V Česku jste jediná žena, která sama komentuje sportovní přenosy. Jak se v pozici průkopnice cítíte?
Dlouho mi to vůbec nedocházelo. Až do chvíle, kdy mi jeden kolega řekl: "Sandro, my tu máme sportovní týmy novinářů, tak já tě napíšu k nám, že bys s náma šla občas hrát." A pak jednoho dne přišel, jestli mám v pátek večer čas. Potřebujeme záložníka, povídá. Tak mi došlo, že naše sportovní týmy budou hrát fotbal a hokej. Já s nimi můžu jít tak maximálně na bowling nebo na šipky.
Jak na komentátorku reagují diváci?
Pozitivně. Ale co se týče tenisu, tak tolik fandů a "odborníků" jako u fotbalu nebo u hokeje tu není. Ale taky se objeví záporné reakce. Jeden člověk mi třeba napsal, že mám unylý, monotónní hlas bez emocí. Ale možná je to tím, že jsem ještě pořád nervózní a soustředím se spíš na to, co řeknu, než jak to řeknu a jakým hlasem.
Takže přirozené nadání k práci s hlasem jste od mámy–herečky Andrey Čunderlíkové nezdědila?
Nevím, spíš ne. Ačkoliv její nejslavnější role Iny v Nemocnici na kraji města byla vlastně spíš němá. (Směje se) Já mámě vždycky říkala, že měla dostat Oscara, jak dokázala věrohodně mlčet. Ona je pravý opak Iny. Je jako já: upovídaná, temperamentní, impulzivní. Když ji lidi potkávali v reálu, byli šokovaní. Ina mluví!!!
Netoužila jste jako dítě být taky herečka?
Ne. Jednou jsem byla na kamerových zkouškách, ale postavila jsem si hlavu, že hrát nebudu. "Já vám žádnýho šaška dělat nebudu," řekla jsem režisérovi. Chovala jsem se strašně, ale měla jsem k tomu odpor.
Proč?
Kradli mi mámu. Pořád ji někdo zastavoval, chtěl podpis. Vídala jsem rodiče poskrovnu, jen když neměli představení a koncerty. Byla jsem na ty lidi alergická.
Však taky vaše matka v té době platila za sexuální idol.
Ze začátku jsem to nevnímala. Ale když mi byly asi čtyři roky, žárlila jsem na pana Abrháma. Zachránila to až Libuška Šafránková, kterou jsem milovala jako princeznu. Když jsem totiž pochopila, že je jeho manželka, uklidnila jsem se. "To je dobrý, je hezčí než maminka."
Mnohé ženy dodnes postava Iny irituje. Asi je štve, jak muži letí na mlčící postavu bez výrazu...
...která jen stojí a čumí. Přesně takhle to mělo podle režiséra i podle mamky být. Ina měla být především tajemná a ve svém mlčení osobitá. A podle ohlasů se to nejspíš povedlo. Navíc chtěla mamka touto rolí říct, že tento typ žen má u mužů větší úspěch než ty příliš upovídané.
Vnímáte vy sama, že muži touží spíš po "Inách"?
Určitě. Muži mají radši ty, které kam postavíš, tam najdeš. Jsou tak asi stavění, potřebují mít pocit, že všechno řídí a kontrolují. Ženy, které se nějak prosadí, ať už v jakémkoliv oboru, to mají ve vztazích složitější. Možná někteří chlapi nemají dost sebevědomí, aby to utáhli.
Váš přítel to sebevědomí má?
Myslím, že ano. Známe se od deseti let, hrával taky tenis, studoval. Nebyli jsme ani blízcí přátelé, ale pak se vrátil z Ameriky, znovu jsme se potkali a rok nato jsme se dali dohromady. Hodně pomalu.
Vždycky jste šla do vztahu takhle opatrně?
Naopak. Zamilovala jsem se a neviděla, neslyšela. Když pak člověk začne střízlivět ze zamilovanosti, teprve začne vidět ty chyby. S Martinem jsme o sobě věděli od začátku všechno. Že já jsem impulzivní a on někdy až moc kliďas. Zdá se mi to nakonec lepší než velký třesk. Mám ho ráda den ode dne víc.
Kvůli jednomu takovému třesku jste se dostala do průšvihu ve své kariéře.
Tehdy jsem vyměnila svého trenéra, který mě dovedl nahoru (pozn. red.: byla 41. ve světovém žebříčku), za svého přítele, protože jsem chtěla trénovat s ním. Byla jsem mladá, on byl můj první kluk. Ale on nikdy předtím nikoho netrénoval, nešlo nám to. Oba jsme byli tvrdohlaví a naše problémy a stresy jsme si přenášeli do soukromí. Byl to oboustranný omyl. To se stává, ale bohužel v mém případě tím utrpěla kariéra. Zpátky nahoru to šlo těžko, nikdy už jsem se nedostala tak vysoko.
