Alexander McQueen se už od mládí v módě profiloval tak trochu jako zloduch. Jeho tvorba, jejímž poznávacím znamením se stala lebka, měla punkový nádech a své modelky klidně donutil ukazovat divákům nahé hýždě nebo je kropil umělou krví. Tvrdil, že celebrity jsou mu ukradené a nesnášel rozhovory. Přesto, nebo možná právě proto mu svět ležel u nohou.
Chci, aby se lidé žen báli
Rodák z Londýna Lee Alexander McQueen byl nejmladším ze šesti dětí učitelky a taxikáře. Že se chce jednou věnovat módě, věděl odmalička. Už v šestnácti letech proto sebejistě zamířil na londýnskou módní ulici Savile Row, kde se stal krejčím v jednom prestižním podniku. Vzdělání v oboru si módní návrhář doplnil na škole Newham College.
Jednou z jeho raných praxí bylo šití divadelních a filmových kostýmů. A právě tato kapitola McQueenova života se později měla v podobě pověstné teatrálnosti silně odrážet v jeho tvorbě.
„Chci být vynálezce určité siluety či střihu, aby lidé věděli, až budu mrtvý, že dvacáté první století začal Alexander McQueen.” Vysoké cíle pro něho byly hnacím motorem, který ho posouval dopředu, ale také, jak se ukáže později, ho psychicky deptaly.
Minimálně odborná veřejnost si ho poprvé všimla v roce 1992, kdy slavil úspěch s absolventskou kolekcí na téma Jack Rozparovač. Touha šokovat však mladého designéra dohnala ještě dál. O tři roky později představil novou řadu modelů, inspirovanou znásilněním na skotské Vysočině. Rozcuchané modelky v útržcích krajek se tehdy procházely po mole postříkané umělou krví. Média tvůrce okamžitě nařkla z misogynie, ale jak se říká, negativní reklama je také reklama. Jeho oblečení tak začali vyhledávat především alternativně založení módní nadšenci. „Chci, aby se lidé báli žen, které oblékám,“ říkával návrhář, který ve světě získal přezdívku „chuligán britské módy“.
V kolekci z roku 1994, v temném duchu nazvané Nihilismus, představil svůj největší hit, který udával směr módy i po novém miléniu: kalhoty bumsters. Jak už naznačuje samotné jméno, hlavní roli v nich hrálo pozadí. Jejich sed byl totiž tak nízký, že velká část hýždí zůstala nezakryta. Nosily se – jak jinak – s topy ve zkrácené délce. Nejdřív sice bumsters sklidily posměch, pak si je ale na sebe odvážně vzala zpěvačka Madonna a žhavý trend byl na světě.
Madonna a pečená bramboraMadonně sice McQueen vděčil za propagaci svých kalhot, to mu ale nezabránilo si z ní vystřelit. Během párty u zpěváka Eltona Johna po ní prý hodil pečenou bramboru. „Když ji zasáhl do hlavy, odmítla s ním už mluvit, ale jemu to bylo fuk. Říkal mi: ‚Ta je tak zaujatá vlastním zadkem, že nemá čas se starat o někoho jiného,‘ vzpomínal po návrhářově smrti jeho přítel, stylista Archie Reed. |
Je až s podivem, že když odešel z čela značky Givenchy její elegantní zakladatel Hubert Taffin de Givenchy, ujal se teprve sedmadvacetiletý Alexander McQueen (po krátké epizodce Johna Galliana) uvolněného místa hlavního designéra. Jeho první kolekce překvapivě skončila fiaskem, on sám ji nazval „mizernou“. Vedení mu však dalo ještě jednu šanci a vyplatilo se. Do šlechticky vznešeného módního domu přinesl McQueen svěží vítr v podobě dramatičnosti i špetky své pověstné opulentní provokace. Jedno však měli oba módní giganti společné: milovali brokát, samet a výšivky. McQueen si nadto cenil lesku drahokamů a krystalů, které často do svých modelů zakomponovával.
11. června 2018 |
Přelomovým se pro návrháře stal rok 2000, kdy 51procentní podíl jeho značky koupila skupina Gucci. To mu umožnilo proniknout na globální trh. Pobočky si otevřel v Miláně, New Yorku, Londýně, Las Vegas a Los Angeles. Světu také představil zbrusu nové parfémy, brýle a kabelky, o čtyři roky později také pánskou linii a v roce 2006 cenově dostupnější kolekci s názvem McQ. Výhodný krok měl i negativní dopad. Firma Givenchy, vlastněná skupinou MH Louis Vuitton, s ním po pěti letech neprodloužila smlouvu a McQueen tak v jejím čele roku 2001 skončil. Obě značky, potažmo jejich majitelé, jsou totiž dávnými rivaly.
Punková smrt mezi vlastními modely
Růžová ovce rodiny
|
Díky mimořádnému talentu se Alexandru McQueenovi dostalo řady poct. Hned čtyřikrát byl vyhlášen nejlepším návrhářem roku v prestižní soutěži British Fashion Awards, královna Alžběta II. ho pak vyznamenala řádem Britského impéria.
Jeho úspěch však měl i stinnou stránku. Několik let před smrtí se u McQueena vyvinuly úzkostné stavy, deprese a chronická nespavost. To ho v kombinaci s obrovským tlakem a osamělým životem vedlo až k požívání narkotik. Dvakrát musel být hospitalizován kvůli předávkování.
Poslední kapkou pak byla pro návrháře, který stál teprve na prahu čtyřicítky, smrt milované matky v roce 2010. V den jejího pohřbu se McQueen rozhodl skoncovat se svým vlastním životem. Jeho smrt byla v mnohém příznačná: oběsil se v šatníku, obklopen svými modely, těsně před vypuknutím britského týdne módy, kde byla posmrtně představena jeho poslední kolekce. Post hlavní návrhářky po něm převzala jeho „pravá ruka“ Sarah Burtonová, které se povedlo vysoko nastavenou laťku udržet.