Čím víc o tom tady čtu,tím víc se mi vtírá myšlenka,že paní Marie se taky možná bojí,že kdyby od druhých chtěla pomoct,tak už nepřijdou a jí bude smutno.

Jakože ze sebe bude onuci, aby ti lidé zase přišli? Má hodnotu navařenýho jídla jo?

"Nestůj a nekoukej,pojď mi pomoct!" To bylo heslo mé maminky a mám zakořeněné,že je neslušné se jen koukat,jak se někdo dře,ale je třeba přiložit ruku k dílu.

V tomhle mám největší problém s manželem,který pomáhá hodně,ale rovněž se velmi rád dívá,jak druhý něco dělá. Na cokoliv.Má to jako televizi.Berou mne všichni čerti.

Tak ať jim řekne, že každý něco přinese, aby nemusela nic vařit.

My jsme vždy chodili na první svátek k našim a ten druhý ke tchanům. Letos přišli všichni k nám. Mamka donesla kachnu a zelné saláty. Tcháni taky něco donesli. Obě naše matky byly rády, že letos nemusely cele dopoledne vařit.

Minimálně by se to mělo dělat na střídačku.

No, pokud maminka přinesla kachnu a zelné saláty, tak musela vařit jiné dopoledne! Je to spíš o tom, že Vám chtěli rodiče pomoct.

Jak si to zařídila, takové to má. Podobné to bylo s mojí mámou. Vždy chtěla, abychom přišli na oběd, dohromady nás bylo 10, zůstávali jsme až do večera. S ničím pomáhat nechtěla, pak byla celý den unavená a protivná, ale co naplat, rodina se přece musí na Vánoce sejít. Před několika lety jsem jí řekla, že s dcerou rády přijdeme, ale že bude lepší, když se najede na kratší variantu, tj. všichni přijdeme až odpoledne a večeři už dáme zase každý doma. Mámě to sice nedá, takže stejně nachystá něco studeného k večeři, ale naše vánoční setkávání jsou od té doby opravdu klidné a veselé.

Většina rodinných sešlostí se dělá u nás. Ano, je to hodně práce, někdy všechno nevyjde tak, jak bych si představovala (včera jsem docela bojovala s karlovarským knedlíkem ), a ano je toho hodně. Uvařit a vše připravit pro 15 lidí je docela mazec, ale jen díky tomu, že si vymýšlím spoustu chodů, a poměrně pracná jídla. Ale nikdy by mě nenapadlo si na něco stěžovat. Ano, je to občas docela blázinec, běhající děti a psi...., proto stromeček pravidelně uvazuji, abychom ho nemuseli chytat v letu. Ale rozhodně mi to všechno stojí za tu radost, že všichni zasedneme ke společnému stolu, já vidím ty šťastné tváře všech mých dětí, vnoučat a i ostatních. Nádobí umyje myčka, co se tam dávat nemá, umyjeme společně večer s holkama při skleničce dobrého vína.

Napsala jste to moc hezky.

Taky jsem to jeden čas dělala podobně, zvládla jsem i svatbu u nás na zahradě, tenkrát ještě bez myčky.

Nepamatuji si, že bych někomu něco vyčítala.

Po pár letech jsem hodně ubrala, pokud se nás sejde takhle hodně, omezím nás jednoduchá jídla , neřeším maličkosti (třeba aby měli všichni správný příbor a hezky ustláno).

Překvapivě to jde taky.

Problém má paní sama se sebou a jde řešit lehce.

Otázkou zůstává, jestli je ochotná sama z něčeho slevit.

Taky nechápu, proč je všechny nezaúkoluje. Vy doneste cukroví, vy pochutiny, vy chlebíčky. Vždyť jestli jsou tam tak idylický, jak paní píše, nikdo nebude mít problém s tím, že jim řekne, co to pro ni znamená. Třeba sami přijdou s nápady, jak jí ulehčit. A pokud se někdo bude xichtit, tak ho prostě zvát nemusí. Vždyť to není její povinnost.. Pokud sama neřekne, jak jí to zmáhá, tak oni to prostě neuvidí. Přitom stačí tak málo..

