Co vede mladou a půvabnou ženu k tomu, že se stane živým a nahým výstavním exponátem?
Tatáž výstava se konala loni v létě, kam jsem se šla podívat jako návštěvnice. Na odchodu mě zastavil jeden z organizátorů a nabídl mi, že bych tam mohla přijít další den jako modelka. Já jsem si řekla proč ne. Chtěla jsem vědět, jaká je výstava i z druhého pohledu. Byl to super zážitek. A když bylo jasné, že bude další výstava, věděla jsem, že do toho půjdu znovu.
Měla jste nějaké podobné zkušenosti? Nebo jste stála nahá před lidmi poprvé?
Byla to pro mě premiéra. Exhibicionistické sklony jsem měla už dříve, ale pouze doma. Na veřejnosti jsem byla nahá poprvé a zjistila jsem, že mě to baví.
Jaký byl rozdíl mezi první zkušeností a nynějším zážitkem z nedávno proběhlé výstavy?
Tentokrát jsem nebyla vůbec nervózní, protože jsem věděla, co od toho můžu očekávat. Šla jsem tam bez jakékoliv nervozity, jen s tím, že si to užiji. Užiji si lidi s otevřeným srdcem, kteří si zase naopak chtěli užít mě a ostatní ženy. Když se tyto energie potkaly, tak to fungovalo.
Předpokládám, že vy asi na rozdíl od mnoha lidí nemáte problémy se studem.
Nevidím důvod, proč se stydět za nahotu nebo za dotyk. Je to pro člověka přirozené.
Pravidla VoayerNěkterých modelek na výstavě se bylo možné i dotknout. Dovolen byl pouze jemný dotek či pohlazení a to v hygienických rukavicích, které byly k dispozici od pořadatelů. V prostorách výstavy bylo zakázáno provozovat sex i věci s ním související. Modelky si vybíraly pomůcky i stanoviště, kde pózovaly. Měly k dispozici rekvizity od pořadatelů, stejně tak si mohly přinést i věci vlastní. Jednotlivé vstupy trvaly hodinu a půl a po tu dobu byly modelky na daném stanovišti. Pak se mohly prostřídat. S návštěvníky měly zakázáno mluvit, ale mohly s nimi komunikovat gesty. Honorář za jeden den se pohyboval v řádu tisíců. Přesnou částku pořadatelé nesdělili. |
Mnoho žen má mindráky ze svého vzhledu, a proto je pro ně nepředstavitelné, že by se na veřejnosti obnažovaly. Znamená to, že vy jste spokojená s tím, jak vypadáte?
Neřekla bych, že jsem se svým tělem vyloženě spokojená. Samozřejmě bych si přála mít menší prsa a delší nohy a tak dále. Vím ale, že jsem taková a je potřeba se přijmout. Pak to způsobí to, že je člověk spokojený. Stačí nedělat si starosti s tím, jestli má někdo menší prsa, větší prsa. Když se přijmete, odbourá to stud a otevře bránu k dotyku.
Výstava byla zajímavá nejen tím, že tam ženy pózovaly nahé, ale i tím, že se jich návštěvníci mohli dotýkat. To by mnoha lidem asi vadilo. Co jste při tom cítila?
Jsem na dotyku hodně závislá a mám ho hodně ráda. Na výstavě jsem si uspokojila svoji potřebu dotyku. Pokud by to bylo bez dotyku, ztratilo by to pro mě veškerý smysl. Ani bych o tom neuvažovala. Navíc si myslím, že se dnes lidé dotýkají málo. Často se mi stává, že vidím pár, který jde po ulici a sotva se drží za ruku, jsou od sebe daleko a já nechápu proč. Takže jsem zároveň chtěla lidem ukázat, že ten dotyk je přirozený, i když se vás dotýká osoba úplně cizí.
Přece jen je rozdíl, když se vás dotýká někdo, koho znáte, a někdo úplně cizí. Nevadilo vám, že k těm lidem nemáte žádnou citovou vazbu? Nepřipouštěla jste si, že to nemusí být úplně příjemné?
Poprvé, když měl přijít první člověk a dotknout se, byla jsem strašně nervózní. Bála jsem se, že budu chtít pryč. Bylo to ale příjemné. Od té doby jsem byla zvědavá, kdykoliv se ke mně někdo přiblížil a chystal se mě dotknout, jaké to bude. Každý má dotyk jiný. Nejvíce mě bavilo právě očekávání, jaké to bude. Nejhezčí dotyky měly většinou ženy, protože si vás přicházely pohladit s takovou až mateřskou něhou, chlapi byli většinou dravější. Úplně nejhezčí dotyk měly páry. Přistupovaly ke mně se společnou intimitou, kterou zažívají doma, a já jsem byla součástí toho jejich krásného vztahu a nějakým způsobem jsem tu intimitu dotvořila. Byly to z osmdesáti procent krásné pocity.
