I když překonala nesnáze v podnikání, kvůli tlaku a pracovnímu nasazení se zhroutila. „Já se složila a tělo přestalo poslouchat. Přišla únava, nespavost, úzkost a strach. Radost se z mého těla i duše vytratila,“ přiznala Šípková.
Při depresích si vyčítala i to, že usnula jen po prášcích. Měla pocit, že všechno bylo špatně. „Bylo až šílené, že i bez příčiny jsem propukla v pláč a vybouchla. Nejhorší je, že jsem si to vůbec neuvědomila. Člověk nevidí signály a má pocit, že vše zvládne,“ přiznala cvičitelka.
Nyní už ví, že když chtěla se svou nemocí bojovat, bylo nutné si přiznat, že má problém. „Nechápal mě manžel, přátelé. Došlo to tak daleko, že jsem dokázala před lidi předstoupit jen v roli Olinky Šípkové v tělocvičně. Nakonec mne kamarádka donutila jít k psychiatrovi a najednou přicházela úleva. Začala jsem o svých problémech mluvit,“ dodala.
Díky terapii začala o sobě přemýšlet jinak. „Najednou jsem se dokázala těšit na obyčejné věci. Trvalo to dlouho, ale je to zpátky. Bylo to opravdu děsné. Teď se snažím pomoct druhým. Vést je za jejich snem o lepším obrazu sebe sama. Když mluvím o vlastních problémech s lidmi, jejich reakce jsou úžasné. Byla jsem ráda, že lidé začali díky tomu na sobě pracovat,“ řekla.
Pomocnou ruku podala i svému dlouholetému kamarádovi fitness trenérovi Davidu Hufovi. „David si prožil něco podobného. Nedošlo to naštěstí u něj až tak daleko. Začali jsme také spolu hodně spolupracovat a pomoc druhým nám oběma prospívá.“
Naposledy se společně setkali na sportovních hrách Seniorů na pražském stadionu Na Kotlářce. „Vidíte, jak jsou lidi vděční už jen za to, že mohou být ve společnosti svých vrstevníků, navíc si mohou spolu protáhnout tělo. Já sama se sportu stále věnuji, i když už ne vrcholově. Nejdůležitější je motivace ke cvičení. Skvěle funguje mít partu lidí, kteří nějak sportují, a právě tahle nenásilná změna je dobrá motivační forma. Je krásné, že sportovat se může i na prahu stáří,“ dodala Šípková.
