Náhrdelník byl tvořen „řadou sedmnácti nádherných diamantů, velkých skoro jako lískové ořechy, třemi diamantovými věnci a několika přívěsky okolo jediné „královny mezi diamanty“. Tvořilo jej celkem 647 diamantů o těžko uvěřitelné hmotnosti 2 840 karátů.
Celá tato velkolepost vznikla pro „pouhou“ milenku, byť královskou. Bílou šíji Madame du Barry však nikdy neozdobil. Francouzský král Ludvík XV. zemřel dřív, než ho pařížští klenotníci Charles Auguste Böhmer a Paul Bassenge stihli dokončit.
Nutno dodat, že si dali na čas. Pracovali na něm čtyři roky, mezi lety 1772 a 1776, většinu času sháněli kameny dostatečné velikosti a kvality. Po smrti krále zůstali bez kupce, zadlužení až po uši – diamanty kupovali na dluh s vidinou toho, že se jim zadavatel zakázky štědře odmění.
Rozhodli jsme se náhrdelník prodat, neboť se pro nás stal těžkým břemenem, a to za 1 600 000 livrů, ačkoliv nás stálo víc jej vyrobit.
Charles Auguste Böhmer a Paul Bassenge, 1786
V následujících letech se jej pokoušeli prodat v zahraničí, avšak marně. Rovnou dvakrát jej také nabídli královně Marii Antoinettě, ta ovšem pokaždé odmítla. Historici se dodnes přou, zda byla natolik uvědomělá, že ji odradila jeho astronomická cena, nebo pohrdala šperkem, který Ludvík XV., děd jejího manžela, nechal zhotovit pro svou milenku.
Údajně prohlásila: „Potřebujeme spíše 74 lodí než šperků“. Podivuhodně uvědomělé od královny, jež byla známá svou zálibou v luxusu a rozhazovačností.
V roce 1784 zoufalým klenotníkům svitla naděje. Oslovil je kardinál Louis René Édouard de Rohan s tím, že královna si náhrdelník přeci jen přeje zakoupit, avšak v co největší tichosti.
Drahocenný náhrdelník se nedochoval. Hraběnka de la Motte jej rozebrala na jednotlivé kameny a s manželem rozprodala.
Královna na papíře
Rohan byl vysloužilým francouzským vyslancem na vídeňském dvoře u císařovny Marie Terezie, matky Marie Antoinetty. Navzdory váženému povolání a církevnímu svěcení měl kardinál jednu slabost – zálibu v drbech.
Francouzskou královnu u její důstojné, přísné matky očerňoval pro nemravné chování. Pomluvy se dostaly k uším Marie Antoinetty a ta na kardinála zanevřela. Rohan věděl, že situace rozhodně není ideální, a udělal by všechno proto, aby si královnu naklonil.
Vražda, kletba i kontroverzní aukce. Příběhy slavných diamantových šperků |
Toho se rozhodla využít zákeřná šlechtična Jeanne de Valois-Saint-Rémy, hraběnka de la Motte, dcera jednoho z levobočků krále Jindřicha II. Trápil ji neustálý nedostatek peněz. Žila ze skromné penze, kterou jí přiznal král, a ze zrovna tak skromné apanáže svého manžela Nicholase de la Motte, příslušníka těžké jízdy ve francouzském vojsku. Ačkoliv se označovali za hraběte a hraběnku, jejich nárok na vysoké šlechtické tituly byl minimálně sporný.
V hlavě hraběnky de la Motte se zrodil odvážný plán: rozhodla se prostřednictvím kardinála zmocnit drahocenného náhrdelníku. Rohana svedla a namluvila mu, že je blízkou přítelkyní Marie Antoinetty. Zároveň mu začala psát dopisy, které se tvářily, že je psala samotná královna.
Odraz v uměníV duchu pořekadla, že „nejlepší příběhy píše sám život“, se skandál s náhrdelníkem stal inspirací pro nespočet umělců. Ve svých dílech ho zpracoval Johann Wolfgang Goethe, Thomas Carlyle, Maurice Leblanc a především Alexandre Dumas v románu Královnin náhrdelník. |
Zprvu byly přátelské, postupně začaly být stále laškovnější. Královna v podání hraběnky de la Motte s kardinálem nepokrytě flirtovala. A ten se do ní nevyhnutelně zamiloval.
Jeanne de Valois-Saint-Rémy prosil, ať zorganizuje tajné setkání. Hraběnka nejdřív zpanikařila – hrát si na královnu mohla snadno na papíře, v reálu to bylo o něco problematičtější. Nepříjemnost se s charakteristickou vynalézavostí rozhodla využít ve svůj prospěch. Uvolila se zprostředkovat setkání, které se mělo uskutečnit 11. srpna 1784 v zahradách paláce ve Versailles.
Kardinál jí ležel u nohou
Kardinál Rohan dorazil na smluvené místo a krátce po něm se ze stínů vynořila královna. Tedy to si aspoň myslel, dotyčná jí v příšeří byla podobná jako vejce vejci. Ve skutečnosti šlo o bohatě nazdobenou, nalíčenou pařížskou prostitutku Nicole le Guay d’Ogilvu, kterou de la Motte najala. Na sobě měla bílé šaty, podobné, jaké nosila královna.