Je to víc než půl roku, co jste opustila vrcholový sport. Proč vlastně?
Už mě to ubíjelo. Pořád sama na cestách, pořád někde rozložený kufr, jenom měníte věci, perete a zase se musíte rozloučit na letišti s rodiči nebo s přítelem. Možná že kdybych byla pořád mezi nejlepšími, tak bych neskončila. V první padesátce se tím můžete dobře uživit a navíc si i vozit někoho s sebou. Ale když jste na konci stovky, tak si zaplatíte složenky, něco málo ušetříte, ale jinak to všechno dáte za letenky a hotely. Ale na peníze si nestěžuju. Hodně mě ničily i vztahy v tenise.
Co vás na nich ničilo?
Tenistky se pomlouvají, zrazují, nesnášejí. Třeba se dvě domluví, že spolu budou hrát čtyřhru, ale pak za jednou přijde o trochu lepší hráčka, a tak třeba úplně na poslední chvíli oznámí původní partnerce, že s ní hrát nebude. Ta už nemá šanci si partnera najít. Nebo další věc: tréninky na kurtech. Třeba taková Šarapová, respektive spíš její otec, ti přišli na kurt a rovnou vymazali jména těch, co byly napsané na trénink. Ať trénují jindy, protože tady má trénink ona. Je fakt, že to dělal hlavně její táta, ona sama z toho byla někdy nešťastná. Organizace zase straní nejlepším hráčkám, které třeba nemusí platit pokuty za pozdní odhlašování ze zápasů.
Máte z tenisu vůbec nějaké kamarádky?
Je pár holek, které ráda vídám a pokecám s nimi. Velmi intenzivně jsme se dříve kamarádily třeba s Martinou Hingisovou.
Jak to pak vypadalo, když jste hrály proti sobě?
Hrála jsem s ní jen jednou v životě. Možná díky tomu jsme mohly být kamarádky. Na kurtu člověk nezná bratra, pak je těžké navázat bližší přátelství. Jsme především rivalky. Jednodušší to je s kluky, mezi námi žádná rivalita není.
Proslula jste tím, že jste během zápasů dokázala nadávat jak dlaždič... při vší úctě k dlaždičům.
Fakt to bylo dost. Byla jsem hlučná. A nadávala jsem i v Česku, kde mi všichni rozuměli. Každý si to občas vyventiluje, i jiné tenistky, ale mají v sobě nějakou záklopku, že nenadávají mezi lidmi, kteří jim rozumí. To já, když jsem měla svůj den, tak mi to bylo jedno. Křičela jsem a brečela.
Bývala jste taková jen na kurtu, nebo jste tak impulzivní i v civilu?
Myslím, že jen na kurtu. Nesnášela jsem se za své chyby. Byla jsem kolikrát v takovém tranzu, že jsem nevěděla, co říkám.
Styděla jste se za to?
Jako mladá ne, ale později už ano. Když teď vidím, že se někdo chová jako já tehdy, říkám si, že je to teda trapas.
Když teď na Eurosportu komentujete, nemáte chuť vrátit se na kurt?
Vůůůbec.
Na internetu jsem pročítala názory diváků na vaše komentování. Mnozí byli udivení, jak jste, na rozdíl od kurtu, kultivovaná.
Konečně snad vidí, že jsem normální člověk a že ve mně snad nějaká inteligence a kultivovanost je. Ale špatná pověst se roznese rychleji a drží se déle, takže před některými lidmi se asi neospravedlním nikdy.
Hodně lidem vadí, že nepřechylujete ženská jména. Ano, jsem prý trapná a ubohá ve svých pokusech o světovost. Chápu, že na to může mít každý svůj názor, když ho projeví slušně, tak slušně odepíšu. Ale já celý život s těma holkama mluvím, vím, že jim to vadí. Nejmenují se Jankovičová, Dementěvová nebo Penetaová. Ale Jankovič, Dementěva nebo Peneta.
Nechala jste se slyšet, že by vám přišlo trapné, kdyby fotbal komentovala žena. Od průkopnice ženského sportovního komentátorství mě to zarazilo, proč by nemohla?
Proč? Mužský fotbal je prostě mužský sport! Je fakt, že samotné by mi to asi nepřišlo trapné, kdyby tomu ta žena opravdu rozuměla, ale odhaduji veřejné mínění, jak by asi reagovali pánové u piva v hospůdkách?! Kdyby nějaká holka křičela: ofsajd! Dost by to schytala. Zvlášť kdyby něco spletla.
Přitom muži ženské sporty komentují a nikdo se tomu nediví.
To bychom mohly zabřednout do debaty, co je všechno nespravedlivé... Já například můžu trénovat jenom holky, přitom chlapi trénují holky běžně. To tak holt je, asi to nezměníme. Ten můj vstup do komentování je ale možná alespoň nějaký průlom do ryze mužské profese. Nepotřebuju, aby mě všichni plácali po ramenou. Jen bych si přála, aby to nikomu nevadilo.
