i do oblékání, říká módní návrhářka |
Z čeho ze své tvorby máte největší radost?
Největší radost pro mě je, když můžu vytvořit něco na míru pro konkrétní ženu. S tím si můžu opravdu pohrát a vím, že vzniklo něco jedinečného. Často ve spolupráci s manželem, s dcerou nebo i přímo s budoucí majitelkou – společně spřádáme nápady, až vznikne něco vysoce osobního.
Jak jste se dostala ke spolupráci s paní Evou Pavlovou?
Byla to náhoda nebo možná osud. Když se chystala inaugurace, měla jsem čerstvě narozenou dceru a často jsem chodila na procházky s kočárkem na Hrad. Bydleli jsme na Hradčanech. Říkala jsem manželovi, že by bylo skvělé, kdyby paní Pavlová někdy vynesla nějaký můj šátek. A týden na to mi přišla zpráva od návrhářky Štěpánky Pivcové, která manželům Pavlovým dělala image během kampaní a v začátcích mandátu, s tím, že chystají pro první dámu šatník na její první cesty do zahraničí, a jestli by bylo možné, aby si vybrala nějaké šátky a mohla je spojit s připravenými oděvy. A tak to vlastně celé začalo.
Šátek FOX si zamilovala i první dáma Eva Pavlová.
Navrhovala jste pak paní Pavlové i kabelku na korunovaci anglického krále Karla…
V Londýně jsem studovala a mnoho let žila, takže to pro mě byl návrat i jisté uzavření jedné životní kapitoly. Štěpánka Pivcová chystala paní Pavlové oděv a oslovila mě, jestli bych jí nenavrhla kabelku. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsme s manželem stěhovali ateliér, a navíc jsme měli tříměsíční dítě, takže to nebylo vůbec jednoduché.
Ale říkala jsem si, že taková šance se vyskytne jednou za život. Přes den jsme nosili krabice a stroje, do toho jsem kojila a v noci šila. Bylo to náročné, ale měla jsem radost, že to klaplo. Kabelka má dřevěné ucho podobající se houslovému klíči, které pochází ze součástek nábytkové firmy Ton, se kterými spolupracuji už několik let. Ton byl pak nadšený, že jejich ucho bylo u krále (smích).
Použila jsem také české korálky jako odkaz českého sklářství. Do výšivky jsem zakomponovala motiv propletené české lípy a anglického dubu jako symbol česko-britských vztahů.
 |
Věděla jste předem, jestli si paní Pavlová kabelku vezme?
Do poslední chvíle jsme to se Štěpánkou nevěděly. Vše vznikalo velmi narychlo, těsně před odjezdem paní Evy do Londýna. A když Hrad zveřejnil na oficiálním Instagramu pana prezidenta fotografii prvního páru chystajícího se do Buckinghamského paláce – řada mých klientů mou kabelku hned poznala a označila mě v komentářích. A tak jsem se vlastně poprvé dozvěděla, že vše sedlo a kabelka se dostala do blízkosti britského krále. Byl to krásný pocit.
Nechala si po korunovaci první dáma kabelku?
Ano, pokud vím, tak je pořád u ní. Možná se později vydraží pro dobrou věc, to bych byla ráda, ale zatím nemám žádné informace. Jsem moc ráda, že stále nosí moje šátky. Mezi její nejoblíbenější patří šálka s motivem kočky, protože, jak je známo, paní Pavlová kočky miluje.
Prozradíte, jaký je proces vzniku vašich šátků?
Vše obvykle začíná černobílou kresbou nebo akvarelem. Fotím si věci okolo, i když jdu třeba jen po ulici, jako inspiraci. Někdy zvládnu vytáhnout i skicář, ale mám dvě malé děti, tak v běhu není času nazbyt. Z této přípravy vznikají první kresby, tato fáze zabere nejvíc času, protože celý šátek velmi detailně rozkresluji a skládám do kompozice.
Následně dodám barvy a když je návrh hotový, putuje do Itálie, kde se přenáší na hedvábí. Hotovou látku pak stříháme, žehlíme, obšíváme a ukládáme do krabiček. Tato část procesu už probíhá v Praze. Chci především, aby se mé šátky nosily, a tak velmi trvám na kvalitní a pečlivé výrobě na jejímž konci je šátek, který vydrží po generace.
