Proč jste začala běhat?
Chtěla jsem být krásná a štíhlá. A myslela jsem si, že se k tomu během dostanu. Ale nefungovalo to.
VizitkaIvana Pilařová se narodila v roce 1963 v Liberci. Pracuje jako daňová poradkyně a auditorka, její velkou vášní jsou maratony, zejména ty extrémní. Zúčastnila se osmdesáti maratonů a desítek ultramaratonů na většině kontinentů. Je autorkou knihy Kam bych tak běžela, aneb extrémní běhy od -40 °C do +40 °C. Je vdaná, s manželem Liborem mají syny Jakuba a Ondřeje. |
Jak to?
Byl mě tehdy docela kus, takový mánesovský typ. Když chce člověk běháním zhubnout, musí běhat aspoň tři až čtyřikrát týdně na čtyřicet až šedesát minut, jinak to k ničemu nevede. Pokud jdete jednou za týden na půl hodiny, tak nezhubnete. A tak to u mě vypadalo dlouhá léta. Třikrát jsem šla nadšeně běhat a pak jsem si další tři měsíce nacházela výmluvy, proč nemám čas. Takhle to bylo patnáct let. Opravdu se běhání věnuji od třiceti šesti.
A tehdy vás zlákaly běžecké soutěže?
Nejdřív jsem běhala tak jeden maraton do roka. Pak jsem se do toho víc obula a začala jsem běhat maratony v extrémnějších podmínkách.
Na jakých extrémních místech jste běžela?
Běžela jsem na severním pólu, to byl docela drsné. Pak taky v Antarktidě, tyhle dva závody byly jenom měsíc po sobě. Několikrát na Sahaře, v namibijské poušti, pouštní závody mě opravdu moc baví. Horský maraton jsem běžela v Nepálu pod Mount Everestem, další byl třísetkilometrový etapový závod přes Alpy. Asi nejextrémnější byl závod Des Sables na Sahaře, kde se běží na etapy tři sta kilometrů, s veškerým vybavením na zádech. Většinou je to jednodenní nebo dvoudenní etapa, po jejím skončení vám poskytnou jenom přehozenou plachtu jako stan a odměřené množství vody.
Jak se běhá v poušti?
Mně se poušť moc líbí. Pokud jste nebyli v poušti, je těžké si představit, jak je krásná. Většina lidí si ji představuje jako vyprahlou prašnou žlutou nebo šedou plochu, jako neumytou ulici. Ale poušť je krásná a barevná, pokud je jasné nebe. Je členitá, někdy písčitá, někdy s kamínky, pak narazíte na duny, rozpraskanou zem… Pořád je na co se dívat. V porovnání s ostatními běžci méně trpím vedrem. Ne, že by mi bylo extra příjemné, ale na běh mě moc neomezuje, málo se potím.
A jak jste snášela zimu na pólech?
Antarktida se běžela na pobřeží, když tam mají léto, světlo a "teplo". Jsou roztáté ledy, kolem minus pěti stupňů a běžíte bahnem smíchaným se sněhem, brodíte potoky, je mlha, déšť. Takže žádná zimní pohádka. Dokonce jsem zažila bílou tmu.
Bílou tmu?
To je jako černá tma, ale je bílá. Když je zatažené bílé nebe, bílá mlha a bílá zem pokrytá sněhem nebo ledem, vůbec nevíte, kde jste, ani jakým směrem běžíte! Nejhorší na tom všem bylo, že se mi po cestě do Arktidy ztratilo zavazadlo, takže jsem tohle všechno absolvovala ve vypůjčených věcech ze ztrát a nálezů a v botách narychlo koupených na Špicberkách. Veškeré moje vybavení, které jsem do těchto extrémních podmínek měla ušité na míru a odzkoušené, se mnou nepřiletělo.
Neuvažovala jste o tom, že byste se závodu vzdala?
No napadlo mě to, byla jsem hodně nejistá. Sebrali mi to "moje", neměla jsem dokonce ani jídlo.
Můžete si závod za takových podmínek vůbec užít?
Tam jsem si to až tak neužívala, podmínky mě hodně přiskříply. Jinak si to ale hrozně užívám. A když na mě přijde krize, tak si říkám: Vždyť já jsem tu chtěla být, trénovala jsem na to, zaplatila jsem to, těšila jsem se sem! A teď tu jsem. V tuhle chvíli je možná hůř, ale za chvíli zase bude líp.
Kde jste byla na poslední výpravě?
Jela jsem do Darjeelingu v Himalájích, je to etapový závod na sto mil během pěti dnů, bylo v něm hodně převýšení a byl náročný na orientaci v terénu. Nemám ani problémy s velkou nadmořskou výškou, to je samozřejmě taky výhoda.
Bojíte se něčeho při závodu?