Domnělá Marie Antoinetta s kardinálem krátce pohovořila. Slíbila mu, že zapomene všechna příkoří, která jí způsobil. Kardinál jí ležel u nohou. Nastal čas posunout plán do další fáze. De la Motte, vydávající se nadále v dopisech za královnu, kardinálovi přikázala, ať pro ni koupí od Augusta Böhmera a Paula Bassenge diamantový náhrdelník.
Meghan hněte těsto ve špercích za miliony. Její kulinářská show je spíš o módě |
Kardinál nemeškal a náhrdelník skutečně koupil. Zálohu velkoryse zaplatil z vlastní kapsy, další čtyři splátky měla v následujících dvou letech splatit Marie Antoinetta. Klenotníci šperk kardinálovi předali 1. února 1785, nadšení, že po osmi dlouhých letech našli kupce a dostanou se z dluhů. Královně zaslali dopis s poděkováním, ta ho však zahodila, neboť neměla tušení, o co se jedná.
Pak už se náhrdelník, jehož cena by v přepočtu na dnešní měnu dosahovala bezmála 80 milionů korun, snadno dostal k Jeanne de Valois-Saint-Rémy, hraběnce de la Motte. Ona a její manžel jej pak rozebrali a kameny prodali na černém trhu v Paříži a Londýně. Do dnešních dní se podoba náhrdelníku dochovala díky dobovým popisům a skicám.
Můj manžel povolal Žida jménem Franks, který za jistých podmínek podnikl cestu do Amsterdamu, aby diamanty prodal. Avšak problémy, které vyvstaly v Nizozemí, učinily prodej nemožným, a Žid se tak musel vrátit s nepořízenou. Poté se můj manžel rozhodl odjet do Anglie.
Jeanne de Valois-Saint-Rémy, komtesa de Motte ve svých pamětech, 1789
Podivná role šarlatána
Podvod praskl, když si klenotníci postěžovali v dopise jedné z královniných dvorních dam. Dalších plateb se totiž pochopitelně nikdy nedočkali. Rohan, komtesa i prostitutka d’Ogilva byli zatčeni a v květnu 1786 postaveni před soud.
Kardinál byl viny zproštěn, soud uvěřil, že byl do celé aféry namočen nevinně. I Nicole le Guay d’Ogilva trestu unikla, svůj výstup v zahradách považovala jen za neškodné divadýlko, o jehož pravém smyslu neměla ani tušení.
Potrestán byl naopak Rétaux de Villette, který falšoval v dopisech Rohanovi královnino písmo a podpisy. Právě ty posloužily jako jeden z důkazů: královna na nich byla podepsána jako Marie Antoinetta Francouzská, ačkoliv se panovníci obvykle podepisují jen křestním jménem. De Villette byl vyhoštěn z Francie a jeho majetek propadl králi.
Příběh diamantu Srdce oceánu. Existovaly rovnou dva, jeden plul na Titaniku |
Zajat byl také proslulý okultista a šarlatán, hrabě Alessandro Cagliostro, přítel kardinála Rohana. Údajně měl skrze seance a „vidění“ ovlivňovat Rohana a podněcovat ho k tomu, aby náhrdelník koupil. U soudu se choval zvláštně, mluvil směsicí latiny, řečtiny a italštiny, což mu vysloužilo značnou pozornost.
Devět měsíců pobyl v Bastile, pak byl ovšem propuštěn, protože o jeho zapojení do aféry neexistovaly pádné důkazy. Byl ovšem vyhoštěn z Francie a odešel do exilu do Anglie.
Jeanne de Valois-Saint-Rémy, hraběnka de la Motte dopadla hůř: byla zbičována a na obě ramena jí vypálili cejch v podobě písmene V na znamení toho, že je zlodějka (fr. voleuse). Zbytek života měla strávit ve vězení pro prostitutky.
V červnu 1787 však uprchla v převlečení za chlapce a připojila se ke svému manželovi v Londýně, kde se schoval ještě předtím, než skandál praskl. Komtesa zde vydala své paměti, kde se snažila svést veškerou vinu na Marii Antoinettu. Zemřela v roce 1791 v důsledku zranění, které utrpěla při pádu z okna, když se schovávala před věřiteli.
Byla nalezena hrozivě zohavená, s vypíchnutým levým okem, s jednou zlomenou rukou a oběma zlomenýma nohama.
Deník The Times, 3. června 1791
Cesta ke gilotině
Proces byl poněkud netradičně veřejný, Ludvík XVI. a Marie Antoinetta si přáli, aby byla jejich jména trvale a zcela očištěna. To se ovšem nestalo. Veřejnost byla na straně hraběnky de la Motte a obliba královny, už dřív nevalná, nyní spadla na bod mrazu.
Lidé nevěřili, že o nesmyslně drahý náhrdelník skutečně neměla zájem. Bezbřehé utrácení, kterému se oddávala v raných letech na francouzském dvoře, nenapravitelně poškodilo její reputaci. Kritické pamflety, ve kterých autoři spílali představitelce „umírajícího režimu“, zaplavily ulice francouzských měst.
Dalo by se říct, že právě v této době, kvůli této aféře, započala cesta Marie Antoinetty pod gilotinu. Ta jí setla hlavu během Velké francouzské revoluce 16. října 1793.