Mám i klientky, které si šátky rámují nebo třeba archivují, což je taky úžasné, ale největší radost mi udělá, když vidím můj šátek v pohybu, třeba na nějaké ženě na ulici. Šátky jsou multifunkční v průběhu celého roku, hedvábí v zimě zahřeje a v létě ochladí. Je to přírodní materiál, který je příjemný na pokožce, nedráždí.
Šátek se dá vzít do kostýmku, ale i k džínám nebo s bílou košilí. Stačí, když si ho zavážete kolem krku, spojíte jeho cípy, navléknete na ně prstýnek, a hned máte slušivou vázanku. Jindy jej můžete omotat okolo ucha kabelky nebo zavázat kolem pasu. Nebojte se si s šátkem pohrát, variant je mnoho.
Šátek se želvami je originálním kouskem.
Jak vychází vaše šátky a kabelky cenově?
Šátek ze stoprocentního hedvábí v rozměru 90×90 cm vyjde na 4 500 korun, stejná cena je u šál 180×40 cm. Menší šátečky 45×45 cm stojí 3 250 korun. Mám šátky i ze 72% bavlněné s 28% příměsí hedvábí, tomu říkám „to nejlepší z obou světů“ – ideální pro klientky, které mají z hedvábí zatím ostych, ty jsou pak ve velkorysém rozměru 135 x 135 cm a vychází na 3 950 korun.
Hedvábí se není třeba obávat, když se o něj trochu staráme, není příliš choulostivé. Mám klientky, které mi vyprávějí, co všechno se jim s jejich šátkem stalo a kde všude ho nechaly a pořád vypadá jako nový. Nemusíte ho často prát, stačí ho jen pověsit v koupelně a když se koupete, tak ta vlhkost ho pročistí. Podobně jako s kašmírovým svetrem. Takže váš hedvábný šátek příjemně žije s vámi.
Co se týče kabelek, moje klasická vyšívaná hedvábná kabelka vyjde na necelých 36 tisíc korun a vznikne od ní vždy jen jeden kus. Je to ruční práce, takže to ani jinak nejde. Když dělám kabelku na míru, cena je trochu vyšší a doba výroby delší.
Před covidem jste žila v zahraničí, kde jste mimo jiné pracovala u Marca Jacobse nebo pro značku Kenzo. Jak jste se k této práci dostala?
Původně jsem se odstěhovala do Londýna za bakalářským a následně i magisterským studiem oděvního návrhářství na Central Saint Martins. V rámci školy jsem měla možnost pracovat v designerských týmech oděvních domů v zahraničí, nejprve v Acne Studios ve Stockholmu, potom u Marca Jacobse v New Yorku a následně v Kenzu v Paříži.
Pak jsem se vrátila zpátky do Londýna, kde jsem absolvovala magistra. V té době jsem už ale pracovala „na plný úvazek“ na mé vlastní značce, a tak jsem si zejména při dokončování magisterského studia sáhla opravdu na dno. Dokončovala jsem ho za covidu, takže neustálé testování, cestování Londýn (škola) a Praha (práce) a stres, že se někde zaseknu a nebudu se moci dostat do školy. Když jsem magistra dokončila, hodně klientů už jsem měla tady v Česku, takže jsem se přirozeně vrátila sem, ačkoliv jsem dostala nabídku odstěhovat se i do New Yorku.
Jaké bylo pracovat u tak prestižních značek?
U Acne Studios jsem pracovala jako print designer napříč kolekcemi. U Marca Jacobse zase jako oděvní designérka v dámské sekci. Pracovala jsem na kolekci chystané na týden módy a kvůli tomu jsem svůj první den volna v New Yorku měla až po dvou měsících. Bylo to docela šílené, protože do New Yorku jsem přiletěla nad ránem, ještě s kufrem šla první den do práce a večer si našla byt.
Pracovala jsem od rána do noci, víkendy, na konci měsíce jsem pak na výplatní pásce měla přesčasy o množství ekvivalentní dalšímu úvazku. V Americe tedy existuje zákon, který určuje, že když pracujete přesčas, musí vám být vyplacena jeden a půl krát vaše hodinová sazba. To bylo příjemné, mohla jsem pak díky tomu investovat do svých prvních kolekcí.