Je z vás i trenérka. Co je podle vás náročnější?
Trénuju šestnáctiletou Rusku, Ksénii Lykinu. A přijde mi to jako daleko větší stres, než když jsem hrála sama. Mám za ni zodpovědnost. Učím se, abych s ní jednala tak, jak se má, abych dokázala přejít věci, za které bych ji jinak seřvala. Na turnajích je někdy potřeba potlačit vztek a nechat ji, ať je třeba protivná, když jí to vyhovuje. K tenisu je to potřeba, čím větší spratek, tím líp mu to jde. Zdravá drzost a sebevědomí, když si člověk věří a je trochu sobec. Ona hraje výborně a pořád se zlepšuje. Ale když nejde všechno podle jejích představ, tak to zabalí. A tím mě hrozně štve, protože já jsem byla vždycky bojovný typ.
Někteří rodiče malých sportovců jsou velmi urputní. Jací byli ti vaši?
Možná na mě byli až moc hodní. Měli mi asi zatrhnout, když jsem chtěla tehdy trénovat se svým přítelem. Od mých jedenácti let jsme nebyli na dovolené, všechny úspory šly na tenis. Úsilí, dřina, obětování. Rodiče vás vozí po všech čertech. Celá rodina se podřídí a holka to zahodí jenom proto, že se zamiluje. Ale oni chtěli, abych byla šťastná, nic mi nevytkli. Byli na mě až moc hodní. Nadávali mi, jen když jsem to přehnala se svým chováním. Za prohru nikdy.
Je pravda, že váš otec kvůli vám dokonce skončil svou muzikantskou kariéru?
Je to tak. Můj tenis byl pro něj v tomto ohledu konečným a trochu vítaným impulzem. S Petrem Novákem se v roce 1992 rozcházel v dobrém a na vlastní žádost. Nezanevřel na muziku, ale kočovný život ho přestal bavit. Jenže v té chvíli ještě netušil, že spadne z bláta do louže a všechno začne nanovo. Jen s rozdílem, že postele nebude střídat v Česku, ale po celém světě na tenisových turnajích.
Po mámě jste herecké nadání nepodědila. Co hudební talent po tátovi?
Snad trochu hudebního sluchu. K aktivnímu hraní na piano mě ale jako malou máma spíše nutila. Tenis a piano k sobě moc nepasují kvůli prstům a zápěstí. Dostala jsem na vybranou, jak výběr dopadl, je zjevné.
Řekla jste, že na vás rodiče nebyli možná dost tvrdí. Myslíte, že je lepší, když rodiče na děti–sportovce řvou a cepují je?
Já se jim nedivím, když do toho odmalinka vráží nejen peníze, ale všecku energii. A někdy to funguje. Ale těžko říct, jestli by mě přísnost nedostala výš a jaký by to mělo vliv na mě jako na člověka i na to, jak já se budu jednou chovat ke svým dětem.
A jak se k nim budete chovat? Stejně jako rodiče k vám?
Máma byla na mě hodně přísná, přestože jsem jedináček. Nikdy jsem neměla, na co jsem si ukázala. V žádném případě. Odmala jsem měla přísný režim. A taková asi budu taky. Po tátovi jsem zdědila takový ten stres – mít všechno dopředu předpřipravené, organizované. A člověk se nervuje, přibývají mu šedivé vlasy. Já se dopředu stresuju věcmi, kterými není ani potřeba se stresovat.
Už děti plánujete?
Určitě. Ale všichni se mi smějí, že takový věci se plánovat nedají, že čím víc to člověk plánuje, tím míň to jde. Ale já taková jsem. Já jsem teď nejspokojenější, když večer odemykám byt. Strčím klíč do zámku a vejdu. Denní stereotyp je pro mě skvělý. Baví mě prát, uklízet...
Z toho, jak o svých rodičích mluvíte, se zdá, že máte hodně intenzivní vztah.
Hlavně s tátou jsme byli vždycky hodně tenisově svázaní, to určitě. S mámou taky, ale ona neměla moc nervy jezdit po turnajích. Ta mě ale zase usměrňovala, aby všechno nebylo jen o tenise. Třeba že musím studovat. Táta se mnou prožil strašně moc turnajů. S ním jsem prožila to nejhorší i nejlepší. Ale oba rodiče do mě vložili strašně sil a starostí, jsem jim za to vděčná. Chtěla jsem se vždycky předvést a být dobrá, aby měli radost, aby byli pyšní. A i to byla někdy velká tíha.
A povedlo se to?
Doufám, že jo. Vědí, že jsem tomu hodně dala, snažila jsem se a pořád se snažím, aby ze mě něco bylo, abych nebyla jen přívěsek. I když jsem nebyla první na světě.
|
Sandra Kleinová (29)