Přesně, takováhle varianta mě napadla jako první. Sjede se u ní několik rodin, ať tedy každá doveze něco k jídlu. Vycházejí spolu dobře, je jim spolu fajn, tak tohle by mělo být to nejmenší, co pro hostitelku udělají...

Tak není přece problém se o organizaci podělit...tzn. ano, přijťe na oběd, ale postarejte se o moučník, nebo klidně i o jeden dva chody jídla či chlebíčky a jiné občestvení na odpoledne. Po obědě se uklidí společně a nevím, co víc by se dalo řešit...

Výzdoba asi zbyde na paní, ale to by neměl být takový problém. Je to o tom si uvědomit, co vlastně potřebuju a umět si o to říct.

Ono možná opravdu stačí naučit se říct si o tu pomoc - zmiňuje, že je jenom krátkodobá - ale i to může hodně ulehčit. A navíc si na to ta návštěva zvykne a je to. To nejhorší, co může udělat, je říct, že to je v pohodě, že pomoc nepotřebuje.

Já v poslední době pokaždé trávím svátky jinde než doma - u ségry, u rodičů, u tchýně, ale vždycky přivezu aspoň cukroví a snažím se pomoci. Letos to bylo s pomocí u sestry doma slabší, ale zase když v pátek sestra zjišťovala, co dělám o víkendu, že by potřebovala děti s mámou a tátou (jejich babička s dědou) poslat někam pryč, navrhla jsem, ať v neděli přijdou na oběd k nám, zůstali nakonec až do večera. V sobotu šly děti s babičkou a dědou někam ven, v neděli tedy byli u mě a sestra říkala, že takto klidné svátky dlouho neměla, že si v neděli v klidu všechno nachystala (a já byla v neděli totálně zničená, ale do pondělí se "oklepala" a v pohodě).

Takže ano - jde ledacos, jen je potřeba se i nenápadně poptat a případně vhodně navrhnout / delegovat. Ono dost věcí lidi ani nenapadne. Má být 25. k obědu salát? Co kdyby ho přinesl někdo jiný? Cukroví, že se přinese, je asi samozřejmost.

paní Störová, mohla byste alespoň trochu zdůvodnit Vaše mínusové hodnocení?

Je to o výchově! Když si dospělé děti neuvědomují,že by měly přiložit ruku k dílu,je to od nich sobectví.

Nás je u stolu 9,den předem nachystáme s manželem salát a já uvařím rybí polévku,starší dcera druhý den smaží kapra,mladší dcera upeče štrůdl.

Cukroví peče každý něco a podělíme se.

Na Hod boží jdeme všichni na oběd k jedné dceři,na Štěpána k druhé a to podle toho,kolik nás bude ,abychom se vešli. Dospělá vnoučata jdou také k dalším babičkám se svými partnery.

Na Nový rok jdeme všichni k dospělé vnučce a jejímu mužovi.

Myčku nádobí nemáme,po jídle se dcery s dospělou vnučkou zvednou a za 15 minut je nádobí umyté a uklizené.

Nikomu jsme nikdy nic nepřikazovali,sami se vždycky nabídnou, s čím pomohou,aby nebylo všechno na nás a domluvíme se.

.

Bydlíme s dcerami v jednom rodinném domě,ale každá rodina má svůj vlastní byt ,tzv. pod uzavřením.Což je asi podstata dobrého soužití. Vnučka s mužem už bydlí jinde,ale jezdí sem oba i pomáhat na zahradu s těžšími pracemi.

S širší rodinou si jen telefonujeme.

Paní Stará, vždy to není o výchově. Já si třeba všechno nejraději připravuji sama. Ano, pak mi pomohou děti nebo kdokoliv jiný s čím chci nebo potřebuji.

Až jsem slzu zamáčkla. Chyba je jednoznačně na paní. Způsobů řešení je několik. Například domluvit se kdo kdy přijde a co přinese. Znám rodinu, kde se oběd skládal - domácí pekli husu, jedni přišedší donesli knedlíky, druzí zelí. Fungovalo to skvěle. Prostě se předem domluvilo co kdo udělá, donese, zařídí.