Zároveň díky tomu, že mě práce extrémně bavila a mohla jsem se jí věnovat naplno, dostávala jsem se k velkému množství zajímavé práce, dokonce i přípravě modelů na samotnou přehlídku, na fittingy se známými modelkami nebo do zákulisí na fashion weeku. A to i přes to, že jsem byla v tu chvíli u Marca Jacobse velmi krátce. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Ve Stockholmu jsem pro Acne Studios zase navrhovala věci, které se pak objevovaly v buticích, když už jsem žila v Paříži. To byl také krásný pocit.
Každý druh práce má něco do sebe. U nás je hodně nezávislých návrhářů, kteří si vše musí, na rozdíl od velkých oděvních domů, dělat sami. Je to logické, protože tady je všechno menší. V něčem je to lepší, protože taková práce pak jde zkombinovat s rodinným životem, což je u velkých firem nemožné. Ale zároveň tady pak chybí struktura nákupčích, klientů a vlastně i ten náš fashion week je sice navenek fajn, ale ve finále je to spíš společenská událost než byznys. V zahraničí by bez byznysové stránky nemohl tak velký kolos fungovat a prosperovat.
Když jsem přišla první den do práce ve Stockholmu, tak mi kolegyně řekla, že takhle práce mě úplně zničí. Brzy jsem pochopila, co tím myslí.
Jak funguje oděvní výroba ve velkých korporátech, jako je třeba Acne Studios?
Firma je postavená na velkém množství návrhářů rozdělených do menších sekcí a oddělení. Každý jedinec tak má zodpovědnost jen za svou část procesu a může se spolehnout na další členy týmu. V něčem tak máte velkou svobodu a nemusíte řešit, jak se věc následně prodá. Ale zároveň máte i velmi úzké pole kreativity, kdy každý oděvní dům přesně zná svého klienta, co se mu líbí a co si kupuje, a tak jsou nové kolekce často obnovou těch starších a k inovativnímu designu se přistupuje jen velmi zřídka.
Je to zkrátka práce jako v každém jiném korporátu – během roku je několik „vrcholů“, tedy sezon, ke kterým se směřuje. Neustále probíhá spousta meetingů a vaše práce a čas jsou závislé na někom nad vámi.
To může být i frustrující, když dostanete například za úkol vytvořit 50 návrhů variace proužků do druhého dne, pracujete na tom do pozdních nočních a brzkých ranních hodin a když pak přijde kreativní ředitel, tak se na návrhy ani nepodívá, protože si přes noc rozmyslel, že nechce proužky, ale tečky. A začínáte znovu.
Když jsem přišla první den do práce ve Stockholmu, tak mi kolegyně řekla, že takhle práce mě úplně zničí. Brzy jsem pochopila, co tím myslí. Pracuje se tam opravdu na dřeň, začíná se v devět, ale končí se třeba ve tři ráno, a to pravidelně. Všichni jsou srdcaři, ale často pak jdou i za hranice svých možností.
Zároveň ale v tak obrovských kolosech, jakými Acne Studios, Marc Jacobs nebo Kenzo jsou, nastřádáte velké množství zkušeností – komunikujete s velkými textilkami, zadáváte výrobu, cestujete za klienty, což hezky funguje v portfoliu pro budoucí práci. Je to tedy něco za něco.
Terezie Kovalová a kolekce Safari
Kde vy osobně ráda nakupujete?
Teď, když mám děti, už se můj šatník netočí jen kolem mého osobního vkusu a programu, ale důležitá je pro mě i praktičnost. Stejně jako jsem ráda, když ke mně někdo přijde, něco si pořídí a z našeho setkání si odnáší zážitek, mám to tak i já. Ráda skládám svůj šatník z tvorby lidí, které znám.
Mám ráda lokální návrháře (nebo třeba moje spolužáky z vysoké v Londýně) či tvůrce, kteří nesou dál řemeslo. Občas také na něco narazím na internetu. V Praze ráda zajdu do Nily. Líbí se mi, že se mohu spolehnout na zodpovědný původ kousků, které si u nich pořídím. Z logiky věci nepodporuji rychlou módu, a to nejen stran toho, čemu se profesně věnuji, ale i proto, že mám dvě malé děti a přijde mi nemorální pořizovat si kus oblečení, které vyrobilo nějaké jiné dítě na druhém konci světa.