Ale stále tam máte dvacet procent těch nepříjemných. Souvisí s tím i četnost dotyků? Nebo jde pouze o způsob, jak na vás lidé sahali?
O četnosti to určitě není. Ale sem tam se stane, že na nás někdo sahal neomaleně a vulgárně. To se samozřejmě stává a modelka, když tam jde, tak s tím musí počítat.
17. dubna 2018 |
Z výstavy Voayer
Bolelo vás to? Bála jste se?
Ne, to se nestalo. Každá holka má svoji ochranku, která má zaručit bezpečí. Nic zlého se tam nedělo.
Vzrušovaly vás dotyky, které jste vnímala jako příjemné?
Velmi často. Nejvíce mě vzrušoval dotyk žen a něžnější dotek mužů. Byl tam jakýsi cit. Skoro každý dotyk byl pro mě překvapující a silný, ale bylo tam pár lidí, jejichž dotyk si pamatuji dobře. Byli to lidé, se kterými přeskočila jiskra. Bylo to jakési platonické zamilování.
Byl rozdíl v tom, jak na vás reagovali muži a jak ženy?
Ženy byly zdráhavější, déle čekaly, než sebraly odvahu k dotyku. Přístup byl podobný u žen i mužů. Kupodivu nikdo nezačal kontakt tím, že by mi hrábnul na prsa, nebo do rozkroku. Většinou začali na ramenou, šíji, nebo krku. Postupně pokračovali dolů.
Říkali vám něco ti lidé, když se vás dotýkali?
Ano, většinou mi chválili tetování, prsa, tělo. Byly to pouze lichotky.
Vadilo vám, že s těmi lidmi nesmíte mluvit?
Nevadilo. Naopak to bylo lepší. Vyvolalo to příjemný závoj anonymity. Kdyby to bylo jinak, naprosto by to zničilo atmosféru, která tam fungovala. Nehrála tam žádná hudba, bylo naprosté ticho. A kdyby modelky mohly s lidmi mluvit, tak si myslím, že by se to změnilo v tržiště, kde by se každý přeřvával. Bylo by to nepříjemné.
V čem vy osobně spatřujete smysl podobné výstavy? Pro mnoho lidí byla výstava pobuřující, vulgární.
Bylo to především o dotyku. Lidé asi nemají odvahu na dotyky, což je škoda. A přitom je to pro všechny, nejen doma, ale i na veřejnosti. Neříkám, že by se měl někdo osahávat nahatý na zastávce, když čeká na tramvaj, to rozhodně ne. Nic se nemá přehánět. Ale dotyk mezi lidmi jako projev sympatie je na místě. Je to jedna z nejpřirozenějších věcí, takže nechápu, proč by se měl člověk omezovat.
Jaké byly reakce návštěvníků, kteří na výstavu přišli? Neměl občas někdo problém to ustát?
Myslím, že ne. Když probíhala bondáž nebo bičování, tak nad tím se návštěvníci pozastavili asi nejvíc. Visely jsme tam v provazech, byly jsme svázané a muži stáli v kroužku a pozorovali nás. Více se báli za námi přijít než ženy, které za námi chodily a říkaly, jak jsme skvělé, že to vydržíme. Pro některé z nás je to ale denní chleba.
Vážně? To zní jako z nějakého BDSM porna.
Některá stanoviště byla pro dvě modelky, většinou spolupracovala submisivnější s dominantnější ženou. Porno se tam ale žádné neodehrávalo, to bylo zakázané. Spíše šlo o náhled do BDSM komunity. Jsem svázaná každý druhý den, zmlácená každý týden a jsem s tím v pohodě. Já bych to nevydržela, kdybych nesměla být svázaná. Chtěla jsem, aby lidé pochopili, že když má někdo takové potřeby, tak je to naprosto normální. Není to nic špatného, pokud se na tom obě strany dohodnou a nikdo nikoho do ničeho nenutí. Je to součást běžného života.
Stejně jako být voayer?
Ano. Voayer je pro mě každý, kdo se rád dívá. Každý člověk, co přišel na výstavu a koukal na nějakou intimitu. I když na jeden den. Někdo to má na celý život, protože to potřebuje. Někdo si to přišel zkusit a třeba si z toho něco odnesl. Důležité je, že ten člověk měl odvahu přijít a zkusit si to.
17. srpna 2017 |