Nejvíc se bojím, že se ztratím. To je můj jediný strach, ztratit se někde v poušti by bylo opravdu špatné. Proto taky nikdy nedělám žádné velké finiše, vždycky si nechávám rezervu, další síly, kdybych se náhodou ztratila. Ale vlastně velké finiše nedělám ani na městských maratonech.
Takže umístění a čas vás nezajímají? Nejste soutěživá?
Proto to vůbec nedělám. Ale samozřejmě pokud mám medailovou pozici na dosah, tak zaberu a zkusím se o ni poprat. Ale pokud jsem uprostřed pole, je mi jedno, jestli jsem dvacátá nebo čtyřicátá. Já chci být celou dobu toho závodu v pohodě, rozhlédnout se, užít si to, ne tam pokládat život.
Vaše rodina běhá?
Víceméně neběhají. Můj muž si přímo zakládá na tom, že není běžec. Ale taky běhá, občas se zúčastní nějakého závodu, většinou půlmaratonu na zajímavém místě jako Jamajka nebo Antarktida, ale pokud už nemůže, tak chvíli jde, zajímá ho hlavně účast. Moji kluci občas běhají, ale žádné závody. Ale podporu mám z jejich strany stoprocentní. Manžel se mnou jezdí, fotí mě, při závodu mi podává pití a užívá si prostředí. Podpora je perfektní.
Kdo vůbec podobné akce pořádá? Vyhráváte tam nějaké ceny?
Kdepak, jedná se o koníčka. Jsme v podstatě rekreační běžci, byť na různých úrovních od téměř profesionálů po lidi, kteří závod skoro odejdou pěšky. Pro organizátory je to samozřejmě byznys, uspořádají dva tři závody do roka a pak z toho musí vyžít. Takže se platí docela dost za startovné, plus ubytování, letenky, vybavení, jídlo… Je to vlastně takový typ zážitkové cestovní kanceláře.
Čím se živíte?
Jsem daňová poradkyně a auditorka. Byla jsem dokonce workoholička. Jsem přesvědčená, že po revoluci si tím asi prošel každý, kdo začal podnikat. Ten pocit, když jste poprvé vlastními silami vydělala peníze, byl jako droga. Vydrželo mi to asi dva roky. Nezajímalo mě oblečení, knihy, filmy, vůbec nic kromě práce. Až se mě děti zeptaly: Mami, proč jdeš v sobotu do práce? A mně to najednou všechno došlo. Byla to poslední sobota, co jsem pracovala. Propustila jsem skoro půlku klientů a věnovala jsem se dětem. A i když jsou děti z domu, tak jsem se k tomu nevrátila. Ale vím, že některé mé kolegy to drží dodnes, už se z toho asi nevymaní.
Takže teď už zbývá i čas na oblečení a nákupy?
Já nakupuji hrozně nerada, obstarává to manžel a synové. Jediné, co nakupuji s láskou, jsou sportovní věci. Třeba lyže, nejlépe běžky, to jsem ochotná jít s kamarádem a strávit v obchodě i pár hodin. Ráda nakupuji i vybavení pro sebe, navíc dneska je obrovská nabídka kvalitního zboží. Jsem přesvědčená o tom, že běžecké boty musí být krásné. Když si je obouvám, tak musím mít chuť v nich vyběhnout. Musí být i funkční, ale to je samozřejmé. To platí i o oblečení, i když dnes je spíš umění koupit si ošklivé tričko na běhání.
Věnujete se i jiným sportům než běhání?
Začínala jsem v Českém ráji s lezením po pískovcových skalách, a přestože jsem byla buclatá, tak mi to šlo moc dobře. Ale pak jsem měla děti a s těmi nemůžete lézt po skalách, tak jsem lezení uzavřela jako ukončenou životní etapu a pověsila ho na hřebík. Hodně jezdím na kole, mám ráda turistiku ve vysokých horách… Ráda chodím do posilovny, hrozně mě baví zvedat činky. A teď koketuji s triatlonem, letos se mi podařilo absolvovat triatlon, jsem tedy poloviční "Železný muž". Toho si hodě vážím.
Chtěla byste si zkusit slavný závod Železný muž na Havaji?
Člověk by měl mít i nesplněné sny a myslím, že to přání zůstane právě v té škatulce. Už tam patří vylézt na Matterhorn, vylezla jsem na spoustu jiných hor, koukala jsem na Matterhorn ze strany nebo ze shora, ale nějak mi na to nezbyl čas. A Železný muž asi dopadne stejně, přeci jenom už na to asi nemám věk a kromě maratonu ještě ujet 180 kilometrů na kole a uplavat 4 kilometry by pro mě bylo hodně těžké, protože normálně neplavu.
Běžela jste maraton už na všech kontinentech?
Už mi zbývá jenom Austrálie a tím se mi pomyslná mozaika vyplní. Příští rok se chystám na městský maraton v Sydney, už se na to těším.
