Dříve, než jsem viděla filmy, které Olga Sommerová natočila, zhltala jsem její knížky. Trilogii O čem sní ženy jsem četla někdy kolem třicítky a byl to pro mě zážitek. Příběhy několika desítek žen, často režisérčiných známých nebo vrstevnic, jsem brala jako předávání zkušeností - něco, co dříve přirozeně probíhalo mezi více generacemi žen a dneska se nám toho nedostává.
To, že se režisérka Olga Sommerová rozhodla právě osudy žen zachytit i knižně, je v její tvorbě spíše výjimka, protože jindy zůstala jen u filmů. Trilogie nebyla jen o vztazích s muži, ale třeba i o dětství, které Sommerová nepovažuje za žádnou idylu. Sama pocházela ze čtyř dětí a na dětství vzpomíná především jako na dobu nesvobody, kdy za děti rozhodují rodiče, kteří jim někdy nechtěně ubližují. S rodiči přitom měla dobrý vztah, zejména na maminku vzpomíná jako na nejdůležitějšího člověka svého života, jen otec byl vůči rodině trochu lhostejný. Sama se proto nejvíc těšila na to, až bude moci žít tak, jak chce.
Olga Sommerová
|
Přestože se v budoucnu nejvíce věnovala ženským osudům, k nimž se průběžně vracela po celou svoji tvorbu, v roce 1981 udělala jednu zásadní odbočku. Tehdy zaujala filmem S tebou, táto, v němž se zabývala muži, kteří se po rozvodu starali o své potomky.
Dva rozvody
Její filmová tvorba se rozběhla v 70. letech. V té době byla podruhé vdaná, svého prvního muže, o mnoho let staršího skladatele Vladimíra Sommera, opustila kvůli dokumentaristovi Janu Špátovi. Se dvěma dětmi se pokoušela zvládnout co nejvíc. "Milovala jsem své děti, milovala jsem svého muže a milovala jsem dokumentární film. Lásku jsem dělit nemusela, čas a energii ano. Vařila myšička kašičku, tomu dala, tomu víc, na toho se nedostalo. To je největší dilema mladé tvořivé matky," vzpomínala letos v rozhovoru pro časopis Marie Claire.
Po dvaceti letech manželství se rozvedla i se Špátou - režisérovi bylo šestašedesát a rozhodl se přestat s natáčením, zatímco jeho o sedmnáct let mladší žena se ocitla na vrcholu. Točila jeden film za druhým, psala knihy a zejména díky svým feministickým prohlášením byla neustále vidět nebo slyšet. Sama přiznala, že mohla o zachování vztahu víc bojovat, ustoupit z některých postojů, ale neudělala to. "Měli jsme jinou představu o společném životě. Museli jsme se rozestěhovat, ale to neznamenalo sbohem. Jen jsme spolu nevydrželi v jednom příbytku," popisovala rozvod před několika lety.
Režisér Jan Špáta po rozvodu těžce onemocněl a v roce 2006 zemřel. Olga Sommerová za ním do nemocnice chodila každý den. Uvažovali dokonce o tom, že se znovu vezmou. "Okamžik, když onemocněl, byl jako blesk, který spálil všechnu bolest našeho vztahu. Cítila jsem, že jsme si odpustili navzájem. Oba jsme vždycky věděli, že náš vztah je osudový," řekla.
Sama v té době natáčela také o smrti - silný a smutný film Přežili jsme své děti. Kritici tehdy mimo jiné psali to, že film šel za hranu citového vydírání, protože režisérka ukazovala umírající děti a plačící rodiče, kterých se ptala třeba na to, co by dali za to, kdyby děti zůstaly naživu.
Sommerová něco podobného pochopitelně odmítá. Souhlasí však s kritiky v tom, že v případě hrdinů svých dokumentů nezůstává nestranná, dává najevo své postoje i názory. Týká se to třeba Máni, legendární kriminálnice, o které natočila hned dva filmy.
Samozvaní autoritáři
Cesta Olgy Sommerové k dokumentárnímu filmu byla docela přímočará. Po maturitě na chemické průmyslovce se přihlásila na FAMU, po jejím ukončení se z ní stala redaktorka České televize, ale jen na rok. Pak už vždycky točila dokumenty. Režii se věnuje i její dcera Olga Špátová, která před časem natočila dokument o své matce. "Máme podobný vztah k práci, je pro nás důležité, abychom ji dělaly, jak nejlépe umíme. Pro nás je na prvním místě láska a na druhém práce," říká Olga Špátová.
Olga Sommerová o sobě často mluví jako o feministce, s hořkostí v tomto směru vzpomínala na vlastní rodiče - matka doma dělala všechno včetně výchovy dětí, otec nic. "Muži jako profesionálové bývají úžasní machři, před kterými smekám klobouk, ale ve vztazích si počínají jako samozvaní autoritáři, bohužel nedospělí a na ženě závislí," zní jeden z jejích názorů.
Ženám věnovala i svůj úspěšný film Přítelkyně, který natočila v roce 1991. Líčí v něm životy dvou svých známých, z nichž jedna měla za manžela psychologa, druhá psychiatra. Jedna však žila dlouhé roky v komunistickém Česku, druhá v Německu. Od autorky to byl na jednu stranu výraz vděku svým kamarádkám, protože sama přiznává, jak ji přátelství s nimi ovlivnilo, na stranu druhou se právě tímto filmem vyrovnávala s velkým životním zlomem, v době natáčení jí bylo čtyřicet.
"Měla jsem šílenou depresi, že je konec. A pak jsem si náhodou přečetla knihu Konečně přes čtyřicet, kde ženské, které už překročily ten magický věk, vypovídaly o tom, co úžasného ještě může život přinést. Dovedlo mě to k tomu, že se na svůj život musím dívat jinak. Nenaříkat nad tím, co už není, ale vážit si toho, co je. Samozřejmě stárnu, ubývají mi síly, ale můj život se stal vědomější, vážím si každé hodiny. A najednou jsem začala věřit, že nejlepší roky mám před sebou," komentovala to tehdy.
Od oněch let životního zlomu stihla natočit spoustu dalších filmů. Mezi ně patří i její zatím poslední film z loňského roku - nazvala ho Věra 68 a zachycuje složitý životní příběh olympijské vítězky Věry Čáslavské. "Ani za nic bych se nechtěla vrátit do mládí. Je krásné, ale strašně bezradné. Už tehdy jsem v sobě měla fanatickou touhu po volnosti, svobodě. Ale nevěděla jsem, jak si ji vydobýt."
